Ivanu Hlinkovi přezdívali Šéf, byl totiž přirozenou autoritou všude, kde se objevil. Není divu, že v Litvínově byl kapitánem už ve dvaceti! Střední útočník se brzy dostal i do reprezentace a v roce 1972 s ní dosáhl na světovém šampionátu v Praze na zlatou medaili. S milovaným Litvínovem se prvního úspěchu dočkal až v roce 1978, kdy chemici skončili v domácí soutěži druzí.
Po třicítce mu bylo umožněno odejít do NHL, za moře se vydal se svým souputníkem Jiřím Bublou. S Vancouverem se dostal až do finále Stanley Cupu, vytoužený „stříbrný křapáč" ale nad hlavu nezdvihl.

Po návratu do Evropy si ještě zahrál za švýcarský Zug a poté se rozhodl svou bohatou a úspěšnou kariéru ukončit. Jenže v roce 1987 po rok a půl dlouhé pauze znovu obul brusle, aby pomohl Litvínovu zachránit nejvyšší soutěž.
Víte, že…
…Ivan Hlinka oblékal také dres Dukly Trenčín? Stalo se tak v sezoně 1978/1979, kdy si plnil vojenskou službu. Za slovenský celek odehrál jen 8 duelů.
„Dlouhej" byl úspěšný i jako kouč. Nejprve stál na střídačce Litvínova, později působil v německém Freiburgu. V roce 1991 se stal koučem reprezentace, o rok později s ní získal v Praze bronz, který obhájil i na šampionátu v Německu.
K reprezentaci se Hlinka vrátil v roce 1997, začal bronzem na MS ve Finsku. Nejslavnějším trenérským počinem člena Síně slávy českého hokeje a člena Síně slávy IIHF byl olympijský turnaj v Naganu 1998, na němž České republika získala historické hokejové zlato.

S reprezentací populární trenér dobyl i zlato na světovém šampionátu 1999 v Norsku, aby se v roce 2000 stal prvním Evropanem, který kdy trénoval celek NHL jako hlavní kouč. V Pittsburghu měl pod sebou českou kolonii v čele s Jaromírem Jágrem, na začátku sezony 2001/2002 ale Hlinka po několika nepovedených duelech v ocelovém městě skončil.
Byl generálním manažerem národního týmu, rok působil v ruském Omsku. V roce 2004 znovu převzal českou reprezentaci, chystal se s ní na Světový pohár. Tragická autonehoda u Karlových Varů ale jeho život 16. srpna téhož roku ukončila.