Jak jsi ke svému, nemohu si pomoci, trochu nezvyklému jménu přišel. Smrk je přeci jen strom a jako jméno hory, myslím si, se moc nehodí ?“

Smrk, nejvyšší z hor české strany Jizerských hor, Paličníku s rozvahou odpověděl.

„Inu, to máš tak ! Vždycky se mi neříkalo Smrk. Jména jsou nám, horám, lidmi propůjčována a jsou někdy pozměňována. Já se Smrkem vlastně jmenuji teprve od roku 1945.“

Zvědavý Paličník v hovoru pokračoval. Nenechal se jen tak odbýt.

„Dobře! Smrkem jsi od roku 1945, ale jak tě lidé nazývali před tímto rokem?“

Smrk si s odpovědí nyní dával trochu načas. Jako by rozmýšlel.

Snad srovnával data, události, které měnily, a mnohdy velice výrazně, životy lidí i obraz krajiny. Pak ale pomalu odpověděl.

To máš tak. Nejdříve mne lidé nazývali Heideberg ! Česky Vřesovou horou. Asi od toho, jak moje úbočí mezi kameny je porostlé hustým, vřesovým kobercem!“

Vzpomínky hory Smrk

Nyní se Smrk už nemusel dále pobízet a vykládal dál.

„Dobře jistě víš, že po mém hřebeni už od raného středověku vedla zemská hranice. Stýkaly se zde, na mém vrcholu, hranice Čech, Saska a Slezska. Hranice byla docela klidná. Málokdy a málokdo sem tehdy zašel.

V roce 1622 získal Frýdlant, Liberecko, ale i další území v severních a východních Čechách vysoce postavený pán, přísný Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.

O něm ti nemohu říci nic nového. Poznal jsi toho člověka sám. Podivný, rozporuplný člověk. Na Frýdlantsku se zdržoval málo, byl tu snad jen třikrát a na mém vrcholku nikdy nestál. Ostatně svou nohou nevstoupil ani na tvá vrcholová skaliska. Jeho sídelním městem, centrem jeho moci vojenské, ale i hospodářské se měl stát Jičín.

Do té doby to bylo malé, bezvýznamné městečko na rozhraní východních, severních a středních Čech. Zde vévoda frýdlantský–Albrecht z Valdštejna často pobýval, městečko rozšiřoval a zveleboval. Dokonce zde měla stát nová univerzita. Albrecht z Valdštejna byl především voják. Voják a podnikatel. Jako jeden z prvních si dobře uvědomoval spojitost mezi ekonomickým růstem a válkou. Nejen, že o ní věděl, ale dokázal ji stoprocentně využít.

Už jen jeho jméno bránilo severní Čechy před nepřáteli. A málo jich nebylo! Frýdlantsko se pro vévodu Albrechta stalo hospodářskou základnou. Na Raspenavsku a Hejnicku se těžilo železo, z něho se vyráběly zbraně ale i jiné, pro hospodářství užitečné věci.

Vévoda rozšířil vodní plochu rybníků a ve většně začal chovat ryby. Stavěly se hospodářské dvory s dobrým chovem dobytka a ovcí. Vévoda si své uměl ochránit. Velký důraz kladl i ale na své zaměstnance, na jejich poctivost a znalosti. Ale o tom by se dalo povídat velice dlouho. Právě vévoda Albrecht z Valdštejna vyslal na můj vrchol úředníky, kteří zde vyměřovali hraniční úseky, a v místech, kde se hranice stýkaly, umísťovali tabule s údaji, o jaké a čí území se jedná, komu náleží.

Tohle se událo docela nedávno – v roce 1628 . V té době také probíhala jednání, jedna z prvních vůbec, o vytýčení přesné hranice mezi sousedícími zeměmi. No vidíš, pokrok ! Ale už jsem se navzpomínal dost. Zítra, nebo jindy budeme pokračovat !“

Král mezi všemi smrky

Hory v započatém rozhovoru opravdu pokračovaly, ale ne za den, nebo dva dny, ale až v příští zimě. Na vrcholcích hor bylo sněhu moc a moc, vysoké sněhové návěje, na skalách silná ledová námraza. A tak jen zimní vítr roznášel slova jejich rozhovoru.

„Tehdy,“ začal s novou kapitolou Smrk, „tehdy, na mém temeni stával opravdový král mezi všemi smrky. A protože právě na tomto obřím stromu byly umístěny tabule se znaky tří sousedících zemí, byl známý i pod jménem Tabulový smrk. Hlavně mezi původním německým obyvatelstvem se mi říkávalo Tafelfichte. A to jméno mi zůstalo, i když na vrcholku ten velikán už dávno nestál. Byl vyvrácen bouří, která se nad Jizerskohorskými hřebeny přehnala v roce 1790 .“

Paličník přemýšlel a vzpomínal. Jeho vrcholové skály byly temné, hrozivě vztyčené do mrazivé noci. Po dlouhé chvíli Paličník povídá.

„Ano, tvoje jméno se často měnilo. Ale jak to bylo se zemskou hranicí. Ta přes tvůj vrchol přechází i dnes?“

Smrk vyprávěl, co věděl. „No ano, hranice ! Spory o tu pomyslnou čáru na mapách se táhly celých tři sta let (300!) a ukončeny byly až roku 1845, docela nedávno. Hraniční řekou se stala Jizera, která své jméno převzala od Keltů. Tyhle lidi jsem měl rád. Byli stateční, svobody si cenili. A jejich druidové si vždy cenili přírody, stromů i zdánlivě obyčejných kamenů. Nemohu na ně zapomenout. Usazovali se zde na přelomu starověku a novověku. Jizera dokonce po Keltech nese své jméno. Ale v těch letech, povídali jsme o roce 1845, se zde stýkaly hranice už jen dvou zemí. Byly to Čechy a Slezsko.“

Co tak sousední hory vzpomínaly a rokovaly, vystřídalo se mnoho nocí a dnů. Na východní straně první sluneční paprsky probouzely k životu horské stráně, žulové balvany a skály. A i když se slunko už klonilo k západu a hory zahalovala tma, v hovorech pokračovaly. Toho povídání bylo dost a dost a nikdy neuškodí si trochu připomenout události a jména s nimi spojená. A tak se hory shodly.

„Budeme častěji vzpomínat, připomínat si dobré i zlé. Vždyť máme opravdu na co vzpomínat !“