Majestátní Ještěd je zahalen do ranní mlhy. Pomalu rozkrývá svůj půvab, který je z dálky tolik obdivován. Leč v okolí liberecké Tipsport Areny je hotel, vysílač a rozhledna v jednom mimo aktuální dění. Tady se maká a ani vlezlá zima nikoho moc nezajímá.

Hokejisté Bílých Tygrů mají trénink. A snaží se. Přišel nový „generál.“ Tep dosahuje sto sedmdesáti a plíce prosí o milost. Jiří Kalous přesídlil z pozice asistenta ve Slavii o stupínek výš. „Makej, makej. Hrábni si. Neboj se ho předběhnout,“ křičí přes celý atletický ovál. „Dvě minuty pauza,“ dodá. Založí ruce na hrudník, koukne na stopky a přemýšlí.

Hráči? Všichni v předklonu. Čekání… vteřina po vteřině peláší tak rychle… další dvoustovka. „A běžíme až na moji úroveň,“ upozorňuje muž, kterého zdobí čepice s nepřehlédnutelným nápisem – LIBEREC. Ta slávistická je minulostí, vzpomínkou ve skříni.

Letní příprava je v plném proudu. Ledu se hráči dočkají 20. července. „Metoda cukru, nebo biče? Řekl bych, že člověk musí umět obojí, záleží na citu. Trenér má umět přitlačit, ale i povolit,“ vysvětluje Kalous.

Pak použije píšťalku. Kousek umělé hmoty, který vždy přijde vhod. Jen kouč brankářů a kustod nereagují. „Říkám, tam ta kuchyň byla takhle,“ jsou v družném hovoru. Za chvíli poponesou kufřík s pitím, lékařským vybavením… a pokračují. Mezitím přichází poslední dvoustovka. Líce hokejistů mají barvu duhy. Tak hrají. Kalous se bezelstně usmívá.

Předsezonní kolotoč se roztáčí. A bude přidávat na obrátkách. Už zase zítra. Ale nikdo neodmlouvá. „To snad dneska ani nejde. Je to jejich práce,“ vztyčí prst kouč. „Takhle se chovat k panu Kalousovi,“ na oko hrozí asistent Filip Pešán jednomu, který zhluboka vydechuje. Už neběží – jen sedí. Hráči berou směr domů, kouči úřadovna. A v šatně hulákají Tři sestry. Konečně.