Před sedmi lety jste ukončil hráčskou kariéru. Kromě Liberce jste hrál například ve Slavii, Plzni, Slovanu Bratislava a Žilině. Tam jste zažil nejúspěšnější období, souhlasíte?
Myslím si, že ano. Na Slovensku obecně. I ve Slovanu Bratislava se mi dařilo a udělal jsem si dobré jméno. Samozřejmě také ve Slavii byly úseky před zraněním, kdy to bylo dobré. Hráli jsme tehdy skupinu v Evropské lize, takže na to vzpomínám také rád. Ale co se týče fotbalu a úspěchů, nejúspěšnější to bylo v Žilině.

Co se Vám vybaví z těch pohárových zápasů, které se odehrály na Slovensku?
Sedíme v Liberci, takže si vždycky vybavím zápas se Slovanem v předkolech Evropské ligy, kde jsme se Žilinou postoupili. V Liberci jsem začínal ligovou kariéru, takže to pro mě byly specifické a zajímavé zápasy. Samozřejmě si vzpomenu i na to, jak jsme postoupili jako první v historii Žiliny do skupiny Evropské ligy a hráli jsme tam s giganty. Ve skupině jsme měli Hamburk, Ajax, Aston Villu a Slavii. To bylo také krásné období. Těch pohárových zápasů bylo v Žilině dost a byly tam dva tituly. Vzpomínám na toto hezké období rád.

Jak v té době žila Žilina fotbalem a těmito úspěchy?
V Žilině tehdy chodilo hodně fanoušků. Podporovali nás, ale zároveň to bylo náročné publikum. Ne každého tam úplně přijali. Když ale o něco šlo, vždycky se semkli a šli s námi. Tahali jsme za jeden provaz, fanoušci i vedení, takže i v tomto směru to tam bylo pěkné.

Když se blížila ke konci fotbalová kariéra, kdy jste začal přemýšlet o tom, co dál a jakým směrem se vydat?
Já o tom ani moc nepřemýšlel. Kariéru jsem končil v Třinci, kde mi v podstatě ze dne na den nabídli, jestli bych nešel dělat sportovního manažera v klubu. A já se ze dne na den rozhodl, že to přijmu. Měl jsem však jednu podmínku, že skončím s hráčskou kariérou. Ze dne na den jsem tedy skončil s aktivním fotbalem a stal se funkcionářem.

Jaký tedy byl konec aktivní kariéry?
Rychlý. Hráli jsme tehdy druhou ligu a pamatuji si, že tam trénoval Radim Nečas. Bylo mi 37, táhlo mi na 38 a už jsem cítil, že potřebuji více regenerace. I v zápasech už to nebylo tak komfortní jako dřív. Tělo bylo unavené. Když to přišlo takhle rychle, uvítal jsem to a ani jsem o tom nepřemýšlel, jestli ještě mám hrát nebo ne.

close Bývalý ligový fotbalista a nyní předseda OFS Liberec Benjamin Vomáčka si vyzkoušel roli rozhodčího. info Zdroj: Deník/Tomáš Honzejk zoom_in Bývalý ligový fotbalista a nyní předseda OFS Liberec Benjamin Vomáčka si vyzkoušel roli rozhodčího.

Z Třince zpátky do Liberce. Jak dlouhá cesta to byla? Jak se člověk dostal k pozici okresního šéfa libereckého fotbalového svazu?
V Třinci jsem byl asi dva a půl nebo tři roky jako funkcionář, dělal jsem sportovního manažera. Pak se naše cesty rozešly a vrátil jsem se do Liberce. Tehdy se ve fotbale začaly dít změny a dostal jsem nabídku, jestli bych nešel dělat okresního předsedu. V té době jsem už dělal v Jablonci v mládeži, takže jsem se u fotbalu pohyboval. Řekl jsem si, proč ne. A v podstatě jsme se dali dohromady s partou lidí, kde byli Jirka Štajner, Zbyněk Rampáček a samozřejmě i sekretářka svazu Rina Havlíčková. Šli jsme do voleb, které jsem vyhrál, protože jsem byl jediný kandidát. Už tři a půl roku jedeme spolu. Obklopili jsme se výbornými lidmi v komisích a ve výkonném výboru a myslím si, že ten svaz nám dělá radost a že je za námi vidět i nějaká práce.

Když člověk přijme nějakou funkci, má určitě představu o tom, co ho čeká. Lišila se hodně od reality?
Musím říct, že ne. Když jsem do toho šel, prioritou pro mě a všechny ostatní byla mládež. Nastartovat ji nebo spíše do toho dát nové myšlenky, nový svěží vítr. A to si myslím, že se nám povedlo.

Co konkrétního bychom mohli zmínit z plánů, které se podařilo zrealizovat?
Jsem rád, že jsme založili soutěž pro kategorii U7. Z takového neorganizovaného fotbálku se stal mini fotbal. Hraje se na čtyři branky a má to velký ohlas hlavně mezi rodiči. Děti si to užívají a je to krásné, když je jich na jednom hřišti spousta a padá hodně gólů. To se nám povedlo a na to jsem patřičně hrdý.

Fotbal na čtyři branky…Mám to chápat tak, že na jednom hřišti jsou čtyři branky, a to rozdělení na dvě hřiště?
Je to jedno hřiště a každý tým má dvě branky, protože to je bez brankářů. Hrají to tři na tři, kluci a holky. Útočí do dvou branek, protože kdyby to bylo na jednu malou, dva by se tam postavili a góly by se nedaly. Takhle se musí rozprostřít a je větší pravděpodobnost, že dítě dá gól. Je to pro ně zajímavější, když ty góly dávají.

To je tedy nejmladší kategorie. Pak jsou i další výběry, které tady máte. Předpokládám, že i to je vaše práce. Jak fungují?
Ty výběry fungovaly už před námi. Jsou to výběry kategorií U11 a U12. Co je nové, tak se udělala kategorie U17 pro mladší dorost, protože byla velká úmrtnost mezi staršími žáky a mladším dorostem. To jsou tři stěžejní okresní výběry, ale samozřejmě máme více soutěží. Jak mládežnických, tak dospělých.

Jak je to s těmi staršími, třeba těmi hráči do sedmnácti let? Protože i tady se mluví o tom, že by pro ně měla vzniknout nová soutěž…
To je náš další cíl. Chtěli bychom po dlouhých letech založit okresní přebor kategorie U19, tedy mladších i starších dorostenců. Zatím máme tři nebo čtyři týmy a doufáme, že do konce sezony získáme další, aby jsme mohli v šesti nebo sedmi týmech rozjet od nové sezony tuto kategorii. Čeká nás hodně práce, ale bylo by to hezké, protože kluci by měli kde hrát a nemuseli by daleko cestovat.

To se bavíme o mládeži. Jak je na tom ale dospělý fotbal v případě libereckého okresu?
Naše priorita je mládež, aby děti byly vychovávány ve sportovním prostředí, aby se naučily zodpovědnosti a věcí, které ke sportu patří, jako je fair play. Dospělí, když si jdou zahrát okresní přebor nebo třetí třídu, to mají vyloženě pro zábavu, pro žízeň a tam bychom se jim do toho nechtěli moc plést. Jenom bychom jim chtěli udělat komfort, že budou mít na každém zápase rozhodčí, což je náš další problém. Ale i na tom pracujeme. V průběhu našeho volebního období jsme změnili komisi rozhodčích, máme nového předsedu komise rozhodčích Michaela Kvítka, který je ligový rozhodčí. Také komise si zaslouží pochvalu, protože kluci se snaží a už není tolik zápasů neobsazených, jako bylo dřív.

K tomu všemu potřebujete dostatek rozhodčích i dostatek trenérů. Jak je to s týmy?
To jsou naše největší problémy, že není ani dostatek rozhodčích ani trenérů. Furt se říká, že je málo dětí, ale těch dětí je teď hodně a myslím si, že by jich bylo i více. Máme ale problém s trenéry, protože situace s financemi není úplně růžová a většinou to trénují jen tatínkové a nadšenci. Těch je však málo. Hodně to zůstává na tatíncích a když dítě vyroste, tatínek jako trenér končí. Snažíme se, děláme různé semináře, situace se lepší, ale ne tak rychle, jak bychom si představovali.

Trenéři jsou jedna věc, co ti rozhodčí?
Rozhodčí jsou velký problém, protože jich máme opravdu málo a musíme si pomáhat i s vedlejším okresem Jablonec, kde mají rozhodčích dost. Je to jedna z dobrých věcí, že ty okresy spolupracují. Snažíme se mít na každém zápase alespoň nějakého rozhodčího. Vymýšlíme různé věci, že by si každý klub zvolil svého rozhodčího, který by pískal jejich zápasy. Zatím se nám to však úplně nedaří. Jak jsem ale říkal, komise rozhodčích se snaží a už není tolik zápasů neobsazených, jako bylo dřív.

Nastoupil jste do funkce v nezáviděníhodné době. Jak těžké bylo vypořádat se se všemi výzvami? A podařilo se vám to?
Věřím, že ano a že to funguje. Když jsme byli zvoleni, Covid pandemie už se chýlila ke konci, takže i náš první výkonný výbor proběhl online. Bylo to specifické období, ale máme to za sebou, přežili jsme a mohli jsme pak začít realizovat naše projekty. Chtěl bych říct, že se nám podařilo vytvořit skvělý tým v celém okrese a ve svazu. Ať už jsou to komise, STK, komise rozhodčích nebo mládeže, všichni táhneme za jeden provaz, včetně výkonného výboru. Chci to velmi vyzdvihnout, protože na okresní svaz chodím velmi rád. Při práci si i odpočinu, protože je tam skvělá atmosféra a zároveň se tam hodně dělá. Navíc jsou vidět výsledky, takže ideální kombinace. Chtěl bych touto cestou poděkovat kolegům, kteří se o děti a celý chod okresu starají nadšeně a bez nároku na odměnu.

Přesto se říká, že pandemie výrazně ovlivnila pohybovou aktivitu dětí. Jak jsou na tom teď?
Myslím, že situace se už stabilizovala a možná to děti dokonce motivovalo. Ve sportu je hodně dětí a kluby, které pro ně vytvoří dobré zázemí, mají mnoho členů. Narážíme však na nedostatek trenérů. V ideálním případě by u dvacetičlenné skupiny měli být minimálně dva až tři trenéři, což mnohé kluby nemají. To je nyní největší problém, který se snažíme řešit, ale nemůžeme to vyřešit sami na okresní úrovni. Kluby a obce by se měly o své děti starat také.

Během té doby se objevily i negativní záležitosti. Je něco, co byste zmínil a co vás překvapilo?
Narůstající agresivita mezi lidmi, která se přenesla i do fotbalu. Na podzim jsme měli dvě události, které jsme museli řešit a odsoudit, protože agresivita k fotbalu nepatří! Komise i my jako svaz jsme k tomu přistoupili zodpovědně a doufáme, že se to nebude opakovat. Bylo to nepříjemné, když se o vašem okrese mluví v souvislosti s násilím. Ale myslím, že jsme to vyřešili ke spokojenosti všech a doufáme, že se nic podobného už nestane.

Jaké jsou vaše plány do blízké budoucnosti? Čeká vás nějaký velký úkol?
Jak jsem zmínil, chtěli bychom založit novou dorosteneckou kategorii U17 a pokračovat ve výběrech, které máme. Naše týmy U17 vyhrály v minulosti okresní soutěže. Příští rok nás čekají volby, takže musíme rozhodnout, zda do nich půjdeme na další čtyři roky nebo předáme štafetu někomu dalšímu. Práce mě naplňuje, takže věřím, že bychom mohli pokračovat a dále zlepšovat fotbal v Libereckém okrese.

Držím palce. Máte nějaký vzkaz na závěr?
Chtěl bych ještě na závěr pochválit naši sekretářku Rinu Havlíčkovou. Je to duše našeho okresu a chci jí moc poděkovat za její práci a za to, jak nás všechny stmeluje. Za to jí patří velký dík.