Vlastimil Petržela, liberecká trenérská ikona, bývalý kouč Slavie Praha, Slovanu Liberec, Sparty Praha, vršovických Bohemians, Mladé Boleslavi, Petrohradu, Olomouce a Baku, hlásí návrat.

O jeho setkání s médii na Boží hod vánoční v Zuzi Studiu (libereckém fitcentru jeho bývalé manželky a nyní opět životní partnerky Zuzany Kratochvílové) Deník informoval v sobotu 27. prosince 2008. Nyní přinášíme výběr z dalších novinářských otázek a Petrželových odpovědí ze zmíněného setkání, včetně dosud nikde nezveřejněných.

Kdy jste se k hazardu dostal a jak se Vaše závislost stupňovala?

Poprvé to bylo při mém angažmá v Liberci, kdy jsme postoupili do první ligy. Prostředí rulety bylo pro mě společenskou událostí i jakýmsi uvolněním po stresech na trenérské lavičce. A když jsem vyhrával, byl to zároveň i jakýsi pozitivní stres. V té době jsem si vůbec nepřipouštěl nějakou závislost, a to ani v dalších letech. Ostatně, dokázal jsem třeba půl roku vůbec nehrát. Intenzivněji to potom začalo v Rusku, kde jsem sice měl trenérské úspěchy, ale byl jsem tam většinu času sám, a na ruletě jsem se pokoušel léčit i své deprese, začal jsem brát také antidepresiva. Vyvrcholilo to, když jsem byl letos doma bez angažmá, neměl jsem moc co dělat a ruleta se pro mě nakonec stala jedinou věcí, na kterou jsem myslel. Sebevražedné myšlenky, jak se objevilo v nějakém bulváru, jsem neměl, ale cítil jsem, že už mě nic jiného než hra nezajímá.

Kdy přišel okamžik, kdy jste se rozhodl k léčení?

Nevím teď, které datum to bylo přesně, nepřišlo to ze dne na den. Moc mi pomohla Zuzka, která mi byla v nejtěžší situaci oporou. Léčení jsem zahájil 3. září na detoxikačním oddělení v Liberci a čekal jsem, až se uvolní místo v Bohnicích. Tam jsem zahájil tříměsíční léčbu 8. října.

Byla léčba bolestná? Jak probíhala? Kdo byli Vaši spolupacienti?

Zpočátku to bylo opravdu těžké. Důležité bylo přijmout řád, režim. Ale bylo to užitečné. Od začátku jsem si psal deník, popsal jsem hodně stránek. A když teď čtu ty řádky na začátku léčby a ty současné, tak mám pocit, že je psali dva různí lidé. Pokud jde o spolupacienty, byli mezi nimi opravdu zajímaví lidé, až byste se divili, jaké kapacity, ale pochopitelně je nikdy nebudu jmenovat. V léčebně platí, že co se tam upeče, to se taky sní.

Byli ve Vaší skupině jen prvoléčení, nebo i pacienti s recidivou? A jednalo se jen o gamblery, nebo i jiné druhy závislostí?

Byli tam jak gambleři, a to závislí na automatech, ruletě, nebo sportovních sázkách, tak i alkoholici a feťáci. Jako prvoléčený jsem byl v nejlepším bohnickém pavilonu číslo 35. Většina z nás tam byla prvoléčených, a bylo i pár lidí, kteří již léčbou prošli, ale zaznamenali první recidivu. Ti se doslova plazili, aby se k primáři Nešporovi dostali znova, věděli, že nikdo jiný jim nepomůže. Ta nemoc je hrozná. Když už dojde k druhé nebo další recidivě, tak je léčení těžší, ti lidé už pak jsou na jiných pavilonech.

Jste známá osobnost. Poznávali Vás spolupacienti a personál? Jak se k Vám chovali?

Ano, většinou u mě věděli, o koho jde. A chovali se skvěle, jak kolegové pacienti, tak personál, i primář Nešpor. To je opravdu geniální člověk. Sice nemá rád fotbal ani hokej, asi ví proč, ale rozuměli jsme si výtečně. Bohužel, bude mít podle všeho pořád víc práce. Gamblerů totiž přibývá. Hrozné bylo, že tam byli třeba i šestnáctiletí kluci. A dost lidí, kteří prohráli mnohem méně než já, si chtělo sáhnout na život.

Zpřísnil by jste zákony proti hazardu?

Já asi nemám právo někoho poučovat, jak by měly zákony vypadat. Ale myslím, že dřív nebo později k tomu dojde samovolně.

Máte přehled, kolik jste prohrál? Hovoří se o desítkách milionů korun.

Evidenci nemám, ale bylo to opravdu dost peněz, za které by se jistě dala pořídit řada užitečných věcí. Přibližně vím, kolik jsem v ruletě peněz protočil. Samozřejmě jsem i vyhrával, jenže když do toho člověk spadne, tak vyhrané peníze stejně zase prohraje. V té fázi už mu totiž nejde o nějaký užitečný zisk určité sumy, ale o to, denně si zahrát. Pokud jde o ty protočené peníze, tak by za ně byla menší fabrika. Možná i větší… Bylo to asi půl miliardy korun.

Je pravda, že jste zadlužený?

Možná to bude pro vás znít neuvěřitelně, ale žádné dluhy nemám. Projel jsem sice hodně peněz, ale máme z čeho žít.

Myslíte, že jste opravdu nadosmrti vyléčený?

Jsem o tom přesvědčen, že už se nikdy rulety, ale ani třeba karet nedotknu. Podívejte, já jsem před lety dokázal ze dne na den skončit s alkoholem a s kouřením. Tak věřím, že dokážu i tohle. Cítím se osvobozený, silnější než kdykoli předtím. A zároveň vím, že jsem jiný člověk. V té léčebně jsem spálil své ošklivé vlastnosti - ješitnost a pýchu. Dva největší hříchy.

Měl jste možnost sledovat během léčení fotbal?

Snažil jsem se, i když třeba televize samozřejmě není v léčebném programu, takže zápasů jsem za ty tři měsíce tolik neviděl. Ale četl jsem noviny, myslím, že jsem zůstal v obrazu dění. A že budu mít ve fotbale, v trenéřině, co dát. Utvrdil jsem se v některých svých poznatcích, proč jsou české kluby neúspěšné v evropských pohárech.

Jak dlouho Vám po 6. lednu, kdy definitivně opustíte brány Bohnic, bude trvat, než budete schopen zapojit se do trenérské práce? A myslíte, že po tom všem dostanete v nějakém klubu šanci?

Připraven pracovat budu okamžitě. A jestli dostanu šanci, to se uvidí. Já opakuji: jsem přesvědčený, že mám ve fotbale co dát.

Máte v této chvíli nějaké nabídky?

Tak těžko můžete mít nabídky, když jste v léčebně a bez mobilu. A i kdyby nějaké byly, stejně bych to teď neventiloval.

Netajil jste se touhou převzít i českou reprezentaci. I tento cíl trvá?

Já jsem dospěl k názoru, že trénovat národní tým je to největší, čeho může trenér dosáhnout. Přiznám se, že dřív jsem to takhle necítil, ale teď jsem zjistil, že není důležité pracovat v nejlepším a nejbohatším klubu. Moje priority už jsou jiné.

V Liberci jste stále pro fanoušky legendou. Co říkáte současnému libereckému fotbalu?

Poslední zápas, který jsem viděl, byl v televizi se Spartou, když Slovan vyhrál 3:0. To jsem byl ještě v liberecké léčebně, kde jsem měl samostatný pokoj s televizí. Předtím jsem se byl vždy, když jsem byl v Liberci, podívat na stadion U Nisy naživo. Konec podzimu už znám jen z novin. Myslím, že liberecké mužstvo je dobře poskládané a že pod vedením Ládi Škorpila je v dobrých rukou. Co mě ale docela zdrtilo, byly nízké návštěvy na libereckých domácích zápasech. Dva a půl tisíce lidí na posledním podzimním kole s Brnem, to je šílené. Fotbal se přece hraje hlavně pro diváky, to je pro mě rozhodující.

Co jste dostal k Vánocům?

Nějaké dárečky samozřejmě byly, ale pro mě je největším dárkem, že mi Zuzana dala znovu šanci, a doufám, že ji dostanu i ve fotbale.