Organizátorem liberecké přehlídky jsou Magdalena Záhorová a Jiří Vydra z občanského sdružení Divozemí, které se dlouhodobě snaží rozšířit nabídku kulturních akcí v Liberci o žánry mimo hlavní proud.

Jako organizátor kulturních akcí jste začal u kulturní agentury Štěk, kterou jste založil společně se Štěpánkou Kašparovou a ve které se dále angažujete. Proč vzniklo Divozemí, je to otázka rozdílného zaměření?
Jiří Vydra: Do kulturní agentury Štěk jsem pomyslně vstoupil v roce 2002, kdy jsme se Štěpou Kašparovou v Experimentálním studiu rozjeli projekt etnické a alternativní hudby World Experiment.

Začal jsem už tehdy dělat takzvané „baličákové“ plakáty a vstoupil jsem na pole dramaturga. Za těch několik let jsme podle mne zmapovali téměř veškerou scénu tohoto žánru u nás a hostili jsme i několik zahraničních umělců. Festival Grabštejn World Fest byl vyústěním projektu World Experiment a zároveň takovým mým splněným snem.

Následovaly další projekty jako Svátek hudby Liberec nebo Grabštejnské Vánoce a také Velká inventura Liberec. Poslední dvě zmíněné akce jsme posléze přejali a organizovali dál pod hlavičkou občanského sdružení Divozemí. To vzniklo jako další můj splněný sen, aby vzniklo společenství lidí, kteří chtějí nejen kulturu pořádat, ale i vytvářet. Chtěl jsem, aby se tato organizace zaměřila na interaktivní akce bez komerčního zaměření a mým cílem bylo a je v tomto kraji propagovat druh kultury, který je neprávem opomíjený a zároveň málo podporovaný. Mou odvěkou touhou bylo vytvářet netradiční akce v zajímavých prostorách s originálním programem, které by se mimo jiné vyznačovaly specifickou atmosférou.

Můžete charakterizovat občanské sdružení Divozemí?
Jiří Vydra: Zaměřujeme se na podporu alternativní a nezávislé kultury a prezentaci regionální umělecké tvorby v oblasti hudby, divadla, tance, filmu a uměleckých dílen. Není nad námi žádná mateřská organizace a ani nepodléháme žádným společenským či politickým skupinám. S kolegyní Magdalenou Záhorovou jsme hlavními hybateli divozemáckých procesů a akcí. Kolem sebe však malé kolegy členy sdružení a početnou skupinu přátel, bez kterých by se akce realizovat nedaly. Postupně jsme začali organizovat projekty: Pohádky tisíce a jedné země, Chotyňské dílny, Park live 08, Grabštejnské Vánoce nebo Velká inventura Liberec. Festival nové scénické tvorby Velká inventura bude mít letos v Liberci svůj 6. ročník.

Jak byste shrnul jeho vývoj v Liberci, jaké to bylo poprvé, podruhé a jaké to bude letos?
Jiří Vydra: Už několik let spolupracuji s občanským sdružením Nová síť, která se začala věnovat prezentaci nové scénické tvorby v regionech. Na společných jednáních jsme došli k nápadu realizovat projekt Velká inventura festival, který by nejen mapoval současnou divadelní scénu v oblasti nezávislého divadla, ale zároveň prezentoval tento druh umění v místech, kde je absence tohoto druhu kultury. První kroky tohoto festivalu byly těžké a návštěvnost byla mizivá, postupně se festival vyvinul do současné podoby, kdy jsme v loňském roce zaznamenali pozitivní návštěvnost a ohlasy diváků. Bylo to mimo jiné způsobeno i výběrem zajímavého prostoru starých secesních lázní, které vtiskly tomuto festivalu vyhlášenou specielní atmosféru. Letos poprvé realizujeme akci v kostele sv. Máří Magdalény a doufáme, že festival v tomto místě získá další rozměr.

Proč se vy osobně angažujete právě v tomto segmentu kulturních akcí, co je pro vás divadlo?
Jiří Vydra: Často říkám, že jsem nespokojený divák, který si to, co chce vidět, musí nakonec zrealizovat sám. Pravda je, že jsem dlouho cítil nenaplněnou potřebu poznat druh umění, který jsem podvědomě hledal. Ať už se to týká hudby nebo divadla, vždy jsem měl zesílené emotivní vnímání pro mne silných zážitků. Proto mě to postupně dohnalo k tomu, pokusil se dát ostatním možnost podobné emoce prožít. Na VIL se snažím takový druh umění prezentovat skrz netradiční druhy divadla. Jednoznačně je to ze všech akcí, co pořádá DIVOZEMÍ, nejkomplikovanější a nejnáročnější projekt, ale zároveň to zůstává pro mne jedinečným a ohroženým kulturním fenoménem.

Díky této akci můžeme nejen oživovat legendární liberecké objekty, ale zároveň nechávat liberecké diváky nahlédnout do světa, do kterého se běžně nepodívají. Nezávislé divadlo je krom neotřelých divadelních a scénografických postupů také zdrojem fantazie a originálního pojetí autorských témat. Často si říkám, že se na všechny tyto aktivity vykašlu, protože je to dosti vyčerpávající a psychicky i finančně náročná práce, ale stejně vždy z nějakého záhadného důvodu nejsem schopen odolat touze vstoupit do dalších projektů.

Jaký je podle vás rozdíl mezi klasickým divadlem a scénickou tvorbou, jak byste novou scénickou tvorbu charakterizoval?
Jiří Vydra: Podle mne je nová scénická tvorba, neboli jinak řečeno nezávislé divadlo odvážnějším a znevýhodněným sourozencem klasického pojetí divadla. V tomto druhu umění mě fascinuje nekonečná možnost propojovat jednotlivé obory divadla, jako jsou tanec, pantomima, výtvarné divadlo, side-specific a hudba, poctivější a osobnější přístup k představením a hlavně možnost nenechat se svázat žádnými konvencemi a pravidly. Alternativní kultura, potažmo divadlo, je pro mne jiný přístup k danému tématu. Nesouhlasím s názorem, že má tento druh umění provokovat a šokovat, že má jít ruku v ruce s bizarností a vulgárností. Pro mě je to jiný prostor a jiný svět, ve kterém si každý z nás může najít to své a nenechat se ovlivňovat zavedenými dogmaty.

Účastníte se sám některého z představení, hrajete? Realizujete se sám skrze umění?
Jiří Vydra: Díky možnosti stavět program podle mého uvážení, jsem se stal postupně nejen dramaturgem, ale i iniciátorem a postupně i skoro režisérem různých projektů. S autorskými představeními, pominu-li iniciování koncepčních improvizací, jsem zřejmě začal s hudebně-tanečním experimentem Orchestron, což byla zvukově-vizuální koláž tří tanečníků a tří hudebních těles, propojujících se navzájem - takzvaná Interaktivní improvizovaná show bez předem stanoveného scénáře.

Postupně jsem začal režírovat každoroční netradiční pojetí živého Betlému na Grabštejnských Vánocích. Loni jsem vytvořil koncept k zahajovacímu představení Velké inventury Liberec 2009, Panoptikum Divozemí a letos navazuji na tuto tradici s představením u příležitosti slavnostního zahájení festivalu Velká inventura Liberec 2010 s projektem Thetron Divozemí vizuálně-hudební minipříběhy o snech v samotě. Mimo jiné jsem také realizoval scénické ztvárnění mého linorytového komiksu Příběh věčného studenta.

Jak se vám daří akci tohoto typu organizovat, kolik se na přípravách podílí lidí, daří se sehnat sponzory, granty?
Magdalena Záhorová: Realizaci Velké inventury vnímám jako naprostý zázrak. Na několik dní je potřeba v podstatě z ničeho vytvořit prostředí, které ve všem odpovídá podmínkám v klasických kamenných divadlech. V místě, kde není zhola nic, se najednou musí objevit jeviště s technickým vybavením, hlediště s elevací a sedadly a zázemí pro účinkující i diváky. Nárazově se scházející dvojice Vydra - Záhorová musí přerůst v nepřetržitě pracující dav dobrovolníků a jakýsi personál festivalu, který je ochotný udělat kdykoliv cokoliv. Do prázdné peněženky je potřeba sehnat desítky tisíc korun na vybavení, honoráře, dopravu, propagaci…

Zcela závislí jsme na prostředcích získaných z dotačních programů, bez nich bychom se do Inventury vůbec nemohli pustit. Menšími částkami nebo přímo materiálem pak přispívá několik sympatizujících firem, nezanedbatelnou část nákladů dokáže pokrýt i výtěžek ze vstupného. Fakt, že akce vloni nebyla ztrátová, ale bohužel úzce souvisí s tím, že řada lidí pracuje bez nároku na jakoukoliv odměnu, což ale celé věci příliš nesluší… Tím víc si vážíme těch přibližně padesáti pomocníků, kteří netípli telefon, když se jim na displeji objevil Jiří Vydra, a kteří s námi do toho všeho šli. Hlavně je ale liberecká Inventura naprosto a výhradně závislá na Jirkovi, protože bez jeho nápadů, chuti, vůle, obětavosti a neuvěřitelného organizačního záběru by nikdo z nás ostatních na něco podobného ani nepomyslel.

Je Velká inventura v Liberci jedinou částí festivalu, kde se představení odehrávají v alternativním prostoru? Proč jste zvolili právě kostel sv. Máří Magdalény?
Jiří Vydra: Narozdíl od nás se ve většině měst o regionální Velké inventury starají instituce či organizace, které disponují nějakým divadelním prostorem či jinou možností víceméně vybaveného prostoru. My jsme asi jediní, kteří festival staví na daném místě od nuly. Za zmínku ale jistě stojí třeba plzeňská scéna Johancentra, která tento festival pořádá ve svém prostoru bývalého vlakového nádraží. My jsme se po nejistých informacích o stavu lázní na jaře letošního roku rozhodli festival přemístit do prostor kostela sv. Máří Magdalény, který je také téměř kultovním libereckým objektem a který si zaslouží, aby se díky kulturním akcím představil v jiném světle než jen jako známá žalostná ruina se nejasným osudem.

Na které z představení programu byste upozornil a proč? Které je vám osobně nejbližší?
Jiří Vydra: Liberecké publikum již asi bude znát Vojtu Švejdu, který libereckou Inventuru navštěvuje každý rok. Letos tento uznávaný mim do Liberce přiveze představení Albert se bojí s vtipnými pohybovými skeči a živou doprovodnou hudbou. Emotivnější záležitostí a také taneční událostí bude nepochybně vystoupení známé taneční skupiny VerTeDance. Emigrantes propojuje dětské vidění fenoménu přistěhovalství s taneční choreografií ztvárňující nelehké osudy arménského chlapce, jehož vzpomínky, sny a přání byly jednou z inspirací k představení. Významnou složkou představení je též výtečná hudba kapely DVA. Pro mne jedno z nejúžasnějších vizuálních záležitostí však stále zůstává fantastické světlo-stínové představení Sávitrí od brněnského divadla Líšeň.

Jak vnímáte kulturní klima v Liberci, co vám chybí, na co lze být hrdý?
Jiří Vydra: Tato otázka je samozřejmě velice těžká a choulostivá. Nemá smysl nadávat, jak je Liberec nekulturní město. Kultura je ve městě taková, jakou si ji lidé vytvářejí. Pokud se Liberec prezentuje jako město zimních sportů a moderní výstavby, nemůže se pak divit, jaký to má dopad na kulturní vzdělanost a aktivitu občanů. Já osobně s tímto tvrzením nesouhlasím. Přijde mi to jako nálepka, která pohlcuje vše ostatní. Věřím, že i v liberci se najde řada lidí, kteří se nespokojí se středoproudovou a spotřební kulturou, kteří nechtějí kráčet v tupém davu za masově pojatými akcemi, ale kteří budou vyhledávat netradiční druhy umění a zapojovat se do snahy zbavit toto město této zahanbující nálepky. Kdybych tomu přestal věřit, asi bych nemohl dělat, to co dělám…