Atmosféru vystoupení však zcela zabila snaha kapely vyjít vstříc starším posluchačům. Bohužel rockový koncert, na kterém se smí pouze sedět a vystoupení je v polovině rozmělněno přestávkou jak v divadle, zní jako špatný vtip.

Kapela samotná v čele s Petrem Jandou přitom nezačala špatně. Už od úvodní skladby Ajajaj hráli dinosauři českého bigbítu s chutí. Playlist libereckého koncertu byl navíc napěchovám opravdu těmi nejzásadnějšími písněmi Olympicu.

V krátkém sledu za sebou se tak příznivci kapely dočkali Osmého dne, Vlaku co nikde nestaví či Bon soir mademoiselle Paris. Skladby se navíc dočkaly poměrně moderního rockového zvuku, který jim dodal na dymanice a průraznosti. Některé kompozice také Olympic protáhnul, aby vytvořil prostor pro sólové výlety Petra Jandy.

V ostrém kontrastu s křepčícím frontmanem však bylo již zmiňované sedící publikum jinak velmi pěkně zaplněného Domu kultury.

Korunu všemu navíc nasadil moment, kdy se mladý pár dal pod pódiem do tance, za čož byl po několika sekundách odtažen ochrankou zpět na svá místa. Kapela tak sice dál házela do placu osvědčené fláky, ale ani Dymanit či Želva již rozpačitý dojem z vystoupení Olympicu rozptýlit nedokázaly. Každý hudebník chce být i po více než čtyřiceti letech současný a moderní.

Po hudební stránce se k tomu Olympic s Petrem Jandou přiblížil. Místa k sezení však jejich snahu zničila.