Zajímavostí pro liberecké fanoušky je, že Pavel Petr žije nedaleko Mladé Boleslavi, což je úhlavní rival libereckých Bílých Tygrů. „Problémy nemám doma vůbec žádné. Navíc mě těší, že Boleslav bude teď hrát Ligu mistrů,“ odvětil.

Jak vůbec člověk, který je z okolí Mladé Boleslavi a dlouhodobě spolupracuje s tamním klubem, získá vztah a pouto s konkurenčním klubem? „Já bych to nenazval vztahem, protože my novináři nesmíme být vyloženě fanoušky klubu. Samozřejmě jsem Boleslavák a nikdy se tím netajím. Já jsem tam prožil období od druhé ligy až do extraligy. Člověk to vnímá i tam trochu jinak, ale na rozdíl od ostatních nevnímám velkou rivalitu. Pro mě to jsou dva kluby, kam strašně rád jezdím už jenom kvůli té atmosféře před a po zápase,“ popisuje Petr.

„V Liberci je třeba hezké hecování, když se hraje derby a podobně. Ale v místnosti pro novináře je hodinka před zápasem strašně příjemná, protože se tam potkávají novináři a kolem prochází členové vedení klubu. Pozdravíme se, podáme si ruce a popovídáme si. Člověk nasaje tu atmosféru,“ pochvaluje si známý rozhlasák.

KLUBY VS. NOVINÁŘI

Jak vnímáte kulturu ze strany extraligových klubů směrem k novinářům? „V posledním době nějaké porovnání už nemám, protože jezdím jen do Mladé Boleslavi nebo Liberce. Co jsem měl ale možnost poznat v minulosti, tak zázemí pro novináře v Liberci je asi nejlepší. To neříkám proto, že potřebuji akreditaci na příští sezonu (smích). Je to tady ale výborné včetně servisu po zápase. Bílí Tygři jsou v tomhle hodně vysoko,“ oceňuje Pavel Petr.

„Doba je specifická. Nyní k hráčům pořádně ani nemůžeme, takže sedíme v tiskových místnostech, kam dostáváme informace. Chybí ale osobní kontakt s lidmi. Podle mě si kluby uvědomují, co potřebují a snad i ti novináři jsou jim někdy prospěšní.“

Jak moc je důležitý osobní kontakt s hráči? „Když se setkáte s hráčem, tak můžete víc reagovat. Například v Jablonci na fotbale čekáte, co vypadne z trenéra Jablonce Petra Rady. Tady jsme se vždycky těšili na Petra Nedvěda a jeho montérky, navlečení rukavic. Jsou to takové zajímavosti, na které se člověk těší. Myslím si, že i pro hráče je mnohem lepší, když jsou v přímém kontaktu s novinářem,“ přidává svůj pohled na věc.

„Měl jsem možnost se i v zámoří podívat na to, jak práce novinářů vypadá. Byl jsem na zápasech NHL nebo NBA a tam to funguje tak, že novináři chodí přímo do kabin. Má to svá pro i proti, protože v šatně bývá velký hluk a hraje tam hudba, takže pro rozhlasáka je to strašně nepříjemná věc. Novináři tam přijdou na zápas, zapíšou se do prezenční listiny, zaplatí například 12 dolarů a za to si mohou dát občerstvení, jaké chtějí. V tomhle ještě trochu zaostáváme,“ nabízí své zkušenosti.

ROZHLASOVÉ LEGENDY

Rozhlasová žurnalistika patří k nejstarším novinářským disciplínám vůbec, s níž začínal legendární reportér Josef Laufer. Mnoho generací vyrostlo na pořadech S mikrofonem za hokejem nebo fotbalem.

„Pana Laufera jsem pochopitelně nazažil, ale zažil jsem jiné legendy, kterých si nesmírně vážím. Jedná se o Aleše Procházku nebo Karla Malinu. Já je strašně obdivuju, protože oni ve své době neměli internet. V dnešní době, když to trochu přeženu, se stačí podívat se na web a stáhnout si pár informací,“ porovnává Petr.

„Oni museli navíc pásky stříhat, lepit a posílat poštou. To si vůbec nedovedu představit. Měl jsem možnost s panem Procházkou spolukomentovat několik zápasů a byl to fakt zážitek. Zmíněné pořady jsem nejraději poslouchal ve vaně a ve větší míře se teď prostřednictvím Radiožurnálu Sport vrací. Vždycky jsem se těšil na devatenáctou hodinu a i když jsem chtěl být odmalička reportérem, tak by mě v životě nenapadlo, že bych mohl být vedle pana Procházky.“

SVĚTOVÉ AKCE

Pavel Petr v minulosti rovněž jezdil na vrcholné sportovní akce, ale na MS v Rize chyběl. „Už jsem externista a tím pádem mám na starosti liberecký a boleslavský region. Mám ale na co vzpomínat, protože moje první mistrovství světa bylo v roce 2010, kdy jsme vyhráli titul. S kolegou Kamilem Jášou jsme komentovali a byl to neskutečný zážitek,“ vybavuje si.

„Pak jsem byl ještě na dalších třech světových šampionátech, dále na paralympiádách a také vzpomínám na zájezd se Lvem Praha na Sibiř a Dálný východ. Bylo to krásné, zpátky jsme si vezli spoustu kaviáru,“ směje se Petr.

Jak je těžké udržet emoce, když se hraje zápas o titul mistra světa a reportér ví, že jej poslouchají tisíce lidí? „Emoce tam musí být, pokud je to reprezentace. Emoce musí být i při finále extraligy, ale od reportéra nesmí být znát, že drží palce jednomu nebo druhému klubu,“ má jasno Petr.

S jakým hráčem je těžké pořizovat rozhovory a s jakým naopak jednoduché? „Vždycky se těším na Lukáše Dernera, Radana Lence, ale i další. S Petrem Kváčou se výborně dělaly rozhovory. Na druhou stranu s Adamem Musilem to bylo trochu složitější, ale nikdy jsem neměl problémy. Krásné rozhovory byly s Lašákem, Petrem Nedvědem nebo Lukášem Krenželokem. Točí se velice dobře i s trenéry.“

VESELÉ HISTORKY

Pavel Petr má určitě i veselé historky z natáčení, respektive z přímých vstupů do vysílání. „Stala se spousta věcí, na které by se dalo vzpomínat. Já miluju přímé přenosy a pořady S mikrofonem za hokejem, protože to je pro mě ten největší adrenalin. Co řekneš, tak už nemůžeš vzít zpátky. Stalo se mi, že gólman chytal lavicí místo lapačkou. Nedávno na fotbale v Jablonci jsem během přenosu zapřemýšlel a mluvil jsem do vysílání o tom, že útočil Jablonec, ale přitom útočila Slavia,“ směje se.

Byl někdy nějaký problém s výslovností? „Přímo si teď nevzpomenu, ale když jsme u těch hlavolamů, tak musím zmínit mého desetiletého syna, který dřív miloval vlaky a nyní pro změnu dinosaury, které já neumím ani vyslovit. A já mu říkám: Víš, co? Ty se, kamaráde, naučíš říkat Videoton Székesfehérvár a pak se spolu můžeme bavit. On to za pět minut uměl,“ usmívá se.

VYUČENÝ ŽELEZNIČÁŘ

Není bez zajímavosti, že Pavla Petra fascinují vlaky a železnice. „Já jsem se vyučil na železnici. Místo novinařiny jsem studoval obor železničář. Mám rád vlaky jako takové. Když můžu jet na Moravu nebo kamkoliv jinam, tak jezdím vlakem. Mám ale také rád historii, kousek od Liberce v Turnově mají krásné historické vozy a mašinky. Vlaky se strašně změnily, dneska si tam můžeš udělat i kancelář a něco si při cestě dělat.“

Některé hokejové týmy občas využívají železniční dopravu, například Pardubice nebo Vítkovice. „Je to pohodlné, odpočinou si tam. Naberou sílu. Nedokážu si ale představit, že z Liberce by se někam jelo. Nejlepší je ten hlavní tah mezi Prahou a Ostravou. Za totality se jezdívalo i do Košic,“ vzpomíná.

Petr napsal dvě knihy pro děti o vlacích. „K tomu mě inspiroval právě můj syn, protože v minulosti jsme oba jezdívali hodně vlakem. On po mně vždycky chtěl, abych mu večer vyprávěl, co jsme za ten den zažili a kde jsme byli. Říkal jsem si, že v mém věku už si člověk nebude takové věci pamatovat, tak jsem si to začal sepisovat a mám jednoho známého kreslíře obrázků, tak jsme to nějak dali dohromady. Vyšly dvě knihy a třetí je rozepsaná,“ popisuje, kterak vznikla myšlenka na napsání knih.

„Nejlepší korektor je právě to dítě. Ono pozná, zda příběh je dobrý nebo ne. Pokud ho něco nezaujalo, tak jsem věděl, že to musím nějakým způsobem změnit,“ vypráví.

Pavel Petr se rovněž věnuje i charitativním projektům. Tradiční je benefiční utkání v Benátkách nad Jizerou.