Poezie se s výtvarným uměním již dávno propojuje. Básníci využívají principy, které jsou typické pro vizuální projev. Výtvarní umělci naopak vycházejí ze stavby a rytmu básní. Tak se mezi těmito tvůrčími oblastmi mnohdy smazávají hranice.

Slovo se náhle stává těžce sdělitelným

Písmo nabývá nové vizuální hodnoty, ztrácí původní význam. To nastává nejspíš v okamžiku, kdy dochází ke krizi slovního sdělení, kdy se slovo zneužívá a stává se těžko srozumitelným.
Lidé pak text přestanou vnímat v jeho původním smyslu, jejich pozornost se uměle odvádí jiným směrem.

Jiří Kolář se kdysi vyjádřil, že se pro něj slovo v určité době rozpadlo. Dospěl pak k vizuální či evidentní poezii, v níž využíval písmové a jiné znaky do té doby neobvyklým způsobem.
I v současnosti dochází k tomu, že k nám slova promlouvají, ale my je přestáváme vnímat, jsme k nim hluší. Tak se současná poezie může míjet účinkem. Málokdo má čas se aspoň na chvíli zastavit a nechat ji na sebe působit.

Adam Vačkář z této situace vychází a shodou okolností dostává ideální příležitost představit svůj projekt právě v prostředí obchodního domu. Kancelářské papíry popsané současnou poezií, která reaguje na dnešní – často prázdný a až překotný způsob života, nechá rozdávat v supermarketu, kde zároveň sídlí galerie, v níž vystavuje.

Autor očekává, že lidé básně s největší pravděpodobností zahodí. Nejspíš skončí na zemi, v odpadkových koších nebo zůstanou v nákupních vozících. Umělec je pak zamýšlí sesbírat a potrhané, pomačkané či pošlapané vystavit na stěnách galerie.

Básně prošlé tímto procesem vytvoří jakýsi záznam určitého časového úseku. Stanou se vlastně deníkem, ve kterém se prolne křehký svět slov a řád poezie s každodenním životem, který je od básnických představ buď na hony vzdálený, nebo se naopak stává jejich nevyčerpatelným zdrojem.

Další součástí autorova záměru je kniha návštěv, do níž má každý divák zapsat své dojmy, jak je běžným zvykem na většině tradičně pojatých výstav. Jde tedy opět o zvláštní formu deníku, který se stane v čase se proměňující součástí výstavy.

Vačkářův koncept přirozeně navazuje na experimenty šedesátých i dalších let, kdy šlo nejen o propojení různých tvůrčích oblastí, ale hlavně o co nejužší navázání kontaktu s návštěvníky.
Jim se totiž často vizuální umění vzdaluje a stává se odtažitým, nesrozumitelným a nepochopitelným. Jen těžko si pak k němu hledají cestu.

(Jiří Machalický)