Když tu znenadání zahlédli překrásnou lesní tůňku. Zastavili se a jeden z drvoštěpů povídá : „Na této straně vrchu znám snad každý kámen a že jich tu je, ale že by zde byla nějaká tůňka a k tomu tak pěkná, to jsem neslyšel,ani sám neviděl. Možná po velkém dešti kaluže a bláto no to snad, ale tůňka?“ Další z mužů se hned k prvnímu přidal: „Podívejte, jak je se na té klidné vodní hladině živo. Černé lysky, kachen co tu je a tam vzadu, vidíte i divoké husy!“ Dřevaři zůstali nehnutě stát a rozpačitě se dívali na tůňku i pestrý život na její hladině. Vtom na druhé straně tůňky spatřili starou ženu máchat prádlo. I tomu se nemálo divili. Do Předlánců to byl odtud pěkný kus cesty a pak, tam je řeka na dosah! Do Višňové je to ještě dál a do Pertoltic jak by smet ! Proč se ta stará žena vydala až k této lesní tůni ?

Dřevaři se rozhodli, že se za máchající ženou vydají a poptají se jí, co je to za tůňku a kde to vlastně jsou. Vydali se podél malebných břehů tůně směrem k druhé straně a pradleně. Ačkoliv šli dost rychle, jak byli z cest za prací uvyklí, cesty neubývalo. Stará žena byla od nich stále hodně vzdálena. Konečně po hodné chvíli se dostali k druhému břehu – ale zde nikdo nebyl! Dokonce ani nejmenší stopa, známka, že tu někdo byl, nic takového. Začalo se stmívat a v lese byla už docela tma. Rozhlíželi se, na kterou stranu se vydat. Když opět znenadání se z houštiny vyřítil hrozný pes. Muži pomalu ucouvli a pojednou pes byl ten tam. Opět bylo ticho, klid a oni už před očima ani tůňku neměli. Jako by nikdy nebyla. Bylo už velmi pozdě, když dřevaři došli domů. Dlouho po té jejich příhodě se povídalo, dokonce až ve Frýdlantu, o zjevení nádherného jezírka na Astbergu. O ženě, kterou nikdo neznal, i o tom divém psu, kterého během cesty přes Větvový vrch skupinka drvoštěpů spatřila.