Fanoušci věří našemu příběhu, domnívá se Honza Unger z kapely Zrní

Letošní nahrávce vévodí akustická kytara a hlas. „Takový je teď naše nastavení,“ vysvětluje zpěvák Honza Unger. Jako obvykle si zakládá na hovorovém způsobu vyjadřování, z něhož už se stala jeho značka. „Určitě to neznamená, že by se z nás stala jiná kapela," dodává. „Ale docela se mi líbí představa, že v týhle složitý době předáme lidem trochu radosti.“

Album Široko daleko jste připravovali ještě během pandemie. Jak na tebe působí teď, po návratu do chaosu?
Veseleji, než jsem si původně myslel. Období pandemie mi nad tím, co dělám, pomohlo získat určitej nadhled. Psal jsem si spíš pro sebe. Skoro rok jsme nekoncertovali a mně se zdálo, že se k živýmu hraní jako profesi třeba už vůbec nevrátíme. Takže jsem tvořil jen tak do šuplíku, a možná díky tomu je ten materiál uvolněnej, lehkej. Těžší témata jsme na tuhle desku záměrně nedávali. Většinou hrajeme zadumanější věci, ale tentokrát jsme temný atmosféry úmyslně vynechali.

Michal Němec: Skupina Jablkoň funguje v mužském i ženském rodě

Ze všeho nejdřív vznikly texty. To pro vás není typické.
Ani přesně nevím, z čeho to vyplynulo. Až doteď byla vždycky první hudba a teprve do ní jsem se snažil napasovat slova, což bylo mimochodem často komplikovaný, protože ohnout češtinu tak, aby se vešla do melodie, je daleko těžší než ohýbat muziku. Každopádně opačná posloupnost je mi mnohem příjemnější.

Měl jsi z těch měsíců nuceného klidu dobrý pocit, nebo to přece jen byla depka?
Pro mě to žádná depka nebyla. Samozřejmě jsem vnímal utrpení mnoha lidí a byl jsem v šoku z toho, že se něco takovýho může stát. Ze začátku jsem si říkal, že vlivem globalizace musí po týhle pandemii nutně přijít zase nějaká jiná, a tak už to teď pojede pořád. Ale to ze mě brzy spadlo, a najednou jsem si uvědomil, jak je skvělý, že můžu trávit tolik času s rodinou. Bydlíme na vesnici, lockdown se nás tak moc nedotknul. Hodně nás to se ženou a dětma semklo.

Ty už ale nežiješ tam, kde jsi vyrůstal.
Ne. Narodil jsem v Praze, potom jsme s rodičema dlouho žili ve vesničce u Kladna. A teď už sedmým rokem bydlím u Litomyšle.

Ptám se proto, že poklidná, do sebe ponořená krajina kolem Kladna podivuhodně koresponduje s vaší hudbou.
To je asi náhoda. Když si vybavím Kladensko, tak pro nás jako malý kluky byl víc než nějaký lesy a pláně zásadní areál Poldovky. Dneska už z velký části neexistuje, v posledních letech se hodně budov poblíž dolů zbouralo. To byly krásný secesní baráky. Na člověka to tam házelo takovou divnou, nepopsatelnou energii. Strašně rádi jsme to zaniklý, kdysi slavný a teď už nefunkční, přírodou zarůstající místo prozkoumávali.

Skupina Zrní přichází s novým albem Široko dalekoZdroj: Zuzana Veselá

Skupina vznikla v roce 2001, tedy před dvaadvaceti lety. Je letošní Zrní jiná kapela než kdysi?
Touhle deskou se vracíme na začátek. Začínali jsme jako hipísáci, na přelomu tisíciletí jsme žili svý vlastní šedesátý léta. Měli jsme dlouhý vlasy, hráli jsme po ulicích, stopovali, vandrovali, poslouchali Beatles, Velvety, Pink Floyd, Doors. Na gymplu jsme byli jediný, kdo to tak měl, a byli jsme na to náležitě pyšný. Radostnost téhle naší první fáze se na nový desce nějak znova ocitla. Jinak si ale myslím, že se proměňujeme s každým novým cédéčkem. Na začátku jsme byli hudební negramoti. Postupně se snažíme zlepšovat.

Z garážové partičky jste to dotáhli na špičku domácí hudební alternativy. Není to divná věc?
Těžko říct. Tenkrát jsem byl flétnista, který se rozhodl, že bude hrát s houslistou. Ty dva – pro bigbít trochu nezvyklý – nástroje samy o sobě předurčily naši specifičnost. Taky jsme všichni poměrně dost přemejšlivý a chtěli jsme dělat něco, co bude jen naše.

To je znát už na první skladbě alba Široko daleko. Jakmile hrozí, že by melodie mohla znít moc normálně, hned ji nějakým způsobem pokroutíte. Všiml sis toho?
Máš pravdu, vyhnout se všemu známýmu pro nás bylo dlouhou dobu něco jako mantra. Teď už to ani neděláme úmyslně, je to náš jazyk, máme to v sobě zakódovaný. Ale zrovna u týhle desky jsme si občas dovolili klišé. Respektive, shodli jsme se, že pokud je funkční, nebudeme ho obcházet. Bubeník se nesnaží být za každou cenu inovativní, hraje, jak to cítí. Podobně vnímám svůj zpěv. Jde o to, že inovativnost je už předem v nás, a není proto nutný ji zas a znova podtrhovat.

Herectví ke mně patří stejně jako hudba, říká frontman skupiny Vltava Nebřenský

Albu dominuje akustická kytara a pak tvůj hlas, tvoje sdělení. To bylo ale v Zrní důležité vždycky, ne?
Každej to asi vnímá trochu jinak. Ty se zaměřuješ na texty. Já taky, koneckonců jsem ten, kdo skrz ně promlouvá. Ale pro spoustu posluchačů je podstatnější nálada, hudební vlna, na který se vezou.

Co znamená výrok, že album Široko daleko prověřilo vaše schopnosti?
Poslední dvě desky byly postavený na práci s elektronikou. Tentokrát jsme si řekli, že to uděláme jednoduchý a nebudeme sepínat různý samply, což je sice zvukově zajímavý, ale technicky hrozně svazující. Chtěli jsme natočit to, co doopravdy umíme zahrát. Sami, bez nějakých hejblátek. Jenže to je vždycky riskantní, protože se hned ukáže, jakej jsi muzikant.

Obnaží se i tvůj hlasový projev. Jeho pravdivost a autentičnost.
Ale to mi přijde zrovna dneska, kdy nás obklopuje tolik přeprodukovaný hudby, vysloveně příjemný. Rád takový nahrávky poslouchám. Představuju si, že autoři netrávili hodiny a hodiny technickým čarováním, a o to víc času měli na život.

Pro tebe jako frontmana rockové kapely může být celkem obtížné udržet si na pódiu, ale i ve studiu intimní náladu a koncentrovat se na příběh, který chceš sdělit.
To mě na tom zajímá a baví. Pořád se učím bojovat s nervozitou, se studem, a hudba je prostor, kde si to můžu vyzkoušet. V podstatě je to cvičení, způsob meditace.

Zrní je nástroj, který se dá používat různě. Víte už, jak ho využijete příště?
Zatím si to neříkáme, ale je jasný, že brzy začneme. To, že jsme vydali akustickou desku, určitě neznamená, že se automaticky vydáváme tímhle směrem. Kytarista si nedávno koupil krásnej novej nástroj a od tý doby má chuť zkusit nahrávat ještě víc na dřeň, společně jen na pár mikráků. Ale to je jeho vize – možná, že se naopak budeme chtít dostat jinam a uděláme další album ještě elektroničtější než minule. Důležitý je, aby nás to bavilo. Neradi zůstáváme na jednom místě.

Snímek z natáčení aktuálního klipu k písni DráhaZdroj: Janines Jansen

Jak vás ovlivňuje zvukař Ondřej Ježek?
Dost výrazně. Za tu dobu, co s ním točíme, se stal nedílnou součástí našeho soundu. Hodně nás toho naučil. Já jsem od něj třeba pochytil, že hudba má být trochu zašpiněná. Mají v ní místo chyby i momentální nápady. Musí zůstat živá, nesmí se z ní stát robot. Ondřej mi taky do mozku implantoval hlídače, kterej kontroluje, abych nezněl pateticky. Na to on je děsně háklivej.

Na aktuálním CD zpíváš velmi úsporně.
Dal jsem si záležet, abych byl úplně uvolněnej, klidnej. Dokonce jsem to doma dlouho cvičil.

Co na ten písničkářský sound řeknou vaši příznivci? Nebojíš se, že budou chtít staré dobré Zrní?
My máme hodně věrný fanoušky, který se často vyjadřujou v tom smyslu, že se naší hudbou rádi nechávají odnést. Je plno takových, kteří na nás vyrostli, poslouchali nás už jako teenageři. Baví je sledovat, kam se vyvíjíme. Takže myslím, že to přijmou.

Kapela O5 a Radeček: Láska se má slavit častěji než jednou za rok

Hrajete náročnou muziku, a přitom jste přístupní i posluchačům, kterým je tenhle žánr ukradený.
Asi není úplně běžný, že se takovým typem hudby dokážeme uživit. Opravdu cítím, že za to můžou ty stovky oddanejch fandů, v nich je naše síla. Nevnímají jenom písně, ale celej náš příběh. A věří nám. Vidí, že jsme zůstali pokorný a skromný, že jsme pořád ti čtyři Honzové a jeden Ondřej, co spolu chodili na gympl, a fakt nám přejou, aby se nám splnil klukovskej sen. To je ještě něco trochu jinýho, než kdyby jen poslouchali, co hrajeme.

Já z vašich koncertů neměl pocit, že byste byli obyčejní Honzové. Dokonce bych řekl, že vaše koncerty jsou rituál, během kterého si lidi v publiku vodíš jako na nitkách. Klidně bych to přirovnal k vystoupením person, jako je Nick Cave. Není to hrozivé, mít takovou moc?
Je to zvláštní. Došlo mi, že mám jako performer obrovskou zodpovědnost. Občas se ti den úplně nevyvede, dorazíš na akci zpruzenej, a v tu chvíli si musíš uvědomit, že lidem, který na tebe přijdou a jsou na tebe napojený, nemůžeš z pódia posílat nic negativního.

I s tím se ale přece v umění pracuje.
Jasně, můžeme spolu v písničkách sdílet hloubku, klidně i pohled do temnoty. Nechci ale jako zpěvák předávat lidem bolest. Když to řeknu strašně pateticky, mým posláním je rozdávat lásku. Anebo tu radost – to zní o fous líp. Naši fanoušci jsou citliví, a o to křehčí máme vztah. Vnímám, že je to, jak si řekl, rituál, nějaká práce s energií, a nerad bych, aby to byla temná magie.