Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Štefan Mihálik, někdejší velká naděje českého fotbalu, válí dnes 
v 41 letech v barvách nováčka libereckého okresního přeboru Sokola Pěnčín a na podzim nastřílel 25 gólů.

Jeho branky nejen že přispěly Pěnčínským k 1. místu 
v tabulce, ale zároveň znamenají, že populární „Pišta" je nejlepším kanonýrem Liberecka podzimu 2014 napříč všemi fotbalovými soutěžemi dospělých, od 1. ligy až po ty nejnižší.
V rozhovoru pro Liberecký deník hovoří nejen o vydařeném podzimu, ale ohlíží se i za svou pozoruhodnou kariérou.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal? Dělal jste i jiné sporty? Proč jste si vybral právě fotbal?
S fotbalem jsem začal u nás na vesnici, v Janově nad Nisou. Od 5 let… Strašně mě tenkrát mrzelo, že jsem nemohl hrát mistrovské zápasy, to šlo až od šesti! Dva roky jsem závodně běhal na lyžích a zkoušel jsem i stolní tenis, fotbal ale byl a je ale volbou číslo jedna.
Byl jste od začátku útočníkem, nebo jste hrál i na jiných postech? Čím se vám zalíbilo místo v útoku?
Od začátku jsem byl koncový útočník… Góly mě přitahovaly a přitahují dodnes, baví mě rozhodovat zápasy.

Měl jste nějaký fotbalový vzor?
V začátcích byl můj vzor Michel Platini, tím hlavním pak ale Marco van Basten.

Můžete stručně zrekapitulovat svou kariéru?
Dosáhl jsem vlastně všech cílů, které jsem si dokázal představit, jen ale v nižších soutěžích. Mým snem bylo hrát jednou dorosteneckou ligu, profiligu, být v reprezentaci a dostat se do zahraničí – to vše se splnilo. Dorosteneckou ligu jsem hrál v Liberci ve Slovanu, ligu na Žižkově a 
v Jablonci (jen ale 13 startů), 
v reprezentaci jsem působil 
v U16, U17, U18 a v Českomoravské U20, no a v zahraničí jsem byl 18 let v nižších soutěžích v klubech OFC Neugersdorf, Budissa Bautzen, FSV Oppach a FSV Neusalza-Spremberg.

Proč jste ještě vlastně v dorosteneckém věku přestoupil z Liberce do Jablonce?
Přestup do Jablonce byl vyústěním snahy Mirka Pelty a trenéra Dočkala udělat v Jablonci profesionální tým a já tam přestoupil jako třetí profesionál po Pavlu Pěničkovi a Slávku Galbavém.

Jak se vám povedlo nastřílet 
v Jablonci v 19 letech v sezoně 1992/93 osmnáct gólů?
Bylo to v sezoně, kdy jsme měli opravdu kvalitní tým 
s mnoha výbornými fotbalisty a já byl prostě vždy tam, kde jsem měl být, dařilo se mi proměňovat své šance. Tenkrát to však na postup nestačilo, vybojovali jsme „jen" baráž proti Bohemians Praha a v té jsme neuspěli po výsledcích 1:1 a 0:2.

Jak vzpomínáte na svůj první prvoligový start a na svůj první prvoligový gól?
Jsou chvíle, na které se nezapomíná. První ligový zápas jsem zažil za Viktorii Žižkov 
v utkání v Liberci, kdy jsem šel na hřiště v 91. minutě za stavu 0:0 a hned co jsem nastoupil, byl proti nám nařízen pokutový kop. Jarda Blažek však penaltu chytil a tak jsem si odbyl premiéru s bodovým ziskem. První gól jsem vstřelil na Žižkově do sítě Olomouce a brankáře Vaniaka, jako střídající hráč jsem vyrovnával na 2:2.

Co vedlo k vašemu přestupu do Viktorie Žižkov a jak na tu dobu vzpomínáte?
Viktorka postoupila do ligy a obměnila kádr, přišla nabídka a já kývl. Vzpomínky? Byla to šance hrát ligu.
V Jablonci i na Viktorce jste měl za spoluhráče některé zkušené hráče včetně bývalých reprezentantů. Jak se k vám chovali a vy k nim?
Těch zvučných jmen bylo mraky. Nikdo si nikdy na nic nehrál a já s nikým neměl problémy.

V éře Vratislava Čekana patrně panovaly ve Viktorii Žižkov nadstandardní podmínky. A taky se tam kopávala „tradiční žižkovská pentle", rozhodčí Viktorku měli docela rádi… Aspoň se to traduje. Byly tyto věci pravda?
Bylo mi tenkrát 19 let a netrvalo dlouho a přišla zranění, jiné starosti. Všechno jako mladý hráč vnímáte jinak, každý zápas chcete moc vyhrát a vidíte jen sportovní cíle. Dnes vidím vše jinak, uplácelo se a Ivan Horník za to dlouhou dobu pykal.

Jak došlo k vašim zdravotním patáliím s koleny, kvůli kterým jste v naší 1. lize poměrně předčasně skončil?
V jednom přáteláku s Děčínem jsem špatně došlápl a natrhl si přední zkřížený vaz 
v koleni, po třech měsících pauzy přišel souboj na tréninku s brankářem Oldou Pařízkem a já si kolenní vaz utrhl kompletně. Následovala plastika a 10 měsíců bez fotbalu, pak hostování v již ligovém Jablonci a tréninkový souboj s Jardou Navrátilem. Výsledek: přetržený přední zkřížený vaz v druhém koleni… Po dalších 10 měsících jsem již na Viktorce od trenéra Hřebíka šanci nedostal.

Kam se pak ubíraly vaše fotbalové cesty?
Hostoval jsem měsíc za Xaverov v Horních Počernicích, hrál jsem pražský přebor za Čechii Karlín a pak jsem odešel do Německa. Pět let jsem působil v OFC Neugersdorf, čtyři roky v Budisse Bautzen, pak jsem se vrátil do Čech a hrál jsem půl roku v Hlavici, 
v zimě jsem opět odešel ven a to do FSV Oppach na čtyři a půl roku, dále pět let v FSV Neusalza-Spremberg, abych se v létě 2013 objevil ve III. třídě okresu v Pěnčíně 
u Turnova.
Zažil jste i dost trenérů. Jak na ně vzpomínáte a kteří vám dali nejvíc pro fotbalový růst? A s kterými jste si naopak nesedl, byli-li takoví?
Trenérů jsem zažil opravdu hodně… Ten největší byl bezesporu trenér Dočkal a hodně mi dal také trenér Kotrba. V žácích trenér Hauser, ty nejhorší vzpomínky mám na pana Hřebíka.

Jak jste ve své kariéře vycházel s rozhodčími? Byl jste často vylučovaný? A pokud ano, za co?
Od mala jsem hodně diskutoval a karty tak přicházely. Jednou jsem kvůli takové zbytečné červené kartě přišel o kvalifikační zápas na mistrovství Evropy hráčů do 17 let proti Švédsku, hraný 
v Turnově.

Máte českou národnost, ale slovenské jméno. Můžete osvětlit svůj původ? A jak to je 
s přezdívkou Pišta?
Otec byl Slovák a matka Češka, já se narodil v Jablonci – jsem tudíž Čech. „Pišta" se na Slovensku přezdívá všem Štefanům, tak proto Pišta.

Pokud vím, pískal jste jednou jako rozhodčí zápas žen. Jak 
k tomu došlo a jaká je vaše vzpomínka na tuto „akci"?
Když tenkrát ženský fotbal v Janově působil, bylo mi tak 13 let a jediné na co si vzpomenu z té doby bylo, že jsem jim pískal přátelský zápas proti Spartě Praha. Výsledek si nepamatuji, ale dvě janovské hráčky skončily v nemocnici, jedna měla zlomený kotník a druhá zlomenou ruku. Paradoxně oba zákroky jsem nezapískal, protože to fauly nebyly.

Jak došlo k vašemu příchodu minulý rok do Pěnčína?
V Pěnčíně působí můj dlouholetý kamarád Petr Mynář a hrající trenér Radek Kotrman. Ti dva mě vlastně k příchodu do týmu přemluvili.
Jak se vám hraje v jedné z nejnižších soutěží? Mají k vám protihráči i spoluhráči respekt? A nepokřikují na vás diváci, zejména na hřištích soupeřů? Mnozí bývalí ligisté mají s neurvalými fanoušky na venkově poněkud negativní zkušenosti…
Jsem hráč, kterého baví dávat góly a dokud budu v této činnosti týmu platný, budu hrát a je jedno jakou soutěž. Pěnčín má ambice postoupit podruhé v řadě a s tím cílem jsem i vlastně přišel. Co se týká protihráčů a fanoušků, tak ty prostě nezměníte. Většina má respekt. Všichni na této úrovni to hrajeme pro zábavu a všichni musíme do práce, jsou ale tací, kteří si dokazují na hřišti svou sílu i na úkor zdraví soupeře. I přesto jsem já osobně z hry soupeřů a jejich chování mile překvapen.

Jaké jsou ambice vašeho současného klubu? Dostáváte za zápasy, případně výhry, nějaké odměny? Máte vypsanou „cílovou prémii"?
Jak jsem říkal, máme snahu postoupit do 1.B třídy. Pivo a klobása je jedinou naší motivací, cílovka bohužel není…
Který soupeř z okresního přeboru byl pro vás v podzimní části nejtěžší? A kterého považujete za největšího konkurenta v boji o postup do I.B třídy?
Musím uznat, že kvality všech týmů mě moc a mile překvapily. Každý může porazit každého a výsledky to jen potvrzují. Nejtěžší zápas byl z hlediska výsledku na hřišti béčka Krásné Studánky v Mníšku, kde jsme nevyužili množství brankových příležitostí a po velkém boji nakonec vyhráli těsně 2:1. Jediný zápas, ve kterém jsme soupeře nepřehráli, byl ten proti béčku Chrastavy (1:5) a i když Chrastava B ztrácí zbytečně body, je to tým, z kterého mám v boji o postup opravdu respekt! Uznání však patří mnoha dalším, kteří výsledkově zaostávají, ale jejich výkony jsou opravdu kvalitní. Myslím tím třeba Dětřichov, Novou Ves, Jindřichovice a B-mužstva všech týmů hrajících vyšší soutěže.

Vstřelil jste 25 gólů. Je to za polovinu sezony nejvíc v kariéře? A je možné označit některý za nejhezčí?
Je to výborné číslo, ale nejvíce to za půlku sezony není… V Německu jsem dal v týmu Neusalza-Spremberg v postupové sezóně do A třídy před 4 roky 27 gólů a nakonec z toho byl a stále ještě je, rekord soutěže… 55 gólů. Nejsem žádný velký fotbalista, mou doménou je a byl vždy pohyb a výběr místa v pokutovém území a na krásné góly tím nehraji. Nejhezčí a nejvydařenější gól je pro mě každý, který dám, i kdyby mě trefil protihráč do zad a já nesledoval hru (smích).

Dal jste někdy sedm gólů v jednom zápase jako v tom jednom 
z prvních kol, tuším proti Vratislavicím?
Ano, bylo to proti Vratislavicím. V mužích jsem vlastně zopakoval svůj rekord, když jsem se také v Německu prosadil sedmkrát v zápase Neusalza-Spremberg – Obercunnersdorf 8:0. V žácích jsem pak v zápase proti Radčicím vstřelil v jednom utkání 14 gólů, skončilo to 15:1.
Jak probíhala v Pěnčíně po pětigólové výhře v posledním kole nad Dětřichovem rozlučka s vydařeným podzimem?
Všichni jsme byli šťastní, že jsme to dokázali, ale zápas nebyl tak jednoduchý jak napovídá výsledek. Dětřichov byl opravdu nebezpečný a kvalitní protivník. No a oslavy? Gulášek, pivečko a hlavně dobrá nálada po podzimní části soutěže.

Co děláte v soukromém životě a jak vnímáte rozvíjející se kariéru vašeho syna v Jablonci?
Jsem živnostník a živím se jako malíř pokojů. Co se týká mého syna Ondřeje, má vše ještě před sebou i když dosáhl už pěkných výsledků. Byl 
v českých reprezentacích U15 a U16, pak kapitánem U17 a teď je i v U18. Má už tři starty 
v 1. lize za „A" tým Jablonce, ale musí nadále pilně pracovat. Každý otec by byl pyšný a já jsem, to si pište že jsem.