Trénujete téměř čtyřicet let. Je pro vás zimní přestávka vítaným odpočinkem od fotbalového dění?

Vítám každou přestávku (směje se). Sportovní výkon je vždy o schopnosti optimálního střídání zátěže a odpočinku. Vzhledem k tuzemskému klimatu máme přestávky dvě. Můj zemřelý přítel, trenér Mareček, vždycky během tohoto období říkal „už aby to začalo“. Já jsem se naopak těšil, až to nebude.

Takže vám momentálně fotbal neschází?

To není o tom, že by mi chyběl fotbal. Je to o stresu. Jedná se o období, kdy se člověk nemusí stresovat z výsledků a výkonů, které tomu všemu předcházejí. Jakékoliv období, kdy se zápasy nehrají pod psychickým tlakem, je podstatně příjemnější.

Jestli se nepletu, mívali trenéři v Hradci Králové tradiční silvestrovské posezení, jichž jste se pravidelně účastnil. Prozradíte více?

Na rozdíl od současnosti jsme asi dříve potřebu býti více pospolu cítili. V hradeckém fotbale jsem se pohyboval pětadvacet let. To, o čem nyní mluvíme, tak dlouho netrvalo. Na Silvestra jsme sedávali v Mikulovské vinárně. Scházeli se v dopoledních hodinách a končili vpodvečer česnečkou. Poté jsme prostory museli nuceně opustit kvůli přípravě vinárny na silvestrovskou párty pro veřejnost. Doklopýtali jsme domů a někteří z nás po návratu zaspali i půlnoc. Je to zkrátka o tendenci se spolčovat. Třeba v Hradci jsem byl dvě hodiny po zápase na stadionu sám. Pak jsem trénoval v Dunajské Stredě a tam v jednu ráno seděli všichni. Cikáni hráli na housle a bylo veselo.

Nejste na svůj věk pracovitý až moc? V Liberci sedíte na dvou židlích a také jste členem hradeckého zastupitelstva. Jak to všechno zvládáte? Necítíte se kolikrát k smrti utahán?

Je to o regeneraci prací. Kdyby měl člověk více prací, které jsou fyzicky namáhavé, tak se strhá. Pokud se jedná o duševno, tam se to zvládnout dá. Trenéřina je velice stresové povolání. Činnost je hodnocena podle výsledků, za něž odpovídá trenér. Z hlediska psychické regenerace je z tohoto potřeba umět utéct. K tomu právě může posloužit činnost, kde je psychika také v činnosti, ale úplně jiného druhu.

Na zasedání zastupitelstva tedy utíkáte rád?

Je to osvěžující. Když jsem měl jít poprvé do zastupitelstva a měl skládat slib, odmítl jsem to. Byl jsem tehdy v Dukle Praha a říkal si, že se to s trenéřinou skloubit nedá. Myslel jsem, že se člověk potřebuje koncentrovat vyloženě na jednu věc a ne být rozptýlen další činností. Už tehdy mi Starka (fotbalový boss Dukly – pozn. red.) říkal, že jsem blbej, že do toho nejdu. Změnilo se to před deseti lety, když jsem šel do Liberce. Člověk se vyvíjí. Když jsem začal trénovat, myslel jsem, že musím dělat všechno a být u všeho. Postupně jsem zjistil, že není na škodu, když si od toho odpočinete a necháte dělat taky někoho jiného. Proto jsem nakonec do politiky vstoupil. Člověk najednou řeší úplně jiné problémy mezi úplně jinými lidmi.

Takže svým způsobem vypnete…

Dá se to tak říct. Zde se hodí znovu promluvit o kamarádovi Marečkovi. Ten vypnout bohužel nedokázal. Někam jsme přiletěli, hráli tam mezistátní zápas a cestou z letiště měli možnost si prohlédnout okolí. V autobuse jsem si sedl k oknu, protože mě zajímalo, co uvidím a jaký dojem to na mě udělá. Jenže Mareček v době, kdy já chtěl koukat ven, si ke mně přisedl a řešil se mnou složení sestavy, kterou jsme mohli řešit třeba až v hotelu, kde jsme na to měli extra moře času. Schopnost vypnout si člověk prostě musí umět vypěstovat.

Jako trenér jste toho dokázal hodně. Všude, kam jste přišel, jste setrval delší čas. To svědčí o úspěšnosti. Uplatňujete při nástupu do angažmá nějaké pravidlo, kterým se řídíte?

Úplně nejdůležitější je obklopit se lidmi, kteří tomu nejen rozumí, ale chtějí tomu věnovat také patřičný čas. Všude to pro mě bylo tedy o tom, jaký realizační tým si dám dohromady. Za celou trenérskou éru bych snad nenašel člověka, o němž bych mohl říci, že jsem při jeho výběru chybil. V nadsázce musím říci, že se mi před rokem a čtvrt podařilo dát v Liberci dohromady nejlepší realizační tým na světě. Mourinho by se kvůli tomuto prohlášení na mě asi zlobil, i když… Možná by mu to nevadilo, on na týmu zase tolik nestaví, on přece o sobě říká, že je nejlepší trenér na světě.

Za asistenty máte dva bývalé výborné ligové hráče a reprezentanty, Luboše Kozla a Radima Nečase. Nemusíte ambiciózní „mladíky“ na lavičce někdy krotit?

Vůbec ne. Jsou to velice inteligentní a pracovití chlapci. Při spolupráci s nimi nepamatuji, že by od nich zazněl nějaký „jájismus“. Kozel, Nečas a také další asistent Petřík společně s trenérem brankářů Veselým mají sami o sobě předpoklady, na samostatné koučování prvoligového mužstva. Oni mají jednu velkou výhodu. To, co jsem si já na sobě musel za čtyřicet let odzkoušet, získají ode mě zadarmo. Já mezi nimi zase mládnu. Takže to má přínos pro všechny zainteresované. Oni se navíc mohou plně realizovat,. A to bez psychického tlaku. Odpovědnost za výkony a výsledky nesu já.

V Liberci působíte po anglickém vzoru i v roli sportovního ředitele. Je to dobrý návod i pro ostatní české kluby?

Záleží na infrastruktuře jednotlivých klubů. Všude to funguje jinak. V Jablonci to je systém Pelta, v Příbrami systém Starka. Přestože do klubů vidím poměrně zblízka, tak je pro mě v tomto směru třeba Sparta naprosto nečitelná. Když mě v Liberci oslovili, jestli bych si to nepřibral k trénování, odpověděl jsem, že jsem pro Slovan připraven pracovat do roztrhání těla, a smířil se s tím.

Vzhledem k celosvětové finanční krizi se mluví o tom, že řada klubů, i profesionálních, může mít velké problémy s existencí. Téměř všude se připravují úsporná opatření. Je nutné se opravdu tolik bát?

Někde jsem četl, že pan Vacek (místopředseda ČMFS – pozn. red.) prohlásil, že desetina klubů může zaniknout. Vacek je bývalý judista, čelný představitel Pragosportu a posléze čelný představitel našeho fotbalového hnutí, co se peněz týče. Pojímání fotbalu má nastavené přes peníze. Nevím, proč by se mělo zapomínat na to, že fotbal je především hra a sport. Proč se všechno staví jenom na penězích. Léta se třeba vedou spory, zda hrát ligu se šestnácti týmy nebo z tohoto počtu ubrat, kvůli tomu, že na to ekonomicky není. To je první střet s mojí filozofií. Proč by jich jako mělo být méně kvůli ekonomice. Když to tehdy udělali na Slovensku a ligu stáhli na dvanáct, ne-li na deset týmů po vzoru Rakouska, tak jsem se ptal, co od toho očekávají. Kvaček, dávný šéf dorosteneckých reprezentací, říkal, že žádná reorganizace ještě kvalitu a úroveň hry nezlepšila, že zlepšit ji může jen práce s hráči. Jaký je třeba rozdíl mezi rakouským a belgickým fotbalem, kde hraje v nejvyšší soutěži osmnáct mužstev? Copak nejsou v Evropě ligy, kde hrají také poloprofesionálové? Ať má každý klub rozpočet, jaký si může dovolit. Jestliže mám na zabezpečení profesionálního klubu, tak ho budu mít. Jestli ne, tak ho mít nebudu a hráči budou kromě trénování ještě chodit do práce.

Český klubový fotbal letos dopadl na evropské scéně tristně. Vzestup ale těžko očekávat, že?

Český klubový fotbal na evropské úrovni nemůže být postaven na českých hráčích. Jestliže do Liberce přijede Schalke a v sestavě tohoto bundesligového týmu je jediný Němec, a ten je ke všemu v bráně, tak se nemáme o čem bavit.

To jsme ale zpátky u ekonomiky…

Samozřejmě. To o ničem jiném není. Srovnatelnost nastane až v době, kdy se jedna koruna bude rovnat jednomu euru. Proto naši hráči neustále odcházejí.

Poslední otázka se už fotbalu netýká. Jak by znělo krédo Ladislava Škorpila do roku 2009?

Budu citovat dva velikány ze sféry kultury, pány Horníčka a Sováka. Horníček kdysi řekl, že člověk je jako jablko. Buď ještě zraje nebo už hnije. Sováka, když mu bylo asi padesát, se zase ptali, jak se má. Odpověděl, že ráno, když vstává a má se dobelhat na záchod, cítí se na osmdesát. Přes den, že se to srovná zhruba do věku, kolik mu je, a večer v baru, že je jura! Já bych toto spojil. V příštím roce bych chtěl být jurou, který ještě zraje.