Kromě toho, že se oba znají, jsou libereckými odchovanci a oba právě ukončili se svým týmem play-off, mají i spoustu společného.
Právě ukončili se svým týmem sezonu v našich nejvyšších klubových soutěžích. Byli kamarády už na průmyslovce (SPŠSE A VOŠ Liberec), oba maturovali v roce 2008, oba úspěšně reprezentovali školu na Středoškolských hrách, oba soupeřili při tělocviku, hlavně v trojskoku do dálky z místa. (pozn.: Martin drží do dneška školní rekord).
Jak to vypadá dnes? Asi se moc nevídáte, ale myslím, že na Facebooku si občas něco napíšete.
Martin: Moc se spolu nevídáme, ale basketbal rád sleduji a také sleduji, jak se daří Děčínu. O Tomášovi si občas přečtu něco na Facebooku.
Tomáš: No, popravdě se spolu moc nevídáme a ani moc nekomunikujeme, ale občas si někde něco o Martinovi v novinách přečtu.
Kolikátou sezonu už působíte v naší nejvyšší soutěži?
Martin: Druhým rokem.
Tomáš: Tři roky s libereckými Kondory a teď rok v Děčíně.
Jak jste spokojeni s uplynulou sezonou?
Martin: Sezona byla dobrá a hodně náročná. Dostali jsme se do finálového turnaje Challenge Cupu, do finále Českého poháru a extraligy. Bohužel se nám žádný titul nepovedlo získat.
Tomáš: Tak samozřejmě, pokud neskončíme první, tak bychom neměli být spokojení, ale myslím si, že jsme odehráli dobrou sezónu, přestože trenér Budínský tým hodně omladil.
Jak jste se do sezony zapojili jako „mlaďasové“ ve svých týmech?
Martin: V týmu působím jako druhý univerzál, převážně jsem střídal, ale i odehrál celý zápas.
Tomáš: Na začátku méně, ale potom se zranili klíčoví hráči a s tím vzrostla moje minutáž na konečných průměrných 13 minut na zápas.
Ve svých týmech patříte k nejmladším hráčům. Jak se k vám chovají starší ostřílení spoluhráči?
Martin: Vycházím s nimi dobře. Je pravda, že se stavbou sítě mi nepomáhají, ale třeba po přečtení tohoto článku se to změní.
Tomáš: Někteří jako tátové a někteří jako moji vrstevníci.
Jakou máte mezi hráči přezdívku a jak vznikla?
Martin: Woody, převzal jsem jí po svém strejdovi.
Tomáš: V Liberci ještě u Kondorů - Jerry, protože tam jsme byli tři Tomášové. V Děčíně už mi nikdo neřekne jinak než Pomi. Přezdívka mi vznikla už před třemi lety na „repre“.
Oba jste si už vyzkoušeli i reprezentaci v mládežnické či juniorské věkové kategorii. Jak se vám dařilo tam? Jaké to je reprezentovat? Připadá nám, že dnes v hokeji ten zájem některých hráčů z nějakého důvodu není.
Martin: Reprezentace pro mě byla vždy velká čest. Každé soustředění a zápas mi vždy něco daly. Působil jsem v reprezentaci kadetů a juniorů, ale nikdy jsme nepostoupili z kvalifikace na mistrovství.
Tomáš: Myslím si, že pro každého by to měla být čest reprezentovat Českou republiku, ať už to je v jakémkoliv sportu. Jinak já měl tu čest reprezentovat dvakrát, a to v kategorii hráčů do 20 let. První rok jsme skončili z šestnácti týmů devátí a ve druhém roce jsme obsadili druhé místo a postoupili do divize „A“. Takže to byl obrovský úspěch.
Podívali jste se už také s vaším sportem někam do světa? Kam nejdál?
Martin: V Liberci se hrály a hrají evropské poháry. Třeba letos jsme byli ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Estonsku a Rumunsku.
Tomáš: Letos, s BK Děčín, se mi poštěstilo podívat se do Číny, kde jsme sehráli dvě charitativní přátelská utkáni proti týmu Pekingu.
V kolika letech jste se svým sportem začínali?
Martin: V deseti letech, kdy mě na první trénink odvedla babička.
Tomáš: Tuším, že to bylo v osmi nebo devíti letech.
Mohli byste ve stručnosti popsat svoji sportovní kariéru?
Martin: Velká dřina, obětování volného času, ale to všechno za to stojí.
Tomáš: Je to makačka. Plním si své sny, takže jsem spokojený, ale basketbalový sen ještě zdaleka naplněný nemám.
Jaký byl prozatím váš největší úspěch ve vašem sportu?
Martin: Určitě pro mě byl úspěch reprezentace v mládežnických kategoriích a taky, že jsem se dokázal dostat do týmu, který hraje nejvyšší soutěž.
Tomáš: Rozhodně druhé místo na ME v divizi B a celkově zahrát si nejvyšší českou basketbalovou ligu.
Jaký je váš sportovní vzor?
Martin: I když je tenis odlišným sportem od volejbalu, mám rád Rafaela Nadala, líbí se mi, jaký je a jak působí. Když jsem byl mladší, rád jsem sledoval Filipa Rejlka, který hrál v Dukle.
Tomáš: Vinc Carter, Michael Jordan.
Vaše motto:
Martin: Žádné speciální motto nemám. Teď mě jedno napadlo: „Kdo se bojí až se ucho utrhne.“
Tomáš: „Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždy se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.“
Jaký je váš dosah při výskoku?
Martin: Můj smečařský dosah je kolem 350 cm.
Tomáš: Tak to netuším, nikdy jsem neměřil, ale do koše v pohodě zasmečuji.
Takže odhaduji 350,5 cm.
Poznámka pro ty, kdo by si to chtěli vyzkoušet. Basketbalová obroučka je ve výšce 3.05 m.
Jak jde skloubit vrcholový sport a studium?
Martin: Často se mi stává, že na nic jiného než sport a studium čas nemám a ještě se snažím věnovat se přítelkyni.
Tomáš: Nebylo to tak jednoduché, ale měl jsem profesory, kteří to chápali a uvolňovali mě a za to bych jim chtěl ještě jednou dodatečně poděkovat.
Pokračujete dál při sportu ve studiu?
Martin: Studuji druhý ročník na Strojní fakultě Technické univerzity v Liberci.
Tomáš: Rok jsem studoval Sportovní management na TUL, ale letos jsem studium ukončil a dal jsem si přihlášku na podnikovou ekonomiku.
Kdybyste se vrátili věkem o deset, dvanáct let zpátky, do doby, kdy jste se svým sportem začínali, vybrali byste si stejný sport?
Martin: Zkoušel jsem v mladí i hokej a fotbal, ale jsem rád, že jsem se dal na volejbal.
Tomáš: Rozhodně.
Jste oba talentovaní, mladí hráči a vlastně na začátku sportovní kariéry na nejvyšší úrovni. Čeho byste chtěli ještě dosáhnout, jaké máte další cíle?
Martin: Chtěl bych se určitě co nejvíce zlepšovat a jednou třeba si zahrát i někde v zahraničí.
Tomáš: Vždy si dávám ty největší, takže NBA, protože dokud nedosáhnu toho nejvyššího cíle, tak se je pořád kam zlepšovat.
Na liberecké traumatologii se Tomáš poté, co si přetrhl vaz v pravém kotníku, setkal s Martinem, který měl úplně stejné zranění… Byla ještě nějaká další zranění?
Martin: Měl jsem zlomený malíček na levé ruce.
Tomáš: Jediné, které stojí za zmínku, je zlomená záprstní kůstka, na kterou mi museli doktoři dát zevní fixátor.
Abychom nekončili negativně, tak ještě otázka z jiného soudku. Jste oba urostlí, vysocí sportovci. Jaké jsou vaše parametry a co na to říkají děvčata?
Martin: Měřím 197 cm, vážím 88 kg a nohu mám 46. Moje přítelkyně je musí odhánět koštětem - tedy ta děvčata.
Tomáš: Můžu vám říct, že měřím 201 centimetrů a vážím 91 kilogramů, takže 9 kilo mi chybí k tomu, abych byl typizovaný chlap, ale co na to říkají holky, to nevím.
Na závěr ještě, co byste vzkázali těm, kteří jsou například v letech, kdy jste se sportem začínali.
Martin: Určitě ať se věnují sportu a nejlépe volejbalu.
Tomáš: Nebudu vás nutit, abyste hráli basketbal, i když bych vám ho doporučil, ale hlavně sportujte.
