Teď se těší na nový ročník, v němž by si přála vidět Liberec po minulém boji o udržení v tabulce nahoře. V rozhovoru mimo jiné 20letá obránkyně popisuje, jaký kus cesty ženský fotbal ušel. „Zamlada jsem se hodněkrát setkala s tím, že mi někdo řekl: ‚ty hraješ fotbal? Vždyť je to sport pro kluky'. Teď už lidem nepřijde divné, že žena hraje fotbal. Každý rok úroveň stoupá, mluví se o ženském fotbale víc a víc.“

Hned na úvod k vašemu zranění. Zhruba osm měsíců jste laborovala s přetrženým křížovým vazem, jak rekonvalescence takového zranění probíhá?
Zranění se mi stalo minulý rok v dubnu, okamžitě jsem jela k doktorovi a po dvou měsících podstoupila první operaci. Během ní mi čistili menisky a koukali, jestli je vaz opravdu přetržený. Následně jsme měla domluvenou plastickou operaci, která bohužel proběhla až v září, takže jsem musela dlouho čekat. Do té doby se mi povedlo koleno alespoň trochu naposilovat kvůli stehenním svalům, aby po operaci noha nebyla v šoku. No a během září jsem byla tři týdny zavřená v nemocnici, kde jsme pracovali na ohybnosti a naposilování stehna. Po propuštění jsem docházela každý týden jednou, dvakrát na rehabilitaci do Nemocnice Milosrdných sester v Praze, kde mě i operovali. Po třech měsících jsem už mohla začít chodit k liberecké kondiční trenérce, s níž jsem dávala nohu dohromady.

Rozhodně nic příjemného. Napadá mě, jestli se člověk po všech těch komplikací nebojí jít do souboje naplno. Jestli zkrátka nemá v hlavě nějakou záklopku…
Je to individuální, každý člověk má hlavu srovnanou trochu jinak. Třeba kamarádi, kterým se stejné zranění v minulosti stalo, mi vyprávěli o tom, jak po osmi měsících začali normálně hrát. Já jsem naopak spíš nastavená tak, že mi blikne, že zranění bylo a vzpomenu si na tu bolest. Během kariéry jsem měla zranění dost a tohle bylo jedno z nejvážnějších. Jsem ta, která má respekt. Ale když jdu třeba během fotbálku do souboje, nevzpomenu si na to, myslím jen na souboj, danou situaci. V zápalu hry jde o něco jiného, člověk ani nemá čas na zranění nějak myslet.

A teď už jste stoprocentně fit?
Jakmile skončila karanténa, byla jsem schopná jít s holkami do tréninku. Ne úplně do všeho, třeba fotbálek byl můj limit a určitě ne se stoprocentním nasazením, ale přes pauzu jsem chodila cvičit ke kondiční trenérce. Mohla jsem s holkami trénovat alespoň přihrávky a střelbu. Poslední dva týdny už jsem i hrála, ještě ne naplno, ale začínám se zapojovat do kompletního tréninku.

Když zmiňujete koronavirus. Pro vás možná, i když to zní blbě, bylo ukončení sezony spíš nápomocné, že? Byly jste na poslední příčce tabulky, Pardubice měly stejně bodů a do poslední chvíle byste bojovali o udržení.
Ano, pro nás to vlastně asi dopadlo nejlépe, jak mohlo. Nákaza zkomplikovala spoustě lidem život, nás to naopak z hlediska sezony zachránilo.

Jste odchovankyně Slavie, do Liberce jste přestupovala před čtyřmi lety. Proč tenkrát přišlo rozhodnutí o změně angažmá a plánujete zůstat?
Celý život jsem byla ve Slavii a snila jsem o startech za ženy, takže mi to bylo trochu líto. Ale dostala jsem možnost jít do Dukly, nebo Liberce. Vím, že v té době měl Slovan dohodu se Slavií ohledně hostování hráče. Znala jsem tehdy velkou část týmu a bylo pro mě jednodušší si zvyknout, než by bylo na Dukle, kde jsem skoro nikoho neznala. Naopak v Liberci jsem se cítila v kolektivu jistější, koneckonců během ročníku, kdy jsem odcházela, nás bylo víc, co měnily angažmá. A slávistické holky právě často chodily do Slovanu, takže jsme šly společně. A návrat do Slavie upřímně neplánuji, jsem spokojená jak s kolektivem, tak realizačním týmem. Ráda bych zůstala.

Většina hráček se v českém prostředí fotbalem neuživí. Co vlastně mimo fotbal děláte?
Jak se mi přetrhl křízový vaz, měla jsem nastoupit na FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy). Bohužel bych nedostala zápočty, protože se zkoušky z velké části skládají ze sportu a v něm bych se zraněním neobstála. Pracovala jsem v mateřské školce jako paní učitelka a teď v říjnu budu nastupovat do prvního ročníku. 

Určitě musí být celkem těžké všechno sklobit, ne? Tréninky musíte mít pozdě odpoledne, nebo spíš až navečer.
Navečer. Většinou od půl sedmé, takže v pět vyjíždíme z Prahy. Je nás spoustu, které úplně všechny tréninky nezvládáme. Práce se u některých nedá udělat tak, aby holky mohly být uvolněné. Někdy zvládáme dva tréninky týdně, někdy jeden. Je to těžké… Přece jen fotbalem se na naší úrovni živit úplně nemůžeme, takže zůstává priorita práce.

Může se tým vůbec v podobném režimu sehrát?
Byly těžší doby, kdy nás na trénink přišlo třeba osm. Znamená to pak samozřejmě jinou kvalitu, protože nejde dělat vše. Když třeba není gólmanka, musejí se cvičení uzpůsobit jinak… Naštěstí teď je nás v týmu víc, takže se scházíme třeba ve čtrnácti lidech. To už se dá sehrát dobře.

Ještě to nezaznělo: Jak jste se vůbec k fotbalu dostala?
Může za to můj tatínek. Chtěl syna, ale dostal dvě dcery, takže z jedné musel být trochu klučina… Od osmi let nás se sestrou brával do Edenu koukat na chlapy. Jednou šly holky podávat balony, já zároveň chodila s kluky po škole kopat, ke sportu jsem měla blíž. Táta se dozvěděl o náboru ve Slavii a jednou jsem přišla ze školy a doma na mě čekaly kopačky a fotbalové trencle. Vzaly mě na náboru a od té doby hraju.

Na Slavii obecně asi ráda vzpomínáte, co?
Moc ráda. Zažila jsem tam největší část fotbalové kariéry. Byla jsem v klubu spokojená a co se týče kolektivu, měla jsem vždycky štěstí. Třeba se spoluhráčkou Kristýnkou Čiperovou, která také působí v Liberci, hraju už od svých deseti let. Ale ve Slavii jsem zažila skvělý čas. Na druhou stranu v reprezentaci do 19 let, kde jsem byla, jsem poznala něco trochu jiného, také na to vzpomínám ráda.

V čem to bylo mezi klubem a reprezentací jiné?
Jiné tréninky a přístup, než na které jsem byla zvyklá. Reprezentace mi přinesla hrozně moc zkušeností i z hlediska přístupu k fotbalu.

Možná i větší profesionalitě.
Bylo to dané i tím, že na reprezentaci po nás chtěli stoprocentní nasazení, přístup k tréninku a hlavně soustředění. 90 minut vyhrazených jen na fotbal. Vždycky jsem byla taková, že mi třeba déle trvalo přepnout z obranné fáze do útočné. Zpětně strašně ráda vzpomínám na mého reprezentačního trenéra Petra Vlachovského, který mě naučil hrozně moc pozitivních věcí a ukázal mi jak nad hrou přemýšlet. Pod jeho vedením v reprezentaci jsem uhrála jedny z nejlepších zápasů.

Možná jde o jeden z vašich aktuálních fotbalových cílů, ne? Vrátit se do reprezentace, i když tentokrát už seniorské.
Upřímně bych se teď po zranění hlavně ráda dostala do formy, v níž jsem byla, než se to stalo. Rok pauzy je opravdu znát, vidím to na sobě. Chtěla bych hrát jako předtím, být oporou Liberce a tým společně s holkama někam posunout, abychom se neplácaly jako poslední sezonu. Chtěly bychom se dostat do top čtyřky.

Slovan už koneckonců v nejvyšších partech tabulky dříve působil, i tak ale zřejmě srovnání se Slavií a Spartou zatím není reálné, že?
Myslím, že se Spartou a Slavií se nic moc srovnávat nedá. Jde o dva týmy, které kvalitou a zázemí bodují, nicméně v Liberci jsme se dost posunuli. Ale není to problém zázemí, které je dobré, srovnávat se nedá jen finanční stránka.

Vnímáte obecně, že se poměry v ženském fotbale nějak mění, posouvají?
Jo, určitě a je to jedině dobře. Když jsem před čtyřmi lety začínala v nejvyšší lize, ženský fotbal řešil málokdo. Slavia se ale dostala do Ligy mistryň, kde měla i úspěchy a o ženském fotbale se začalo víc mluvit. Zamlada jsem se hodněkrát setkala s tím, že mi někdo řekl: ‚ty hraješ fotbal? Vždyť je to sport pro kluky'. Teď už lidem nepřijde divné, že žena hraje fotbal. Každý rok úroveň stoupá, mluví se o ženském fotbale víc a víc. I díky tomu, že byla spousta kampaní jako třeba ‚Holky taky'.

Byl třeba tohle úplně první problém, který se musel překonat? Aby veřejnost nenapadaly narážky a předsudky a ženský fotbal se celkově dostal do povědomí.
Myslím, že jo. Ženskou a fotbal si moc nikdo dohromady nedává. Nikdo se na ženský fotbal zároveň jen tak nekoukne, jde o trochu něco jiného, než když hrají chlapi. Ale čím víc kampaní existuje a čím víc se o tom mluví, tím spíš to lidem přijde normálnější a není pro ně šok holky na hřišti vidět. Takže určitě platí, čím víc se o ženském fotbale mluví, tím líp.

Kryštof Rossmann