Také ve Višňové se doma tkávalo. Právě v této obci byly, žily tři tkadleny. Byly chudé jak kostelní myši a právě tak často jako ty kostelní myši pomalu neměly, co by daly do úst. Pracovali usilovně, od rozednění do soumraku a často i kus noci musely přidat. Ale výdělek byl slabý, sotva na bochník chleba a pár brambor to stačilo. Ty tři tkadleny se dobře znaly. Často se vídaly, a tak mohla jedné či druhé si postěžovat. Byly nejen pracovité, ale také by rády svůj život změnily, ovšem k tomu lepšímu! K lepšímu žití a bohatství jim měl dopomoci poklad, který, jak věřily, byl někde u tzv. Čertových kamenů. Ten poklad, jak se vyprávělo, mohl získat toliko člověk potřebný, nuzný a mohl ho získat pouze jedenkrát za sto let. A ještě o Johanitské noci, to je večer před svatým Janem. Ale kde přesně hledat. Samotné Čertovy kameny jsou velké a místo kolem může zabíhat hodně, hodně daleko. Poklad mohl být přímo pod některým z kamenů, které tvořily mohutný balvanitý shluk, nebo, možná, až někde u hranice, ke které bylo pár desítek metrů. Tkadleny se proto rozhodly jít s prosbou o pomoc ke stařence, která snad ví a nebo poradí, jak se k místu s pokladem dostat. Stařenka poradila. Jejich pomocníkem kupodivu měl být obyčejný rybízový keřík. Svými bobulkami plných drobných semínek jim prý úspěch jistě zaručí. Ale. Rybízové bobulky se semeny musela sebrat do čistě bílého šátku jen žena čistá, s duší neposkvrněnou přestupkem či dokonce hříchem.

Mezi tkadlenami byla žena opravdu ctná, nejctnostnější z celé trojice. Krátce před půlnocí Johanitské noci se vypravila do zahrady. Pod již dříve vyhlédnutý rybízový keřík rozprostřela bílý šátek, v kostele posvěcený, a do něj strhla několik červenajících a ještě hodně kyselých kuliček. Šáteček nechala i s bobulkami ležet pod keříkem. Pak se rychle vrátila k ostatním tkadlenám, které ji s napětím sledovaly z okna světničky. Bylo pozdě po půlnoci, když se nejmladší a nejctnostnější z tkadlen znovu vydala do zahrady. Když však chtěla šátek se semeny zvednout ze země a odnést, tu pojednou od keříku vyšlehl plamen a rázem byl keřík v jednom ohni. Ten plamen ji postrašil, ale ještě více ji vyděsilo ohnivé zvíře, drak, který se uvelebil na rozprostřeném šátku. Tkadlena stála jako zkamenělá. Hrůzou a strachem. Po chvíli se z leknutí trochu vzpamatovala a co mohla, pospíchala do bezpečí domova. Také další tkadleny, které vše viděly, byly roztřesené hrůzou. Znenadání se ozvala hromová rána a do té doby poměrně jasná noc se změnila v neproniknutelnou, hustou a tmavou noc. Pro šátek se už žádná z tkadlen do zahrady neodvážila.

Příštího dne, hned brzy po ránu, se tkadleny vydaly k faktorovi. Ten utkané plátno zhodnotil, bylo-li dobré nebo mělo-li nějakou chybičku, a dílo vykoupil. Faktor byl zároveň i jeden z představených tehdy velké obce Višňová. Ten věděl, co si počít. Ostatně byl den a kouzla a čáry byly bez zlé moci, ublížit nemohou. Právě on jim poradil, aby ve dne šátek zpod keříku vzaly a donesly domů. Prý by i jinak bylo škoda pěkného šátku. Raději všechny tři se strachy strnulé vrátily do zahrady. Ale ouvej! Další překvapení. Když chtěly šátek zvednout, byl tak těžký, že ho ani spojenými silami nemohly zvednout. Šátek se přes noc proměnil ve velký kámen, prý tak trochu připomínal draka. Kámen zůstal v zahradě ležet dlouhou dobu. A byl by tam snad i zůstal dodnes. Opuštěná zahrada za čas zpustla a vandrovní řemeslníci, kteří tudy chodívali na vandr do ciziny, kámen z cesty odstranili a přenesli až na místní hřbitov. A tam, až někde poblíž hřbitovní zdi, zakopali.

S šátečkem ani jinými kouzly to tkadleny, ale i další lidé raději nezkoušeli. Časem se na proměněný kámen zapomnělo. A ty tři tkadleny, co si tak lehkomyslně zahrály s čarovnou mocí a spatřily rybízový keř v plamenech, na šátku draka – ty do roku zemřely. Nikdo další se pak už neodvážil hledat poklad pomocí rybízových semen.