Je mu 34 let, ale s píšťalkou v ruce už toho zažil hodně. Píská fotbal i futsal, se kterým se podíval do Brazílie a byl u konce kariéry domácí legendy. V obou sportech má Filip Nešněra, který žije ve Valteřicích u Žandova, velké cíle.

„Rád bych si zapískal některou z vyšších fotbalových soutěží. Ve futsale se chci co nejdéle udržet na mezinárodní listině a jednou se podívat na jeden z velkých turnajů. Takže Mistrovstí světa nebo Evropy,“ má jasno rodák z České Lípy.

Filipe, co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se stal rozhodčím?
Asi jako většina rozhodčích jsem dříve fotbal hrál a ne vždy jsem byl s výkony rozhodčích spokojený (smích). V dorosteneckém věku jsem navíc začal shánět brigádu a protože jeden z mých kamarádů už jako rozhodčí působil, rozhodl jsem se, že to zkusím taky. Začátky sice byly krušné, ale jak se říká, pískání mě „chytlo“. Zanedlouho jsem roli hráče zcela vyměnil za roli rozhodčího.  

Pokud se nemýlím, tak pískáte i futsal. Dokonce na mezinárodní úrovni.
Ano, je to tak. Protože se mi v zimních měsících stýskalo po míči, začal jsem hrát futsal. Stejně jako v případě fotbalu jsem se postupně dostal i k pískání. Jak jste uvedl, podařilo se mi dostat se dokonce na listinu mezinárodních rozhodčích. Toho si velmi vážím a chci na ní vydržet co nejdéle. Jsou to pro mě skvělé zkušenosti nejen jako pro rozhodčího, ale také z osobního hlediska, protože jsem se podíval do zemí, které bych za jiných okolností pravděpodobně navštívit nemohl. Potkal jsem také mnoho zajímavých lidí.

Co vás baví více? Rozhodovat fotbalové nebo futsalové zápasy?
To je těžká otázka, oba sporty mají své přednosti. Futsal je velmi dynamický a hraje se na malém prostoru, pořád se něco děje a padá hodně branek. Z hlediska koncentrace klade na rozhodčí vyšší nároky. Fotbal je daleko rozšířenější a proto i populárnější, hraje se venku na čerstvém vzduchu, hra není tak rychlá, takže na rozhodnutí je většinou víc času, což ale nemusí být vždy výhoda. Pokud bych si měl vybrat, který sport je pro mě atraktivnější, asi by právě díky své dynamičnosti těsně zvítězil futsal. 

Dokážete ze všech zápasů, co jste pískal, vybrat ten nejdůležitější, který jste rozhodoval?
Ve fotbale působím na krajské úrovni, mým zatím nejzajímavějším utkáním byl tedy zápas dvou týmů soupeřících o postup do divize. Ve futsalové nejvyšší soutěži se o mistrovi rozhoduje v play-off a já jsem měl příležitost řídit jedno finálové utkání. Na mezinárodní scéně se mi poštěstilo podívat se s naším reprezentačním týmem do Brazílie na turnaj Grand Prix, kde jsem řídil mimo jiné zahajovací utkání Brazílie - Uruguay. Kulisa byla fantastická, hrálo se před plnou halou domácích fanoušků, kterých se do haly vměstnalo bezmála čtyři a půl tisíce. Navíc se jednalo o jeden z posledních zápasů nejlepšího hráče světa a futsalové legendy Falcaa v národním týmu. Byl to pro mě prostě nezapomenutelný zážitek.

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?¨
Máte pravdu, pokřiků směrem k rozhodčím bývá především ze strany diváků hodně, někteří z nich dokážou být hodně vynalézaví. Bohužel ty nejvtipnější jsou zcela nepublikovatelné (smích).

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
Pár bláznivých zápasů už jsem zažil… Hned ve svém prvním utkání dospělých ve funkci hlavního rozhodčího jsem jako velmi mladý z důvodu personální nouze byl na utkání sám. Na „lajnách“ byli asistenti z lidu. Utkání se mi moc nepovedlo a rozdal jsem tři červené karty. Byl to dost divoký zápas, dnes už se tomu při setkání s některými aktéry společně smějeme. V jiném utkání jsem udělil dokonce pět červených karet, z toho čtyři během pár sekund, Hráči obou týmů se totiž poprali mezi sebou.

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
Na žádnou humornou historku, kterou bych sám zažil, si bohužel nevzpomínám. Vybavuji si ale jednu, kterou znám z vyprávění. Týká se jednoho z bývalých kolegů, který k nám přišel z jiného okresu, a protože byl velmi svérázný, dlouho mezi námi nevydržel. V jednom utkání, ve kterém byl asistentem rozhodčího, si najednou potřeboval odskočit. Aniž by se namáhal to někomu sdělit, odebral se během hry do blízkého lesíka a chvíli se hrálo bez asistenta, což samozřejmě v soutěžním utkání není možné. Kolega v klidu vykonal potřebu a za chvilku se vrátil, jako by se nechumelilo (smích).

Máte v paměti nějaké nevšední červené karty, které jste musel udělit?
Vybavuji si, že jsem jednou musel vyloučit hráče za napadení spoluhráče. Jejich týmu se nedařilo a napětí mezi spoluhráči gradovalo, přičemž po jedné z obdržených branek verbální útoky přerostly ve fyzické napadení.

Nemusel jste ze zápasu odstoupit kvůli zranění?
Kvůli zranění jsem naštěstí ze zápasu odstoupit nikdy nemusel a doufám, že se to nikdy nestane.

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Nepamatuji si, že by bylo na rozhodčí někdy nahlíženo jinak, než v negativním světle. Současná kauza negativní vnímání rozhodčích ze strany veřejnosti bohužel ještě posílila. Můj názor je takový, že kauza Romana Berbra vrhá negativní světlo na fungování celého fotbalu, zdaleka to „neodnesli“ jenom rozhodčí. My rozhodčí musíme dělat maximum, aby se důvěra obnovila. Určité pochybnosti budou vždycky, jak už to u sportů, kde rozhodčí jednoduše neměří čas nebo vzdálenost, ale musí subjektivně rozhodnout, bývá. 

Jaká je podle vás úroveň fotbalu na Českolipsku?
V rámci okresních soutěží bohužel nemám moc velké srovnání, protože nemám přehled o úrovni na jiných okresech. V našich soutěžích působí spousta kvalitních fotbalistů, bohužel většina z nich už má, při vší úctě, to nejlepší za sebou. Přílákat děti k fotbalu je čím dál těžší. Jednak dávají před pohybem venku často přednost moderním technologiím a také výběr sportů je dnes mnohem širší než dřív. To je ale samozřejmě problém celoplošný, ne pouze v rámci našeho okresu.

Hrajete ještě někde jako aktivní fotbalista?
Naposledy jsem předloni odehrál pár utkání okresního přeboru za Stružnici. Momentálně mi ale na hraní nezbývá dostatek volného času, který vedle pískání fotbalu a futsalu věnuji především rodině.

Máte na poli rozhodčího nějaké větší ambice?
Rád bych si zapískal některou z vyšších fotbalových soutěží. Ve futsale se chci co nejdéle udržet na mezinárodní listině a jednou se podívat na jeden z velkých turnajů. Takže Mistrovstí světa nebo Evropy.

Prozradíte něco z osobního života? Kde žijete a co vás živí?
Pocházím z České Lípy, žiju ale ve Valteřicích u Žandova. Je mi 34 let a živím se jako logistik ve společnosti, která vyrábí startovací autobaterie. 

Od října se zastavily nižší fotbalové soutěže. Jak moc vám fotbal chybí?
Momentálně už mi fotbal chybí opravdu hodně, stejně jako asi všem, kdo v něm v jakékoli funkci působí. Doufám, že se situace zlepší natolik, abychom mohli co nejdříve zase vyběhnout na hřiště.

Věříte, že se letošní ročník ještě nějakým způsobem dohraje?
Šance pořád existuje a naděje umírá poslední. Věřím, že se soutěže obnoví a dohraje se potřebný počet zápasů. 

Jak zvládáte aktuální situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Situace je pro všechny nepříjemná, omezeních je opravdu hodně a hlavně trvají už strašně dlouho. Naštěstí máme dům se zahradou, díky čemuž se s tím vším vypořádávám daleko lépe. Nedokážu si představit, že bychom bydleli například v bytě na panelovém sídlišti. Už se ale samozřejmě těším, až si budeme moct zajít třeba do restaurace nebo do kina. Snad se brzy dočkáme.