Loni touto dobou měl za sebou podzim ve druhé lize, kde nastupoval za béčko Sigmy Olomouc. Petru Ševčíkovi však stačil rok na to, aby svou kariéru otočil o 180 stupňů.
Přestoupil do Slovanu Liberec, kde se ihned zařadil mezi klíčové články kouče Trpišovského, trefil se v základní skupině Evropské ligy proti Fiorentině a stal se otcem. To vše ve dvaadvaceti letech. Třešničkou na dortu přelomové sezony může být účast na Euru jednadvacítek, které se bude konat v červnu v Polsku.
„Nic není nemožné," říká jeden z největších českých fotbalových talentů.
Netočí se vám z toho všeho hlava?
Je to určitě skok (úsměv). Na druhou stranu jsem do Liberce šel hlavně právě proto, že si zahraju evropské poháry nebo aspoň zažiju tu atmosféru. Když jsem přicházel, nevěděl jsem totiž, jestli budu pravidelně hrávat. Ale dokud jsem byl zdravý, hrával jsem furt. A bylo to neskutečné! Vůbec jsem nečekal, že hned naskočím do základu a budu hrát všechno. Zahrát si Evropskou ligu je pro kluka ze Supíkovic neskutečný zážitek. Kdo by to kdy čekal?
Pod bývalým trenérem Kalvodou v Olomouci jste jen trénoval a hrál za béčko třetí ligu, pak byl půl roku ve druholigové Opavě, kde si Vás vyhlédl Jan Nezmar. Byl to zlom?
Myslím si, že Opava mi pomohla nejvíc. Skok ze třetí ligy do první je velký, ale druhá liga, když tam začnete trochu vynikat, vám hodně pomůže do té první.
Všichni, kdo spolupracovali s trenérem Trpišovským, jej chválí. V čem tkví jeho největší přednosti?
Asi v tom, jak vychází s hráči. On není ten typ, který se zavře do svého kutlochu, přijde do šatny před tréninkem, odtrénuje a pak zase zmizí někam. Chodí mezi nás, bavíme se o fotbale, ale i o jiných věcech.
Všechno na začátku nebylo úplně růžové, co?
No, to zranění… Vedli jsme nad rakouskou Admirou v 80. minutě domácí odvety 2:0 a já jsem si přetrhl zadní vaz v kotníku. Hned jsem věděl, že to není dobré, protože jsem takové zranění už měl. Nejdřív mi říkali, že bude rekonvalescence trvat pár týdnů, tak jsem si říkal, že to je v pohodě. Ten měsíc se dá zvládnout. Ale pak se to protáhlo na dva, to mě štvalo… Utekly mi třeba zápasy s Karabachem a Soluní.
Ale vrátil jste se na Fiorentinu, které jste dal gól. Byl to zatím váš největší fotbalový zážitek?
Asi jo, ale jen tím, že jsem dal gól, protože jsem celý zápas na sobě cítil, že jsem úplně hrozný (smích). Pak to bylo v momentě úplně jiné, ale jinak bylo fakt hodně znát, že jsou jinde.
Slovan určitě myslel taky na víc, zejména v domácí soutěži. Jaké byly předsezónní cíle klubu?
Prioritou byla Evropská liga, protože dostat se do základní skupiny znamená, že klub pak celý rok může fungovat bez finančních problémů. Ze začátku jsme se zaměřovali hlavně právě na to, ale zase nám pak proplouvala mezi prsty naše liga. Možná jsme něco i podcenili. Ono se to nezdá, ale hrát tři soutěže a do toho cestovat po Evropě není sranda. I ta regenerace je pak menší, když přespáváte na hotelích, letíte v noci, pak jedete autobusem a podobně. V posledním zápase v Soluni už to bylo tak enormní, že nás ten balon prostě fackoval. Všichni už jsme se těšili na volno, potřebovali jsme teď nějakou dobu nevidět mičudu a zklidnit si to v hlavě.
Byl jste v hledáčku reprezentační „21".
Na podzim mi volal trenér Lavička, ale byl jsem dva měsíce mimo. Pak mě ještě chtěl právě na ten poslední zápas do Portugalska, ale trošku mě tahalo stehno, tak jsem nechtěl riskovat. Měl jsem před sebou ještě hodně zápasů v lize i Evropě. Pochopil to v pohodě, ale bude to pro mě těžké. Je tam hodně hráčů ze zahraničí, ze Sparty, ze Slavie.
Ale neříkejte, že v koutku duše nedoufáte v nominaci na Euro.
Nic není nemožné, v lize stačí zahrát tři čtyři zápasy a jste tam. Pak se může stát cokoli. Třeba jako Kliment, který na Euru jednadvacítek dával góly, šel do Stuttgartu a už má nějaké jméno. Německo je top liga, takže mu to zatím nevyšlo, ale teď už může různě putovat po klubech. A to ne po těch českých, ale evropských, kde jsou hráči lépe placeni. Ale já jsem podepsal smlouvu v Liberci na tři roky, pak se uvidí. Když si to tak vezmu, ani v lize toho nemám odehráno tolik, abych byl vidět. Rozhodně nikam neutíkám.
Odbočme od fotbalu. Jak se vám v Liberci žije?
Je to úplně něco jiného! Když chodíme v Olomouci na procházky s malým, je to samá pěkná rovinka. V Liberci je to furt do kopce, z kopce, takže se nadřu (smích). A je tady větší zima, v létě spíš pršelo. I když zrovna pro mě to není nějaká velká tragédie.
Taky se mi líbí, kolik je v Liberci možností co dělat. Byli jsme s taťkou na hokeji v krásné aréně, jsou tam stezky na běhání, na kolo, fakt je tam strašně moc věcí okolo sportu. A Ještěd.
