„Ty vole, přihraj," u farníků neprošlo. S fotbalem proto Zibi skončil.

Že musí být farář celý den vážný, pomalu se nesmí ani usmát a každému hříšníkovi bude vyhrožovat peklem?

Římskokatolický kněz ZBIGNIEW CZENDLIK miluje sport, ve fotbale se orientuje jako profesionál a do lanškrounského kostela umí přitáhnout lidi, kteří by se mu jinak vyhýbali obloukem.

Dříve dokonce míč sám po hřišti proháněl, ale skončil. Farníkům se totiž jeho koníček moc nelíbil. „Říkali, že je hrozné, jak důstojný pán hraje tak nedůstojný sport," vzpomíná, proč hodil před lety kopačky do kouta. Teď si už zahraje jenom golf nebo tenis. Jakmile ale v televizi běží fotbal, jeho vášeň ožije.

Ve svém kostele vám klidně předvede, kolik dovede s míčem nožiček. „Hele, tohle neumí ani Baroš," směje se, když drží míč na špičce boty. Na sobě má polský reprezentační dres a přes něj mikinu české olympijské výpravy…

Jaký jste vlastně fanoušek?

Všechno hrozně prožívám, občas mě někdo rozčílí, to platí hlavně o fotbale. Ale nevztekám se. Nejhorší je, když dojde ke střetu, hraje se nějaký důležitý zápas a v kostele mám mši.

Chápu, prekérní situace. Co s tím?

Na nic jiného při mši nemyslím a jsem naštvaný na lidi, že na ni přišli (směje se). Zavřel bych kostel a pokračoval ve sledování zápasu. No ale to nejde. Koukám v televizi prakticky na všechno, mám rád tenis, v noci se podívám na golf a pak samozřejmě sleduji fotbal.

Vzpomínám, jak jste prožíval poslední Euro, které pořádalo Polsko s Ukrajinou…

Ano, pochopitelně jsem přál Polákům, byl jsem se podívat i ve Wroclawi, jak hráli s Českem. Moje podpora byla velká.

V kostele jste dokonce chodil v polském dresu.

To je pravda. Vím, že Češi jsou lepší, jenže já jsem takový sociál, mám cítění se slabšími, takže jsem držel palce Polsku. Celá země do toho navíc investovala hodně peněz, přál jsem si, aby se všechno vrátilo tím, že postoupíme dál ze skupiny.

Jenže právě Češi vystavili Polákům stopku. Byl jste naštvaný?

Ne, ani náhodou. Víte proč? Protože mi strašně záleží na polsko-českých vztazích. Jsem tady už dvacet let a vím, že Poláci mají větší zájem o Českou republiku, než je tomu naopak. Podle mě je to ale možná přirozené. Většinou nás to táhne na jih, na sever málokdy. Jet pro Čecha do Polska, je trochu jako plout v protiproudu.

Euro ale Čechy a Poláky docela sblížilo. Nemyslíte?

Rozhodně, bylo to něco nádherného. Nic jiného k tomu zatím takhle nepřispělo, spojil nás až fotbal. Všichni novináři přitom strašili atmosférou v Polsku, že by si měli fanoušci dávat pozor a hrozí tam jen samé rvačky.

Říkalo se, že to může být dost drsné, ale zároveň že Čechům by nic hrozit nemělo…

Vím, že tam lidé, co dovedou dělat nepříjemnosti, jsou a pro mě je to něco úplně nepochopitelného. Ale i v církvi máme radikální pravici a potkávám se s fanatiky. Ve větší skupině se nějaké extremistické názory najdou vždycky. Rozhodně se ale nedá říct, že co Polák na fotbale, to chuligán. Dokonce si dovedu představit, že by česká reprezentace odehrála přátelský zápas s nějakým silným soupeřem, třeba s Brazílií, ve Wroclawi.

Myslíte, že by Poláci přišli?

O tom jsem přesvědčen, vypravilo by se tam hodně lidí. Poláci by vytvořili atmosféru, kterou na českých stadionech nezažijete. Naposledy jsme hráli s Uruguayí v Gdaňsku, prohráli jsme 1:3, ale lidi se bavili, na závěr se zpívala hymna, hledištěm létaly mexické vlny. A když jsem viděl ten poslední sparing Česka. Proti komu to vlastně bylo? Proti Slovensku?

Přesně tak, Česko v Olomouci vyhrálo 4:1.

Vyprodáno nebylo, fanoušci se sice snažili, ale s tím, co se dělo v Gdaňsku, se to nedá srovnávat. Sport je od toho, abychom se my v hledišti bavili. Ano, ti, co se potkají na hřišti, jsou soupeři. Ale my si to musíme užívat.

Sám jste prý fotbal hrával. Je to pravda?

Ano, kopal jsem do všeho, co připomínalo fotbalový míč.

A jak se vám dařilo?

Blbě. Kdybych byl dobrej, tak si dnes možná užívám fotbalového důchodu (směje se). Hrál jsem jenom vesnickou ligu. I v Česku jsem si pak chodil zakopat, ale některým farníkům se to nelíbilo.

Copak jim vadilo?

Říkali, že je hrozné, jak důstojný pán hraje tak nedůstojný sport a ti kluci tam na něho volají „ty vole, přihraj."

Tak jste radši skončil?

Radši ano. Teď už nehraju hlavě proto, že jsem na hřišti nebezpečný. To není o tom, že by se něco stalo mně. Ale mám spíš strach, že bych mohl ublížit svým spoluhráčům. Navíc by bylo už asi dost obtížné dát dohromady nějaký tým, abychom na tom byli všichni výkonnostně podobně.

Takže vaši fotbalovou kariéru připomíná už jenom přezdívka „Zibi"?

Hlavně je daleko snazší říkat Zibi než Zbigniewe. Je pravda, že takhle říkali Zbigniewu Boniekovi, jen je tedy škoda, že do něho mám hodně daleko. To byl jeden z nejlepších polských fotbalistů, hrál i za slavný italský klub Juventus Turín. Proto Starou dámu miluji. V Polsku mám rád Wislu, ve Španělsku Barcelonu a pochopitelně ještě skotský Celtic Glasgow.

Katolický klub, jak jinak…

Mám k němu hodně blízko, kdysi ho založili františkáni, o tom ví málokdo.

V létě jste kromě fotbalu navštívil i olympiádu, kde jste byl ale pracovně. Jak se celá věc vlastně zrodila?

Byl jsem pověřen kardinálem Dukou. Sport je také o víře. Nebyla to funkce, abych dělal někomu psychologa. Myslím, že to spíš byl signál pro všechny sportovce: „Kdybyste nějakého duchovního potřebovali, máte tam Zbigniewa Czendlika a můžete se na něj kdykoliv obrátit." Další významnou věcí je, že církev má prakticky stejné cíle jako sportovní kluby.

Vážně?

Samozřejmě, nám jde o to, abychom zušlechťovali tělo i ducha, aby byl člověk zdravý fyzicky i mentálně. Není to asi vidět, ale sport je v církvi podporovanou prioritou.

Je pravda, že linka mezi sportem a vírou je docela tenká. Třeba hokejové Pardubice došly k mistrovskému titulu s takřka biblickým heslem „Vítězí ten, kdo věří".

O tom mluvím. Každý těch cílů dosahuje jinou cestou, ale je hezké, když se cesty propojí. Pan kardinál chtěl dát navíc i najevo, že sportovní svět nemusí mít strach, že kvůli restitucím přijde o sportoviště. Deklaroval, že pokud by se navrácení majetku týkalo nějakého sportovního zařízení, církev ho klubům daruje, nebo si ho budou moci za symbolickou korunu koupit, podle toho co jim bude vyhovovat. I to byl podle mě jeden ze smyslů mé nominace na olympiádu.

Překvapil vás něčím svět vrcholových sportovců?

Jejich život není vůbec snadný. To je něco jako vojna. Přijedou na olympiádu pár dní před závodem a pod obrovským tlakem se musí vybičovat k nejlepšímu výkonu. Je to obrovská dřina. Řeknu vám, že těm, co přivezli medaili ale stejně jednu věc závidím.

Závidíte?

Ano, závidím jim, že díky svému úspěchu dokázali udělat národ aspoň na chvíli šťastnějším. V tu chvíli zapomeneme na všechny problémy. Třeba když dojel do cíle Jaroslav Kulhavý (zlato v závodě horských kol), měl jsem pocit, že jsem také olympijským vítězem, i když jsem pro to udělal prd. Líbí se mi, že si to můžeme prožít s nimi. My se vlastně také snažíme o něco podobného, chceme, aby se lidé, co odcházejí z bohoslužby, cítili dobře.

Ve světě je docela časté, že duchovní požehnají na startu sezony sportovnímu klubu. Už vás o to požádal i někdo v Česku?

Ne, to se zatím nestalo. Vím, že v Itálii je to běžné. Fotbalové týmy tam mají svého faráře. V Barceloně na Nou Campu je dokonce i kaple. U nás byla za minulého režimu církev od sportu oddělená, komunisté cpali náboženský život výhradně do kostelů. Víra je ale součástí běžného společenského života. V Itálii nebo ve Španělsku taková věc vůbec nešokuje, je to úplně normální.

Cítíte, že u nás by to byla pořád spíš senzace?

Je to pořád něco, co by do sportovního prostředí nemělo patřit. Dost lidí to stále takhle chápe.

Lákalo by vás zkusit i angažmá hlavního duchovního třeba v Juventusu Turín?

O tom jsem nepřemýšlel. Ale víte, že je to dobrý nápad? I když jak to zařídit…

Zkuste zavolat Boniekovi.

A nebo Nedvědovi, to jsou dvě želízka v ohni. Pavel Nedvěd se dal také na víru, italské prostředí mu svědčí (usmívá se). Moc se o tom nemluví, ale Italové jsou silně věřící. Třeba brankář Buffon pochází z velmi tradičního a křesťanského prostředí.

Teď si představte, že by za vámi přišel nějaký notorický průšvihář, třeba Milan Baroš s tím, že by si přál požehnání. Jaká by byla vaše reakce?

Tak bych mu řekl, ať se na to už vyprdne (rozesměje se). Ne, vážně. V takových situacích by měla být moje role spíš motivační. Můžete mít v osobním životě za sebou něco velmi nepříjemného a před sebou máte důležitý zápas. Budete potřebovat někoho, kdo z vás zátěž sundá.

Asi je nesmysl vykládat trenérovi, že se zrovna hádáte s manželkou…

Přesně tak. S problémy se běhá i skáče docela blbě. Když dáte dohromady duchovní život, může to pomoci.

Všímáte si, že na stadionech vzývají vyšší moc i ti, co do kostela v životě nepůjdou?

Ano, to je pravda. U nás často platí: Díky bohu, že jsem ateista. A víte, co je vrchol pokrytectví? Když napíšete knížku o ateismu a budete se modlit, aby se dobře prodávala, a s tím se setkávám (usmívá se). Lidi se hrdě hlásí, že v nic nevěří a pak na stadionu zvedají ruce a modlí se, aby vyhráli.