Jak vzpomínáte na Liberec a Divadlo Ypsilonka?

Úžasně. Byla to nádherná doba. Díky Ypsilonce jsem začal dělat, to co teď dělám. Nejlepší zážitky jsem měl jako divák, když jsem začal do Liberce jezdit začátkem sedmdesátých let. Když jsem pak v roce 1977 nastoupil do liberecké Ypsilonky, byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Liberec je samozřejmě zvláštní město. Takové chmurné, deštivé. (smích) Ale má úžasnou atmosféru.

Musím se ale přiznat, že když tam teď přijedu, tak ho nepoznávám. Je to už mnoho let a to město se opravdu dost proměnilo. Některé čtvrti naštěstí ale zůstávají pořád stejné.


Jak vlastně vznikla první myšlenka vytvořit orchestr s původními nástroji?

Na to jsem nepřišel já. To byla taková vize Pavla Klikara. V roce 1974 si začal plnit svůj sen, když zakládal Originální pražský synkopický orchestr. Setkal se s klasickým jazzem a naprosto mu propadl. Přemýšlel, jak docílit toho, aby se muzikanti ke staré muzice nevraceli pouze harmonicky a melodicky, ale aby to mělo i tu podstatu zvukovou a interpretační. Ze začátku mu všichni říkali, že je to blbost, že zvuk na nahrávkách je takový, protože záznam zvuku byl tehdy nekvalitní. Ale nakonec všechny přesvědčil, že měl pravdu on. Protože historické nástroje mají skutečně jiný zvuk a důležité je na ně hrát v dobovém stylu.


Všimla jsem si, že jste na koncertu hráli hodně písniček z muzikálu Saturnin, přidali jste je do repertoáru, nebo už jste je hráli dříve?

Některé písně jsme hráli už dříve a jiné ne, ale vzhledem k tomu, že se snažíme každým rokem vymýšlet nový program, využili jsme i věci, které byly zaranžované pro představení Saturnin. Ale na koncertech je zpívám trošku jinak. Vy jste to představení viděla?


Ano, představení jsem viděla a nadchlo mě. Jsem velká fanynka Zdeňka Jirotky. Vy máte rád spisovatele Jirotku?

Mám ho rád. Myslím si, že Saturnin má svůj velký půvab, ale já už doufám, že jsem divadelním představením dosaturninoval. Pan Jirotka byl strašně vtipný vypravěč.

Vzpomínám si, když jsem byl malý kluk, tak v rádiu běžel rozhlasový pořad Sedmilháři. To bylo výborné. V tom pořadu vystupovalo několik pábitelů a jeden z nich byl Jirotka. Bylo vidět, že i v mluveném projevu je skvělý vypravěč. Kniha je samozřejmě dějově řídká, ale to, jak interpretuje historky, je skvělé.

Četl jste od Jirotky i jinou knihu než Saturnina?

Paní Jirotková mi přinesla Muže se psem, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Dokonce mi řekla, že si myslí, že Muž se psem je i v něčem lepší než Saturnin.


Skladby si aranžujete sami nebo využíváte originální aranžmá?

Polovina českých věcí je námi interpretována z tzv. tiskáčů. Tištěných vydání, která vydával hlavně Urbánek a později Dvorský. Byla to taková aranžmá pro univerzální orchestr, což je v něčem docela dobré. Písně mají jednoznačně styl té doby, ale v něčem ne, protože oni to psali pro univerzální orchestr, aby to znělo dobře, i když těch muzikantů bylo méně. Tím pádem to pak bylo plné aranžérských klišé. U amerických písní to většinou děláme tak, že vezmeme několik verzí toho daného titulu a vybereme si nejlepší aranžérské nápady.


V lednu navštíví Českou republiku Glenn Miller Orchestra, chystáte se na jejich vystoupení?

Asi ne. Oni hrají sice původní aranžmá, ale hrají to moderně. Moderní bicí, moderní ostatní nástroje. Jsou to muzikanti, kteří jsou velmi profesionální, ale nehrají to stylově a nemají dobový zvuk.

Nedávno měla premiéru vaše hra Zločin v posázavském pacifiku, na které jste opět spolupracoval s Martinem Vačkářem. Hrají tam Melody Makers?

Ne, ne. V tomto představení se sešla parta herců velmi zdatných muzikantů. Hraje tam pianista Jakub Šafr nebo houslista Martin Zbrožek.

Na této hře jsme si dali opravdu záležet. Jakub Šafr připravil pro toto malé hudební těleso skutečné regulérní aranžmá.


V této hře jsou známé trampské písničky?

Ano, nejen trampské, ale i třeba kovbojské. Většina trampských písniček není nic moc, ale najdou se mezi nimi i úžasné kousky. Třeba jedna věc, kterou napsal Eman Fiala. Jmenuje se Jednou snad se všechno změní. Má takovou kouzelnou atmosféru, není to blues, ale ten duch toho textu… Nádherná věc.

Chtěli jsme udělat další hru a postavit ji na jiném žánru, než jsme zatím zkoumali. Trošku bláznivě jsme si vybrali trampské písně, ale nakonec, jak říkám, se podařilo najít pár opravdu krásných písniček.


Dříve jste prý vozil na vystoupení písek z New Orleans a tancoval jste na něm. To už teď neděláte?

Ano, to jsem dělal. Říká se tomu sand dance. Je to tradiční stepařská disciplína. Je tam ale více sladů, které na tom písku šustí, a je to hrozně hezké a málokdo to dělá.

Dělal jsem to u bluesovek, ke kterým se to hodí nejvíce. Tentokrát jsem si písek nepřivezl, protože jsem ho zapomněl a navíc to hrozně sviní kapsy.


Jak jste se nechal přemluvit k vystoupení ve Slavíkovi společně s Nightwork?

To byl nápad Nightworků. Vzniklo to pro trošku jinou příležitost, ale povedlo se to. Nightwork chtěli, abychom to zopakovali na Slavících. Když jsem přišel domů, tak jsem se zjevil. Poprvé jsem měl odposlechy přímo do uší, a když jsem šel na scénu, nikdo mě neupozornil, že mně poněkud nevhodně trčí z uší.

Když jsme se na to doma ze záznamu dívali, můj tříletý chlapec pravil: „Co to má táta v uše? Von má nabíječku.“ Takže jsem vypadal jako ufon, opravdu. Je to ale taková skrytá message. Přiletěl jsem, zjevil se ve světě populárního main streamu, pochopil jsem, že do něj nepatřím a zase jsem odletěl.