Hudebníci se společně vydávají na cestu do neprobádaných zvukových světů, na kterou vezmou i návštěvníky Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica na koncertu v Liberci. A jak to celé vzniklo? O tom jsme si povídali se známým německým klarinetistou Davidem Orlowským. Koncert tohoto dua se uskuteční 27. září od 19 hodin v prostorách Nové synagogy v Liberci.

Váš nový projekt Alter Ego doprovází velmi úspěšná videonahrávka na YouTube se 107letou tanečnicí, jak vznikla?
Pro některá setkání není žádná cesta příliš dlouhá. Cestovali jsme s Davidem Bergmüllerem za touto tanečnicí až do Austrálie. Kvůli přísné covidové uzavírce v Austrálii jsme se s ní bohužel nemohli setkat osobně, pouze přes Skype. A když se hranice opět otevřely, rozhodl jsem se letět do Sydney, abych se s Eileen Kramerovou setkal. Tuto příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Bylo to opravdu skvělé setkání! Píseň Eileen vznikla už předtím. Je mi také velmi blízká, protože byla první, kterou jsme s Davidem společně napsali. Bylo to dost spontánní. On něco zahrál, já něco zahrál a najednou jsme si uvědomili, že se z toho něco vyvíjí…

Takže to mezi vámi hned zajiskřilo?
Ano! A přesně si vzpomínám, jak k tomu došlo: seděli jsme u mě v Berlíně u stolu v obýváku a vlastně jsme se chystali pít kávu na balkoně. David najednou začal improvizovat. Tak jsem zase popadl klarinet a šli jsme na to. Kvůli takovým okamžikům jsem se stal hudebníkem. Je to neuvěřitelný pocit, když se nápady spojují a rostou. Takové okamžiky se při tvorbě hudby mohou opakovat. Nemusí se to stát jen při komponování nebo improvizaci, může se to stát i na každém koncertě, tento jedinečný a magický okamžik.

Jakou roli pro vás hraje improvizace?
Vždy se snažím hrát skladby tak, jako by mě právě napadly. To funguje i s melodiemi, které už tam jsou. Vždycky jde o to, aby „vznikly“.

Zdroj: Youtube

Jak vzniklo vaše album Alter Ego s Davidem Bergmüllerem?Na začátku nebylo vůbec nic jasné, byla to spíš spontánní záležitost. Viděl jsem video, kde David improvizoval na loutnu, a přišlo mi to krásné. Pak jsem se ho prostě zeptal, jestli se nechceme sejít. O pár týdnů později byl náhodou v Berlíně a hráli jsme spolu. Ta komunikace, kterou spolu máme, je něco velmi zvláštního. Proto jsme se rozhodli udělat projekt CD jako duo. David má malou horskou chatu v rakouských Alpách, kde jsme spolu hodně psali a přehráli spoustu repertoáru. Nejprve jsme museli zjistit, co je proveditelné, protože pro toto nástrojové obsazení neexistují žádné skladby, klarinet neexistoval ani v době vrcholné loutnové hudby. Nakonec vzniklo dvanáct skladeb, které nás stoprocentně přesvědčily. A tak vzniklo album.

Proč jste se rozhodli pro název Alter Ego?
Spolupráce mezi námi dvěma fungovala dobře, ale zároveň bylo co překlenovat, protože pocházíme z velmi odlišných škol. Například ve staré hudbě je mnohem více improvizace než v hudbě klasické. Ale právě tady se mi hodily zkušenosti z klezmeru. Takže ten název má dva významy. Na jedné straně další vrstvu osobnosti, na druhé straně ten termín znamená také společníka. Obojí se vztahuje na nás. Oba táhneme za jeden provaz, ale zároveň jsme velmi rozdílní. A právě v tom spočívá naše přitažlivost.

Když už mluvíme o společnících, na albu je píseň s názvem Ada. O čem je?
Ada je moje čtyřletá kmotřenka, a ta miluje tanec. Natočili jsme celkem tři videoklipy s tanečníky. Bylo pro mě důležité, aby nešlo ani tak o dokonalost, jako spíš o to, aby z nich vyzařovaly příslušné osobnosti. Eileen ve svých 107 letech už prostě netančí tak jako v 25 letech, ale i když sedí, její ruce a tvář hodně rezonují, a v podstatě to vidím i u Ady nebo u dětí, které tančí obecně.

Co bylo dřív: videa s tanečníky, nebo hudba?
Hudba. Nikdy jsem nenapsal skladbu, pro kterou bych už měl v hlavě název. Ten přichází vždy až ve chvíli, kdy se skladba zformuje.

Letos už po čtyřiadvacáté vytváří sklárna Ajeto na Českolipsku ceny Thálie.
Liberecké divadlo vyhlíží udílení Cen Thálie. Podívejte se, jak trofej vzniká

Jste stejně doma v klasické hudbě jako v klezmeru. Duch klezmeru je kotvou ve vašem hudebním životě, jak jste se vůbec stal hudebníkem?Moje rodina je velmi hudbymilovná, ale pokud vím, tak jsem jediný, kdo se tomu věnoval profesionálně. Na bicí jsem však začal hrát, když mi bylo deset let. Pak mi na koncertním turné s mládežnickým orchestrem dovolil náš sólový klarinetista vyzkoušet si hru na klarinet. Krátce nato mě maminka přihlásila na lekce, a tak to všechno začalo.

Kde se v dospívání vzala touha založit klezmerové trio, v němž jste dříve působil?
Šel jsem na koncert Giory Feidmana do Stiftskirche v Tübingenu. Byl jsem fascinován tím, co dokázal říct jediným tónem. To jsem chtěl taky dělat. O několik let později jsem s Giorou hrál společně ve Stiftskirche. Pak mě oslovila televize, která o mně chtěla natočit reportáž. Řekli mi, že bych měl přijít společně se svou kapelou. Ale já jsem žádnou kapelu neměl. Pak jsem ale měl dobrou záminku zeptat se dobrých lidí, jestli by se mnou nechtěli vytvořit trio.

Proč se klezmer vždycky dokáže dotknout tolika lidí?
Kdybych to tak mohl vysvětlit… Tahle hudba rozhodně není jedinečná. Tady může dur znít smutně a moll může znít vesele. Je to docela klišé, smějící se oko a plačící oko. Ale zjistil jsem, že všechno, co lechtá duši a rozechvívá ji, co člověk fyzicky cítí, to se prostě nedá vysvětlit.

Vstupenky k dispozici ve festivalovém předprodeji nebo na místě před koncertem.

Lucie Johanovská