Vybudoval si kovářské království, kde vdechuje život pestrým a originálním výrobkům ze železa. „Mám rád všechny přírodní materiály, kov, dřevo, sklo. U kovařiny se mi líbí, že mi vzniká pod rukama něco nového, mohu sledovat vývoj originálního výrobku,“ svěřil se umělecký kovář, který příští rok oslaví 50. narozeniny.

Zdroj: DeníkDěti jako malé se touží stát hasičem, popelářem či policistou. Odmala jste věděl, že budete uměleckým kovářem?
Na základní škole mě bavilo modelování a kreslení, vynikal jsem v tom a snažil jsem si najít umělecky zaměřenou střední školu. Byl jsem v tu dobu ještě mladý, ale už jsem měl představu, že bych se rád realizoval v umělecké sféře. Vybral jsem si Střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově. Rodiče mě podpořili, jen jedna učitelka mě zrazovala, že na uměleckou školu je těžké se dostat kvůli vysokému počtu uchazečů. Nenechal jsem se odradit, prošel talentovými zkouškami a ke studiu mě přijali.

Dá se tedy říci, že jste vsadil vše na jednu kartu. Kam směřovaly vaše kroky po absolvování školy?
Měl jsem štěstí a ujal se mě hned po škole Martin Dräger, v té době asi jeden z mála kovářů, u kterého jsem mohl získat požadovanou praxi a něco se naučit. Škola vám sice dá ten minimální základ, ale v porovnání s praxí to je pak nebe a dudy. Zjistíte, že všechno je úplně jinak. Postupem času jsem se vypracoval, získal vlastní klientelu a otevřel si dílnu.

Na zámku Lemberk se natáčely scény filmu Poslední aristokratka.
Pohádky i komedie. Filmaři si oblíbili Lemberk, perlu raně barokní architektury

V čem spočívá rozdíl mezi kovářstvím a uměleckým kovářstvím?
Základ je úplně stejný. Pokud má člověk ještě v sobě navíc umělecké cítění, dokáže například lépe pracovat s proporcemi plastiky, má oko na zdobné prvky. Jinak každý kovář dělá to svoje, co umí a hlavně ho baví. Když na to přijde, jsem schopný vykovat a zakalit sekeru či majzlík. Jinak se zaměřuji na brány, ploty, zábradlí, pergoly, svítidla, dveřní kování a drobné upomínkové předměty jako například kovová růže. Ta potěší a na rozdíl od živé nezvadne a přetrvá. Spojil jsem se s kamarádem řezbářem Lubošem Jiránkem a tvoříme anděly z kovu a dřeva. Z nedávné tvorby mám za sebou svítidla pro vinné sklepy ve Věstonicích, Moravčíkova vína nebo pohár prezidenta Autoklubu České republiky.

Sám jste říkal, že začátky bývají těžké. Dá se uměleckým kovářstvím uživit?
Určitě ano, ale člověk musí být jednak šikovný a jednak rychlý. Svou roli hraje i líbivost a samozřejmě kvalita. Čím víc toho kovář udělá a šíří svoje výrobky, tím se zájem o jeho práci postupně nabaluje. Stále musíte vymýšlet věci dopředu a neustrnout. Dá se říct, že vše už je vymyšleno, ale například strom života lze zpracovat na tisíc různých způsobů. Na druhou stranu já jsem před dvěma lety zvolnil a o víkendu pracuji jen výjimečně, pokud hoří nějaká zakázka.

Proč jste si vybral zrovna práci s kovem?
Mám rád všechny přírodní materiály, kov, dřevo, sklo. U kovařiny se mi líbí, že mi vzniká pod rukama něco nového, mohu sledovat vývoj originálního výrobku. Pokud něco dělám na zakázku, musím mít z toho radost a výsledný produkt se mi musí líbit. Jinak od toho dávám ruce pryč. Stojím si za tím, že v jednoduchosti je síla. Mám rád pocit, když se procházím Libercem, a vidím svá díla. To mě zahřeje u srdíčka. Podílel jsem se ještě jako zaměstnanec na výrobě lamp v Pražské ulici či obnově plotu České spořitelny. Z vlastní tvorby bych vyzdvihl propojovací schodišťové zábradlí mezi poliklinikou a libereckou nemocnicí, záchranu a zrestaurování plotu v Husově ulici a nespočet menších plastik jako třeba třeba železnou sochu vodníka, která zdobí stejnojmenný areál a terasu v Liberci.

Schichtovo mýdlo s jelenem.
FOTO: Na severu vzniklo mnoho legendárních značek, některé přežily dodnes

Zájemci vás mohou vidět i na různých akcích jako adventní trhy či liberecký jarmark, že?Jsem kontaktní typ, rád se bavím s lidmi a tohle jsou události pro to jak stvořené. Kromě kamarádů přijdou i cizí lidé, podívají se, co dělám. Popovídám si s nimi o řemeslu. Pořádám předvádění kovářského řemesla a základních postupů pro školky a školy. Děti přijdou na hodinovou exkurzi do dílny a já jim ukážu, co vše kovářské řemeslo obnáší. S výhní objíždím i klasické a příměstské tábory, je to zpestření pro mě i jejich účastníky.

Platí i u vás rčení „Kovářova kobyla chodí bosa“?
(smích) Jelikož mám rád kované věci, tak se jimi i obklopuji. V okamžiku, kdy mám práci na třicet dnů, tak až ten třicátý první si vytvořím něco pro sebe. Ale mám chvilky, kdy potřebuji vypnout, tak přeruším práci a ukovám si pro sebe nerezový náramek, nůž, nějaký amulet na krk či nějakou malou plastiku čehokoliv, kterou ale stejně vzápětí daruji nebo prodám.