S výplatou žoldu si nejednou stěžoval u vedení svého pluku a několikrát se stalo, že kritizoval ostrými slovy Valdštejnova rozhodnutí. Vévodu jeho přítomnost trochu zarazila a v duchu si říkal.

„Co zde ten lotřík pohledává?“ Dlouho však nerozmýšlel a zavolal. „Hej, Ralfe Asmundsene, okamžitě slez z toho žebříku !“

Knecht vévodovi podřízený jako svému vrchnímu veliteli, mecklenburčan Asmundsen pomalu slezl a bez bázně vévodovi povídal. „Ni což ! Jen jsem chtěl vidět ty vaše zlaté lištičky. Ale nic jsem neviděl. Ani jedinou. Máte Frýdlantský tuze temnou klenotnici.“

Vévoda vojáka chvíli pozoroval, jako by ho odhadoval a pak zavolal na správce zámku. Ten v malé chvíli přišel a vévodovi se hlásil. Albrecht z Valdštejna se na Ralfa povzbudivě usmál a pravil.

„No, když jsi nic neviděl, nechceš se na ty lištičky podívat trochu zblízka?“

Správci, který už asi věděl oč se jedná, žebřík mu ostatně napověděl,vévoda nařídil, aby vzal sebou několik svící a loučí. Nechal otevřít těžké dveře a už všichni tři stoupali do poschodí věže. Zde správce na vévodův pokyn otevřel železem pobité dveře pokladnice. Vévoda pobídl vojáka Asmundsena, jen aby vstoupil a podíval se podle libosti na vše, co vidět chce.

Vévodovy tajné dokumenty

Podal mu louč, ale jen co knecht vstoupil dovnitř, správce za ním rychle zavřel silné dveře, které sám vévoda se smíchem zamkl. Pozdě Ralf Asmundsen poznal, že tentokrát jeho všetečnost a zvědavost ho ošklivě ošálila. Ve světle louče viděl, že temná kobka je zcela prázdná. Ale věřil tomu, že ho zanedlouho správce zámku nebo dokonce sám vévoda zakrátko pustí na svobodu. Ale hodiny pomalu ubíhaly, jedna po druhé. Čím ta doba byla delší uvědomoval si, že asi nejde o žert, byť krutý. Naštěstí si do kapsy vstrčil několik svíček, ale v jejich mihotavém světélku toho stejně moc neviděl Jak se jen dostat ven .

To bylo nyní jediné co Ralfa Asmundsena zajímalo. Začal kobku prohledávat. Když poklepával na kameny, zjistil, že jedna zní dutě, jako by pod ní byla dutina, nebo dokonce větší prostor. Po delší námaze, těžkou kamennou desku vyzvedl. Pod kamenným krytem byl skutečně otvor, který doufal, otvíral mu cestu do tajemné chodby a pro Ralfa především cestu z vězení, do kterého sám neopatrně vlezl.

Večer správce hradu podal Albrechtovi z Valdštejna hlášení. Vše bylo v pořádku až na jedinou věc. Vězeň uvolnil kamennou desku v podlaze a objevenou chodbou uprchl. Této zvěsti se vévoda podivil, možná i trochu polekal. Sám rychle vyšel do patra věže. Otevřel kobku a skutečně nikde nikdo, jen kámen v podlaze byl odsunut. Rychle rozkřesal oheň, nejdříve zapálil smolnou louč a hned po ní rozžal i několik svíček.

Jednu z nich nakapaným voskem přilepil k okraji otvoru, do kterého bez dlouhého rozmýšlení seskočil. Hned bylo znát, že místo zná, že tu není poprvé. Jeho pochodeň osvítila nízkou a velice uzoučkou chodbičku. V ní byly složeny dvě truhlice. Malá byla vespod a na ní ležela větší truhla. Její víko bylo otevřeno. Kolem truhlic bylo poházeno mnoho cenností. Šperky a také několik zlaťáků.

Byly to těžké dukáty, ještě poctivé ražby. O velkou truhlu a cennosti v ní vévoda neměl tolik starostí jako u malou truhličku. Ta otevřena nebyla a zdálo se, že do ní nikdo nenahlížel. Tuto truhlici si sám otevřel malým klíčkem, který neustále míval u sebe.

V malé schránce byly samé listiny. Dopisy a jiné, zřejmě pro vévodu mimořádně důležité listiny. Nikdo o existenci této truhličky, tím méně o jejím obsahu nic nevěděl.

Že jsou to listiny velice důležité svědčilo i to, že vévoda Albrecht sám jednu po druhé pozorně prohlížel, kontroloval. Pak opatrně vkládal jeden list po druhém do kapes kabátu. Teprve nyní byl spokojený. Sklapl víko prázdné malé truhlice. Už ji nezamykal.

Tělo Ralfa Asmundsena

Pak prošel ještě několik málo kroků a octl se na úzkém schodišti, které příkře klesalo. Byla to opravdu tajná chodba o které vědělo jen málo lidí. Zbyla zde ještě po předchozích majitelích hradu, asi po Redernech. Říkalo se, a vévoda tuto historku dobře znal, že chodbu naposledy použil Kryštof II. z Redernu ke svému útěku.

Po vlhkých schodech vévoda z Valdštejnu sestupoval velmi opatrně a bedlivě sledoval, kde schody končí. Náhle před ním schody končily a otevřela se propast. Prázdno ! Jen dole bylo slyšet slabý šum vody.

Ale nalevo od tajného schodiště byla malá, ale bytelná dvířka. Tyto dveře v podzemí byly netknuté a uzamčené. Vévoda, nyní úplně klidný si v duchu říkal.

„Tak, šelma si našla odměnu, ale cestu ztratila!“ Vévoda Albrecht z Valdštejna stejnou cestou se vrátil do hradu, ale dříve přitáhl kamennou desku v podlaze na její původní místo. Druhého dne, hned časně zrána řekl vévoda svému správci.
„Podívejte se do studny. Nejspíše tam bude ležet Ralf Asmundsen. A to co u něj najdeš si ponech ty sám !“

Stalo se, jak vévoda předvídal. Když správce otevřel studnu, v hloubce 30. sáhů skutečně ležela mrtvola Ralfa Asmundsena.

V jeho kapse našel rovných padesát třpytivých, těžkých poctivých dukátů. To bylo podle vojáka to nejcennější, co Valdštejn tak úzkostlivě skrýval. A těch padesát zlatek? To byla cena jeho života!