Osobnost Deníku

A jak vypadala osmihodinová cesta 60letého divocha na kolobce?: Po deštivé noci a ranním vyjasnění jsme v 8 hodin vyjížděli z Cortiny na Pocol, kde se cesta dělí a my pokračujeme na Passo Giau (2236 m), kde jsme za 1:29 hod. čistého času. Na každém vrcholu kupujeme samolepku a lepíme ji na svého Kickbajka, což je základem správného putování po horách. Z Giau se řítíme dolů nekonečným sjezdem do údolí, kde se dále cesta houpá italskými vesničkami směrem na Falzarego. V místní sámošce nakupujeme kalorie a baštíme na návsi obklopeni jeptiškami a místňáky. Před Falzaregem stoupáme rozkvetlými, voňavými alpskými loukami na Passo Pordoi (2239 m), to už se ale v nekonečných kopcích vždy zatraceně trochu otepluje. Žízeň mám chvílemi takovou, že se bojím odplivnout, aby část hrtanu nevylítla na silnici. Z vrcholu svištíme opět dolů. Všude kolem je patrný letošní srážkový deficit a z většiny řek jsou jenom slabé potůčky. Výjezd na Passo Sella (2240) je v pohodě, i když už malounko začíná tahat za nohy. Při vražedném sjezdu dolů předjíždím cestou dvě Audiny a Porsche Carera. Máme totiž z kolobky výrazně lepší přehled o tom, kdo právě může jet proti v nepřehledných zatáčkách. Jedu tak rychle, že mám strach se podívat na tachometr. Stoupáme na Passo Gardena (2137 m), obrovské skalní masivy Selly jsou na dosah a panoramata krajiny fascinující. Dalším dlouhým sjezdem padáme do Corvary, dále po státovce na Bruneck a opět začínáme stoupat na poslední Passo Valparola (2168). Únava začíná být zřejmá a vrchol v nedohlednu, už nejsme tak svěží, jako ráno. V hospůdce kafíčko, pořádně na sjezd obléct a už se zase řítíme kolem obrovských skalních masivů, červeně ozářených právě zapadajícím sluncem 15 km sjezdem do Cortiny. Údaje z mého tachometru říkají, že jsme to jeli přes 8 hodin čistého času a průměrem 15,5 km/h, což v takovýchto kopcích není vůbec špatné. Všechny kopce jsem vyjel bez tlačení, abych vyzkoušel, jestli to vůbec jde. Jde to, ale v prudkých stoupáních se samozřejmě zřetelně ztrácí efektivita, od 15% stoupání je výrazně méně namáhavé kopec prostě jenom vyjít. Cestu jsme si zpestřovali nejen předjížděním buřtů (kolařů) v kopcích, ale zejména kocháním se kolem dokola neskutečných panoramat zdejší krajiny. Příjemně unaveni míříme za tmy do campu a vzácně se shodujeme, že to byl nejhezčí koloběžkový výlet, jaký jsme kdy zažili.