Stalo se, že na sklonku léta onoho roku, prudká bouře a liják přivedla k hradní bráně cizince. Bez meškání zabušil na hradní bránu, strážnému zodpověděl na otázky, co a proč ho přivádí k hradu. Rychle byl vpuštěn na hradní nádvoří. Byl ohlášen u hradního pána. Dostalo se mu vřelého přijetí. Hned byl pohoštěn pořádnou sklenkou pálenky – na zahřátí. Byla mu přislíbena večeře a nocleh do druhého dne, kdy jistě bude lepší počasí na další cestu. Rytíř byl příchodem neznámého cestujícího potěšen. Nový příchozí se zdál být bohatým člověkem. Soudil tak podle pěkného šatu zdobeného krajkou, pěkné obuvi, nádherné zbroje. Chudák, jak bylo znát i podle jeho sebevědomého vystupování, to určitě nebyl. Rád hrál v kostky a s novým příchozím rád poměří své štěstí. Neznámého uvedl do krásného rytířského sálu. Zde již netrpělivě několik mužů očekávalo příchod hradního pána. I oni byli příchodem cizince potěšeni. Těšili se představou, jak s trochou štěstí neznámého příchozího obehrají nejen o jeho peníze, ale i šat a zbroj. A neznámý bezpochyby měl peněz v hotovosti jistě dost.

S mým hradem nepohne ani čert..

Frýdlantský rytíř znovu i s cizincem usedli ke hře. Ale rytíři štěstí nepřálo, byl proto dost rozladěný. Vždyť už přišel o pěknou částku peněz. A vrtkavé štěstí se k němu stále obracelo zády. Když vhodil kostky a spočítali kolik hod znamenal, soupeři vždy alespoň o jedno číslo vyhrávali. Neznámý se ke hře nedal dlouho pobízet. Usedl mezi přítomné rozjařené hráče a pustil se do hry také.

Měl štěstí a hromádka peněz před ním utěšeně rostla. A když postupně hráči prohráli peníze, vkládali do hry další cennosti, které měli při sobě. Nový příchozí si věc vždy pozorně prohlédl a když bral, přikývl a hodil kostky. Vyhrál téměř každou hru.

Frýdlantský rytíř již se zlobou v očích pozoroval neznámého muže. Očima odhadoval o kolik zlata je již neznámý host připravil. Rytíř se chopil číše vína, aby utišil svoji zlost a vztek. Pil rychle a tak nebylo divu, že brzy měl notně v hlavě. Vstal a opilým hlasem se rozkřikl.

„Takové štěstí nemůže snad mít ani čert ! Ale co mně záleží na prohraných penězích. Jsem nejen bohatým, ale i vlastníkem velkého panství a hradu. A mám pevný hrad. Se základy v pevné skále. Těmi nepohne nepohoda a ani ten čert …!“

Když se ti to podaří vem si mě ..

Přítomní vyslechli vychloubačný, trochu rouhavý projev svého hostitele s rozpaky. Jen neznámý boháč se usmál a zvučně, pevným hlasem řekl.

„Já sám do té tvé tvrdé skály vyryji ještě této noci hluboké brázdy. Co řekneš mému návrhu, přijímáš tuto sázku ?“

Frýdlantský rytíř se divil té troufale odvážné sázce. Tu přeci neznámý nemůže vyhrát.

„Nu sázka je sázka. Přistoupím na tvoji hru. Jestliže se ti podaří do pevné základové skály vyorat jednu jedinou brázdu, ať již mělkou nebo řádně hlubokou, ať mne vezme čert. Tuto sázku nemůžeš vyhrát !“

Cizinec vstal, mlčky přes ramena přehodil svůj plášť a vyšel ze dveří. Jen co za ním zapadly dveře, svíce v nastalém průvanu hasly jedna po druhé. Setmělo se a rozpoutala se bouře s novou silou.

Hráči se polekali. Teprve nyní jim docházelo. Hrozná sázka a ta nečekaná prudká bouře. Vyběhli na hradební ochoz. Ale cizince nebylo nikde vidět. Jakoby se do země propadl. Zdálo se, že bouře se tiší. Uklidněni se vraceli ke svým číším, do hry se jim již nechtělo. Ale pojednou udeřil hrom. Byla to obrovská rána a jasný, táhlý blesk prořízl celou oblohu. Znovu vyběhli na ochoz a v namodralé září vidí zcela zřetelně cizince, jak lehce tlačí radlici pluhu do skály a rychle vyorává jednu brázdu za druhou.

Druhého dne, sotva den vystřídal noc a slunce znovu ozářilo ještě vlhkou hradní skálu, rytířovi přátelé a hosté viděli ty brázdy. Čertovy brázdy. Zpupný hradní pán se však neobjevoval, nebyl k nalezení. Ale jeho přítomným přátelům bylo jasné co se asi stalo. Neznámý cizinec byl jistojistě čert, tak lehce vyhrával hru za hrou a co teprve ta troufalá sázka? I tu čert vyhrál a pyšný, rozmařilý pán prohrál svou poslední sázku a propadl peklu.