Po deseti letech života v džihádu skončil s extremismem; ve snaze odčinit dosavadní angažmá se stal dvojitým agentem pro CIA a britskou i dánskou výzvědnou službu. Nakonec s prací pro tajné služby skoncoval a svůj příběh zveřejnil. Nakladatelství Vyšehrad, které jeho příběh vydalo, s ním uspořádalo tiskovou konferenci za přísných bezpečnostních opatření, bylo přizváno jen pár novinářů.

„Storm odmítal spát v hotelu, na noc se vytrácel do kempu za Prahou, s tím, že se musí skrývat, aby přežil," přiblížil okolnosti jeho návštěvy v ČR ředitel nakladatelství Pravomil Novák.

Stormova kniha byla jedna z prvních, která ukázala na aktuální hrozbu džihádistů evropského původu v řadách Islámského státu. Nyní vydává Vyšehrad autentické svědectví z opačné strany fronty.

CHTĚL JSEM JEDNOU PLAVAT PROTI PROUDU

Jako Dán Storm, i Christian Haller si stále víc uvědomoval, jak nebezpeční jsou ti, kteří prosadili svou vizi Islámského státu. Viděl i vazby na Německo, kde se rekrutuje dost lidí a potom je posílají do Sýrie. Chtěl dát svému životu hlubší smysl, rozhodl se jet do Sýrie bojovat proti Islámskému státu.

V srpnu 2014 se snažil o válce v Sýrii zjistit maximum. Zúčastněné strany, lidi v pozadí a různé zájmy. Při rešerších narazil na Lidové obranné jednotky (YPG) i na cizince, kteří se k nim dali.

„Jeden z nich, Jason Morgan, byl něco jako válečný hrdina. Američan, jenž se přidal ke Kurdům, aby bojoval za jejich věc. Prostě proto, že byl o ní přesvědčen. To na mě zapůsobilo. Zjevně bylo víc lidí, kteří uvažovali jako já. Podíval jsem se na všechny rozhovory s Jasonem, jež se mi podařilo najít. Všechno, co říkal, mi dávalo smysl. A pak jsem narazil na organizaci Lvové z Rojavy pomáhající zahraničním dobrovolníkům, kteří chtějí bojovat v řadách Lidových obranných jednotek," píše také ve své knize bojovník Christian Haller.

Přihlásil se tedy na facebookové stránce Lions of Rojava, získal zde kontakt a spojil se s ním. Ten mu vysvětlil, co vše je třeba, aby odjel do Sýrie a bojoval tu za YPG. Potřeboval na to letenku do Iráku a teplé spodní prádlo. To bylo všechno.

„Nechtělo se mi tomu věřit. To je skutečně opravdu tak jednoduché, aby dnes Němec vstoupil do cizí armády? To není možné! Ale on mi tvrdil, že ano."

NEBOJUJEŠ ZA ZEMI, ALE ZA VĚC, V NÍŽ VĚŘÍŠ

Předtím byl Haller pacifisticky smýšlející muž. Ani neabsolvoval vojenskou službu, doposud nenavštívil žádnou mimoevropskou zemi. V říjnu roku 2014, aniž informoval svou rodinu a blízké, letěl nejprve do Iráku a odtud na území západního Kurdistánu na severu Sýrie. Tady byl po základním vojenském výcviku vyslán po boku kurdských Lidových obranných jednotek na bojiště:

„Byl jsem v Sýrii už pár měsíců. A s každým dnem, který uplynul, s každým dnem, kdy jsem toho viděl víc, začínal jsem o trošku víc pochybovat. Nikoli o věci jako takové. Byl jsem mnohem víc přesvědčený než předtím, že se ta teroristická milice musí zastavit."

„Pochyboval jsem o tom, zda lze tuto válku vyhrát. Měl jsem stále silnější dojem, že nikdo z politiků nemá skutečný zájem na tom, aby jedna strana definitivně prohrála. Nikdo Islámský stát přirozeně nechce. Ale taky nikdo nechce, aby měl Asad navrch. A je na tomto světě dost zemí, které rovněž nemají zájem na tom, aby se Kurdům kdy přislíbila autonomie."

Haller postupně přivykal životu vojáka. Rozebíral a skládal kalašnikov za třicet sekund a učil se trpělivosti: „U Kurdů se kolečka otáčejí o dost pomaleji než jinde. I když to jeden pokaždé dost dobře nechápe."

ŠTVALO MĚ, JAK KURDOVÉ ZACHÁZEJÍ SE PSY

Na něco si ale zvyknout odmítal: „Nejvíc mě štvalo, jak Kurdové zacházejí se psy. Může to znít uhozeně, protože to píšu s plným vědomím, že jsem byl na jednom z nejbrutálnějších bojišť světa. A že na druhé straně frontové linie docházelo k válečným zločinům, které přesahovaly veškeré představy o zvrácenosti. Ale i tak. Možná to bylo tím, že jsem tolik postrádal rodinu a že můj pes byl rozhodující součástí rodiny a že jsem tu touhu promítal na místní zvířata. Možná to byl taky můj velký smysl pro spravedlnost, jenž se obzvláště hlasitě ozýval pokaždé, když byli nesmyslně týráni bezbranní tvorové.

Psi to měli u Kurdů těžké. V arabském světě je považují za nečisté. Nikoli náhodou lze nadávku ´ty pse´ předčít jedině urážkou matky. Když se pes někomu motá do cesty, tak ho zastřelí. V Sýrii se psi motali do cesty často. Byli napůl divocí, toulaví, žádná klasická domácí zvířata. Hrabali se v odpadcích, obletovaly je mouchy, byli špinaví, zablešení. Když se někomu připletli pod nohy, odkopl je. Když mu vadili už moc, zastřelil je. Když někdo chtěl dát jasně najevo, aby psa nezastřelili, protože má majitele, tak mu surově uřízl nožem uši. Bolelo mě to, když jsem se na to díval."

Haller strávil na syrské frontě sedm měsíců, kdy mu šlo často o život. Ta zkušenost mu odhalila vnitřní rozrůzněnost muslimského světa, stejně jako naléhavost otázky lidských práv, ohrožovaných vzestupem agresivního džihádismu. A řekla mu mnohé o něm samém.

TROFEJNÍ SNÍMKY JSEM POVAŽOVAL ZA HNUS

„Trofejní fotografie, na nichž se pózuje u hromad mrtvol, jsem tedy považoval za dost velký hnus. Taky bodycounts, počítání lidí, které už člověk zabil, bylo pro mě nepřijatelné. To nesmělo být. Byli jsme ve válce, ale i v ní má existovat něco jako slušnost, již si musí člověk zachovat.

Ale na druhou stranu jsem taky neprodělal to, co zdejší lidé. Pro ně byl Islámský stát víc než jen nepřítel. Každý tady znal někoho, kdo znal někoho, kdo měl s Islámským státem nejméně jeden osobní drastický zážitek. Mučení, vraždu, znásilnění. Seznam ukrutností by byl dlouhý."