Drak. Zlé víly. Dobrosrdečný, byť invalidní kovář. Toník. Jeho milá Bětka. Mluvící křeček i veverka. Tak to jsou postavy pohádky „Kovář z Podlesí" tak, jak ji podle původního scénáře Pavla Göbla vypráví film na novém DVD (Bontonfilm, říjen 2013).

Na městečko Podlesí je uvržena kletba, kterou může zlomit Toník, synovec místního kováře. A jak? No musí zbavit kraj zlých tří bab (ano, jedna je i Ivana Chýlková), v něž se kdysi proměnily dobré víly. Z jejich spárů musí zachránit milovanou Bětku a co víc musí i zbavit Podlesí draka.

Sirotek je vynálezce

Sirotek Toník vyrůstá u svérázného strýce kováře. A protože kovář je jednak válečný invalida i trošku lenoch, změnil Toník jeho kovárnu v dílnu plnou vynálezů, které mají strýčkovi usnadnit život. K obsluze strojků a čarovných mašinek vycvičil dva hlodavce křečka a veverku.

„Inspiraci ke Kováři z Podlesí jsem našel v knížce od pana Vondráčka, kde bylo popsáno, jak dříve fungovalo v domech vymítání zlých duchů. Odtud jsem si půjčil motiv, který sice z filmu nakonec vypadl, ale mě nastartoval k napsání příběhu. „Pak se přidaly takové ty známé archetypy jako nechtěný ženich a nebo kouzelný meč který je, spolu s postavou postupně odvahu nabírajícího psa, přítomen v jedné kratičké Tolkienově povídce. Citace z mých oblíbených drobností jsem zasadil do zcela jiného kontextu a děje." říká scenárista a režisér Pavel Göbl.

Pane Polívko, proč jste vzal roli netypického pohádkového hrdiny Kováře z Podlesí, při jehož ztvárnění se navíc musel vyrovnat s dřevěnou protézou?
Pan spisovatel Göbl, který je i režisérem, je člověk, kterého mám rád. On sdílí tu filozofii nás Valachů že v Praze se nedá žít, protože tu v žádné hospodě nemají borovičku. Proto jsme hodně točili ve skanzenu na Valašsku. Scénář je krásný, ač bylo utrpení hrát ho, protože hrát s dřevěnou nohou je těžké, ale rád jsem to podstoupil.

Co bylo na natáčení nejtěžší, tedy krom pohybu s kopytem?
Ono se těžko vymýšlelo, jak udělat, aby noha netrpěla a zároveň bylo to mé kulhání uvěřitelné. Ale naši mágové to vyřešili. A ono se to asi nezdá, ale jednoduchá nebyla ani jízda na speciálním křesílku, které kovář používá. Ve filmu je poháněno silou dvou hlodavců pana Křečka a pana Veverky, ale ve skutečnosti se s tím chlapi od techniky pěkně nadřeli… A já musel odpojit svůj pud sebezáchovy, protože se jezdilo ve stržích, soutěskách, nad vodou, a tak ta jízda byla dost nebezpečná a krkolomná! Když jsem pak ve zvukovém studiu viděl ukázky, ještě tam na mě padala hrůza…

Moje pohádka je hravá

Co se vám na této pohádce líbí?
Že je taková nadreálná, krásně hravá… Jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Navíc kovář není ten modelový kladný hrdina …
Můj kovář je něco mezi Satinským, Žižkou a střihnutý lehounce Zedníčkem! A víte, co bylo moc příjemné? Že jsem se do té role nemusel nechávat líčit, ale spíš špinit.

Vyprávěl jste nebo vyprávíte svým dětem pohádky?
To mám po tatínkovi. Tatínek si vymýšlel pohádky a já jsem si mohl říct dvě zvířata, o kterých bych chtěl vyprávět. Tak jsem si připravil: gazela a štír. A tatínek vyprávěl pohádku, v níž byla hrdiny tahle dvě zvířata. A když měl tatínek dobrou náladu, tak mi dovolil i tři! A tuhle tradici dodržujeme a čas od času vyprávím. Mé děti si to dost dobře pamatují, tak to možná někdy sepíšeme a vydáme i pro ostatní děti.

Vymysleli už i zvíře, o kterém byste neuměl vyprávět?
Jednou mě dostal Vladimír, se kterým jsme tohle také praktikovali. Navrhl jsem mu, že si to vyměníme a bude vyprávět pohádku on mně. Hezky jsem se uvelebil, že si trochu zdřímnu a povídám: tak medvěd. A Vladimír na to: Medvěd byl tak veliký, že se nevešel do pohádky! A teď vyprávíš ty!