Osobnost Deníku
Přečíst článek >

CHOD KLUBU ZA HRÁČE

Když jsme do klubu před 15 lety s bratrancem Ottou Pulcem vstupovali, vůbec jsme netušili, co to bude obnášet. Byli jsme v té době takovými bafuňářskými diletanty. Záhy se ukázalo, že to nebude vůbec jednoduché. Chybělo zázemí, vybavení a v neposlední řadě i finance. Díky lidem spjatých s klubem a několika nadšencům se podařilo během pár měsíců zázemí zkulturnit a pořídit i nezbytné vybavení. Otázka zněla, jak klub s rozpočtem kolem 60 tisíc korun ročně zabezpečit finančně.

Rozhodli jsme se jít cestou nákupu mladých hráčů a jejich následného hostování v jiných klubech. Získané prostředky se poté použily na chod oddílu a na obnovení zázemí. Takže za hostování Vološína byly balóny, za Závůrku bojlery do kabin, za Hýbla nám Bulovka sekala hřiště… Podařilo se sehnat i drobné sponzory a asi po 8 letech přesvědčit ke spolupráci i obec Pertoltice. Vše fungovalo po celou dobu celkem v pohodě. K našemu překvapení i přes fakt, že nejlepší hráči hostovali v jiných klubech, jsme se drželi většinou v popředí tabulky.

SLIBEM NEZARMOUTÍŠ

Obrat nastal před začátkem minulé sezony. Nescházeli jsme se již v tak hojném počtu na utkání a čím dál silněji se nabízela otázka, zda klub vůbec přihlásit. Nakonec pod příslibem hráčů, že chodit budou, jsme tak učinili. Ovšem v průběhu ročníku a obzvlášť nyní v jarní části soutěže se ukázalo, že to byla chyba. Nejprve odešel Jalovičár do Frýdlantu C, Uhrík celý ročník promarodil, Tučani přestal jezdit, Brzák přerušil kariéru ze zdravotních důvodů, Vološín z časové zaneprázdněnosti, Šantroch měl víc jak měsíc nohu v sádře, Šolc odletěl pracovně do Austrálie a někteří další spíš nechodili než chodili.

Rázem z milovaného koníčka se pro nás bafuňáře stal fotbal utrpením a bezmocí. Ještěže jsme přemluvili veterány Hégra z Bulovky a Emila Havla z Raspenavy, kteří to s námi dokopali přes různá zranění a zaťaté zuby až do konce. Jinak bychom soutěž ani nedokončili.

NEŠŤASTNÉ ROZHODNUTÍ OFS

Dalším nezanedbatelným faktorem, který vše podpořil k nepodání přihlášky do nového ročníku, jsou nepříliš šťastná rozhodnutí OFS. Jedno z nich bylo před soutěží rozdělit III. třídu na tři skupiny. Pokud toto rozhodnutí bylo učiněno, nelze si nepoložit otázku, proč se to nelogicky vymyslelo losem namísto geograficky. Soutěž pro nás rázem absolutně ztratila na atraktivitě, jelikož místo toho, abychom natěšení jezdili na naše oblíbená derby do kousek vzdálených Habartic, Vísky, Krásného Lesa, museli jsme jezdit do vzdálených Jindřichovic, Bílého Potoka, Horní Řasnice na zápasy, které nám nic moc neříkaly.

K tomu si připočtěme fakt, že na pět zápasů v jarní sezoně z jedenácti nebyli delegováni ani rozhodčí a utkání museli odpískat laici. Třešničkou na dortu tomu všemu bylo opravdu nešťastné rozhodnutí OFS vytvořit IV. třídu a ještě slušně řečeno velice nestandardním způsobem.

SPOJENÍ S BULOVKOU

V minulých dnech jsem vedl jednání s předsedou Bulovky Petrem Duškem, kde na tom jsou podobně s hráči jako my, a tak s největší pravděpodobností půjde většina hráčů Pertoltic právě do Bulovky. Jsem za to strašně rád, jelikož jsme k Bulovce měli v posledních letech nejblíž nejen vzdáleností, ale i co se týče vzájemné spolupráce.

FOTBAL NA VESNICI PATŘÍ

Na závěr bych hrozně rád poděkoval všem, kteří s fotbalem v Pertolticích pomáhali. Především představitelům obce Pertoltice, bez jejíž finanční pomoci bychom již dávno fotbal nehráli. Rodině Závůrkových, která se starala po celou tu dobu o kompletní servis včetně praní dresů, lajnování hřiště, věšení sítí, úklid kabin a o nepostradatelné buřty a pivo.

Všem klukům, kteří se kdy rozhodli fotbal v Pertolticích hrát. A v neposlední řadě všem sponzorům, kteří kdy přispěli na fotbal tady v Pertolticích. Můj pantáta Luboš Závůrka vždy po prohraném zápase říkal: „Jak příště nevyhrajete, zorám hřiště a zasadím tady brambory." Věřím, že se jeho slova, samozřejmě myšlená z legrace, nikdy nenaplní a že se naopak do budoucna najdou nadšenci, kteří v Pertolticích budou dál fotbal dělat. Fotbal prostě na vesnici patří.