Již první minuty koncertu však potvrdily, že Judas Priest jsou v té nejlepší formě, v jaké jsme je mohli vidět od roku 2003, kdy se do kapely vrátil ztracený syn Rob Halford. Ale popořádku:

Hudební večer v Tipsport Aréně zahájili krátce po osmé večerní brazilští Cavalera Conspiracy, v podstatě pod jiným jménem vystupující Sepultura (kapelu tvoří mimo jiné Max a Igor Cavalerové, zakladatelé Sepultury, jejichž kroky se před 12 lety rozešly). Do diváků půl hodiny prali svůj nekompromisní trash metal okořeněný hardcoreovými vlivy. Představili svůj debut Inflikted, jako třešnička na dortu přišla i ochutnávka ze starých alb Sepultury. Nasadit těžkotonážní a ultrarychlý moderní metal před heavymetalovou klasiku je přinejmenším diskutabilní, publiku to ovšem dle jeho reakcí nevadilo.

Jidášův kněz

Do posledního místečka byly zaplněny i ochozy Tipsport Arény a podle střízlivých odhadů bylo v hale dobrých 8 tisíc diváků. Peklo mohlo začít. Černá opona letí za zvuků intra Dawn of Creation k zemi a užaslé publikum se seznamuje s výpravně pojatou scénou. Té vévodí na vyvýšeném piedestalu umístěná bicí souprava Scotta Travise a také dvě věžičky na obou koncích pódia - jakési „kazatelny“ - z nichž dohola ostříhaný Rob Halford shlíží na zaplněnou arénu pod sebou.

Za jeho zády na diváky shlíží obří portrét proroka Nostradama, o jehož životě a věštbách pojednává poslední album Judas Priest, které v Liberci představili. Po skončení intra se na scéně objevují kytaristé K.K. Downing a Glenn Tipton, společně s basákem Ianem Hillem, aby rozjeli za hlasité Travisovy bicí podpory titulní píseň nové desky nazvanou Prophecy.

Rob Halford se během začátku koncertu stylizoval do podoby Nostradama, k níž má vzhledem ke svému věku přece jen blíž, než ke v kůži oděném motorkáři. Celou píseň odzpíval na jedné z vyvýšených věžiček, oblečený do blyštivého pláště a celou dobu se opírající o svoji kovovou hůl.

Začátek světového turné provázely spekulace o „logickém opotřebování“ materiálu, Halfordův zpěv ale všem ukázal, že jeho hlasivky ještě do starého železa nepatří. Do výšek se dostával velmi přirozeně.

Z nové desky zazněla ještě píseň Death, dlouze se táhnoucí, temný song se sabbatovsky štěkavými kytarami. I zde Halford překvapil – během písně se nehnul z trůnu, který byl na pódium přivezen. Pouze mezi zuby drtil brutální refrén jedné z nejtemnějších písní Judas a zlověstně lomil svojí holí.

Obránci víry

Další část koncertu byla jakousi přehlídkou největších hitů, mezi něž kapela šikovně zamíchala i několik písní, které dlouho na koncertech nehrála. Patřily mezi ně například Rock Hard Ride Free, do jehož jednoduchého refrénu Halford zapojil publikum nebo Eat Me Alive, všechny z vysoce ceněného alba Defender of the Faith.

Na své si tedy přišli i ti fanoušci, kteří nevynechají žádnou koncertní zastávku kapely v České republice a notoricky známé hity už se jim oposlouchaly (mezi námi, jde to vůbec?). Jako obránci víry – myšleno té pravé, metalové čistoty, zahráli Judas Priest i několik písní z nejstaršího období své éry, kdy se jejich statut hudebních star teprve rodil (Disident Aggressor, Sinner). Halford vždy v při konci písně sjel ze své kazatelny důmyslně zamaskovaným výtahem (zdálo se, jakoby propadl podlahou), aby se při začátku další skladby objevil dole, v jiném stylovém oblečení.

Tišitel bolesti

Nesmrtelné hity, bez nichž by diváci nepustili kapelu z pódia, zastoupily například hymny Breaking The Law, Metal Gods nebo Hell Bent For Leather, které dobře znají z vesnických tancovaček i ti, kterým jméno Judas Priest nic neříká.

Při posledně jmenované písni vjel Halford na pódium celý v okovaném křiváku na burácejícím Harleyi. Největší ohlas však pochopitelně sklidily skladby z nejkultovnější desky Judas, legendárního alba Painkiller z roku 1991. Tento hudební klenot inspiroval většinu současných metalových kapel a neoficiálně je považován za „Metalový Nový zákon“. Bylo tedy předem jasné, že potleskem odmění publikum kteroukoliv píseň ze zmíněného alba.

V Liberci kapela vsadila na nepříliš často hrané pecky Between The Hamer and the Anvil a Hell Patrol.

Anděl pomsty

Ohromení vyvolal Halford, když se po šíleném Travisově bicím sólu vřítil na pódium a odvřískal titulní, stejnojmennou píseň alba Painkiller. Jako zajímavý kontrast, který zalepil ústa všem pochybovačům, zazněla i poloakustická balada Angel z návratové desky Angel of Retribution, v níž mohli všichni posoudit rozsah Halfordova výjimečného hlasu.

Závěr koncertu patřil „povinným“ hitům The Green Manalishi (With the Two-Pronged Crown) a You`ve Got Another Thing Coming, po nichž se kapela rozloučila s diváky.

Priest Is Back!

Judas Priest potvrdili svůj statut legendy, která však nežije ze své dávné slávy. Až na tradičně zádumčivého basáka Iana Hilla, který kromě povinného třepání hlavou za koncert udělal asi tři kroky a vystřídal dva výrazy, byla kapela ve velmi dobrém rozpoložení a člověk by nevěřil, že členové ansámblu jsou již dědečkové.

K. K. Downing připomínal chováním i vzhledem malého vysmátého kluka. Glenn Tipton zase přítomné „mrazil“ svým uhrančivým pohledem. Halford rozdával úsměvy, chválil diváky a ve vhodnou chvíli měnil hudební výraz z teatrálního, přes naštvaný až po humorně rozverný.

Kapela dokázala, že není parodií sebe sama jako třeba Manowar (metalisté, umlaťte mě!), že si umí udělat legraci sama ze sebe a přitom nezklame věrné fanoušky.

Zatímco Metallica, Deep Purple nebo jiné srovnatelně velké spolky, vydávají nová alba, která jsou sice úspěšná, ale na koncertu rázem zapomenutá, sázejí Judas Priest i na svoji současnou tvář. A ta rozhodně není strnulá.

Judas Priest je zkrátka kapela, bez níž by dnes metal nebyl tím, čím je. Abych se rozloučil slovy samotného „Metalového boha“ Roba Halforda – PRIEST IS BACK!