Věděl o všech cestách i nenápadných pěšinách, tratících se v lesnatých stráňkách nebo v podmáčených loukách. Ze skrytu rád pozoroval zvěř, které zde žilo veliké množství. Bylo opravdu nač se dívat. Na početná stáda jelení zvěře. Mezi nimi se vždy pyšně nosili statní jeleni. Dvanácteráci a dokonce i pěkní šestnácteráci. Velmi hojná byla zvěř spárkatá. Chlapec měl však nejraději vodní faunu. Velice rád tiše vysedával na březích a čekal na hravé vydry. Vydra, vodní šelmička, dříve velmi rozšířená, je zvířátko velice plaché. Na lov rybek se vydává až pozdě v noci, kdy v pobřežních houštinách panuje neproniknutelná tma tajúplných nocí. Je slyšet jen tichounké šplouchnutí vody, spršku drobných kapek dopadajících na klidnou, tichou vodní hladinu. A pokud se mu podařilo přiblížit se i přímo k břehu Smědé, často viděl vydry jak s rybkou v tlamě se vrací ke břehu. Za dne pak nacházel v říčním písku jen pár vydřích stop a z jejich úlovků jen několik zářivých rybích šupin.

Ďáblova odplata za troufalost

Jeho toulky mu bývaly často vyčítány. Vždy sliboval, že se domů bude vracet brzy, ještě za světla. Nechtěl dělat rodičům zbytečné starosti. Ale jakmile zavřel dveře chalupy a v nose ucítil tu zvláštní říční vůni, na své sliby velice rychle zapomněl. Ale nejen řeku a její život obdivoval. Jeho toulky pravidelně začínaly i končily právě u Pohanských kamenů. Bylo to tajemné místo a nepříliš vzdálené jeho domova. U tohoto shluku obrovských kamenů se musel znovu a znovu zastavovat a kameny si pozorně prohlížet.

K tomuto místu ho přitahovalo tajemno i časté vyprávění starých lidí. Slýchal všelicos, ale nejčastěji o Ďáblových kamenech bylo vyprávění o pekelném knížeti, který za bouřlivých a větrných nocí zajíždí s nádherným koňským čtyřspřežím černých koní a ještě nádhernějším zlatým vozem na vrcholek kamenů. Zde prý ďábel nacházel četné oběti.

Nosívávali je lidé z obou stran hranice. Čert oběti spokojeně prohlížel a jak rychle ke kamenům dojel, stejně rychle zmizel. V ovzduší po něm zůstal jen sirný zápach spáleniny. A ještě něco ! Po krásném a asi i těžkém kočáru bylo v kamenech často vídat četná vydrolená místa. stopy kol pekelného vozu. Mladý Friedrich se u těchto záhadných stop často zastavoval. Sledoval jejich dráhu a očima i poměřoval jejich hloubku.

Kde se právě tady, v tvrdých kamenech, objevovaly tak záhadné prohlubně? Co bylo příčinou jejich vzniku? Mohl je vyhloubit těžký vůz pekelného vládce? Kola toho vozu prý jsou rozpálená až do běla? Často o tom všem přemýšlel. Chtěl té hádance přijít na kloub. Ale jak? Jakým způsobem?

Od myšlenky nikdy nebývá k činu daleko. V tomto případě však k činu nanejvýše ukvapenému. Při jedné ze zastávek u Pohanských kamenů začal milý Friedrich volat.

„Ďáble! Ďáble zjev se mi a ukaž, co dokáží kola tvého vozu. Opravdu udělají stopu v tvrdém kameni. No tak. Nedej se dlou…“ Poslední slova už nedořekl. Nad Pohanskými kameny tmu hrozivě protnul namodralý a přitom zářivý blesk. Dlouze dunivě zahřmělo a nešťastný mládenec zmizel. Od té krátké, ale silné bouřky, chlapce už nikdo neviděl. Ale u kamenů nad Višňovou bylo dlouho po bouři cítit ostrý, štiplavý zápach síry.

Pravdou skutečně je, že ještě v předminulém století se lidé Pohanských kamenů báli a raději se jim širokým obloukem vyhýbali. Jen kdo nutně musel v ta místa vstoupit, rychle se vracel s modlitbou na rtech.