Po gymnaziálních studiích zvolila cestu akademické průpravy v sochařském ateliéru Stanislava Hanzíka, kterou však významně doplňovaly neoficiální aktivity, například účast na letních pracovních setkáních v opukovém lomu v Praze-Přední Kopanině, nebo alternativní konfrontační výstavy.


Její sochařskou tvorbu charakterizuje lapidárně a sošně cítěný monumentální tvar a volné přecházení mezi figurálním a architektonickým tvaroslovím.
V roce 1989 byla Jaromíra Němcová přizvána na obnovené sympozium v Hořicích v Podkrkonoší a od té doby se pravidelně zúčastňuje vybraných sochařských setkání v kameni i ve dřevě.

Vedle monumentální sochařské tvorby si Jaromíra Němcová na začátku devadesátých let našla další cestu sebevyjádření – věnuje se tisku grafických listů.

Ve své grafické tvorbě kombinuje klasické postupy s linorytem a suchou jehlou s netradičními technikami jako jsou otisky plechových šablon či různých jiných materiálů.

Volně tak navazuje na tradici české experimentální grafiky šedesátých a sedmdesátých let. Její grafickou tvorbu charakterizuje nápaditost a otevřenost. Ve svých pracích vytváří několikanásobné soutisky a tematické cykly, variující jeden konkrétní námět. Soustředí se na uspořádání celku a ověřuje vztahy jednotlivých částí.

Jaromíra Němcová se nebojí rozvinout kompozici na neobvykle rozměrné ploše, ve výběru měřítka grafických listů projevuje značnou odvahu a velkorysost.

Tyto prvky jsou charakteristické i pro její sochařskou tvorbu. Sochy a grafiky Jaromíry Němcové žijí v inspirativním vztahu.

Kromě monumentálních rozměrů jim je často společná i námětová stránka, to když autorka zpracovává dané téma jak tiskem v ploše, tak tvarováním materiálu v prostoru.

V posledních letech si rovněž odnáší zajímavé impulsy z prostředí restaurátorské školy, kde se zblízka setkává se starým uměním.