„Skutečný příběh velké lásky, lásky k penězům. Drama o muži, který toho věděl příliš". Takový podtitul má film „Příběh kmotra", který ve čtvrtek jde do kin.

Film inspiroval bestseller Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek. „Budeme sledovat události, jejichž kulisy nám budou až mrazivě dobře známé. Ve filmovém vyprávění uvidíte kluka ze sousedství, který nakonec dokázal ovládnout lidi z vysoké politiky i byznysu," slibují režisér Petr Nikolaev (Lidice) a spol., tvůrci ambiciózního českého krimi politického thrilleru.

Mrázka (Františka Vedrala) hraje Ondřej Vetchý, jeho soupeře policistu Čestmíra Cajthamla Lukáš Vaculík.

Pane režisére, proč jste se rozhodl právě pro Kmentův příběh?
Prvním impulzem byl článek v nějakém časopisu, kde byly popsány obchody s náhrobky ze židovských hřbitovů. Připadalo mi to tak neuvěřitelné, rouhavé i filmové, že jsem si řekl: „To musím natočit!" Uznejte, udělat z náhrobků dlažbu pro chodce, to už je něco. (spíš smutně)

Cesta? Dlouhá, trnitá

Jaká byla cesta k jeho zrodu?
Byla dlouhá a trnitá. Nejprve jsem dva roky sám pracoval na scénáři. Vystřídal jsem pár producentů. Nikdo se do financování nehnal, řada lidí měla strach. Naštěstí jsem dostal grant z fondu kinematografie, což byl základ. Pak jsem se spojil s Davidem Rauchem, producentem, kterého jsem poznal na Lidicích. Je to takový buldok, bez něj bych už film nenatočil. To dobrodružství trvalo pět let.

Je příběh založen na realitě?
Skoro vše, co se ve filmu objevuje, má základ v knize autora Kmenty. Netvrdím ale, že se vše přihodilo. Vymyšlený je například milostný vztah s novinářkou Zuzanou.

Jaká byla spolupráce s Ondřejem Vetchým a Lukášem Vaculíkem?
Známe se z předchozích projektů. Bylo to intenzivní a často napjaté. Ondra bral během natáčení dvakrát antibiotika, přesto do scén rval tuny energie. Lukáš je klidnější a od té doby, co jsme spolu strávili dva roky na Lužnici, jsme kamarádi.

Improvizovali jsme

Bylo těžké vybrat si další spolupracovníky?
Většinu lidí ze štábu jsem znal. V některých případech jsme byli donuceni z časových důvodů improvizovat. Musím poděkovat filmařskému „Pánubohu", že při nás stál.

Jaké má film poselství? Proč bychom měli na něj jít do kina?
Je to nadčasový příběh a současně palčivě aktuální zpráva o naší společnosti. Je to divácký film, který říká zásadní věci atraktivní formou. Je to příležitost pochopit, že zlo má lidskou tvář. A je to též příležitost prožít určitou katarzi: tím, že postihneme a popíšeme něco, co nás trápí, to sice nevyřešíme, ale oslabíme moc, kterou to nad námi má.

Lukáši, bylo náročné ztvárnit roli Čestmíra Cajthamla?
Lukáš Vaculík: On prochází vývojem, ale nelze ho definovat jako složitý charakterový vývoj. Jde o jeho určité přesvědčení, posedlost, možná závislost, zakousnutí se… Jen se musí najít určitá míra, proč tak koná až do konce.

Jak se vám dělalo s režisérem?
Mám ho rád jako člověka, vždy ho rád vidím. Nebál bych se říct, že bych s ním raději trávil čas na pivu než na place. Mít prostor pro sebe vzájemně, aby nás neodváděla spousta věcí stranou. Žvanit a kecat. Vždy se na něj těším. Navíc ve filmu hraje Ondra Vetchý, se kterým se až tak často nevídáme. O to je to intenzivnější, když se potkáme, ať už je to při práci či normálně.
Natáčení je vždy z 50% čekání a z 50% práce. A tady to čekání bylo velice příjemné.

Dost osobní rovina

Co si myslíte o své postavě, tedy o Čestmíru Cajthamlovi?
Chlapík, který na něčem dělá takovou dobu samozřejmě zastává určité morální hodnoty, má výchovu… Není to klasický americký superman, ale člověk, který se rozhodne, že se pokusí něco dotáhnout do konce za každou cenu, ač mu konstelace hvězd a aparátu a všeho dalšího možného nejde na ruku, naopak jde proti němu. U něj to přeroste do určité osobní roviny, což možná není moc profesionální. Zvlášť v bezpečnostních složkách: Když dostanu rozkaz, mohu si o tom myslet své, ale musím ho vykonat. Naopak Čestmír, protože si o tom myslel své, konal, jak cítil.

Dozvěděl jste se během filmu něco, co jste před natáčením nevěděl, překvapilo vás něco?
Pár nových jmen i situací, nejvíc však osobní pocity a skutečné zážitky člověka, který u vyšetřování byl. V tom je to zajímavé, to mě bavilo. Jinak jsou to věci obecně známé, moc překvapený jsem nebyl. V nějaké formě to tak funguje i dnes, i když si myslím, že lépe maskované, ne tak brutální, hloupé.