S fotbalem začal jako jedenáctiletý v mladoboleslavském klubu Aston Villa, později přešel do Slavoje a po roce 1945 do Mladoboleslavského SK. Po jeho zániku kopal za Sokol a Spartak Mladá Boleslav. Jak bylo v té době běžné, hrával v zimě také hokej. V době povinné vojenské služby hrál fotbal za PDA Tankista, Křídla vlasti Olomouc, PDA Hradec Králové i Spartak Mladá Boleslav.

Největších fotbalových úspěchů v aktivní hráčské činnosti dosáhl ve Spartaku Hradec Králové (1957 – 1964), kde se stal nejlepším ligovým kanonýrem a podílel se na zisku jediného mistrovského titulu (1959/60) v historii klubu.

„Byl to perfektní fotbalista s výbornou kopací technikou. Nebyl tak vysoký, ale měl přesný odhad a spoustu gólů vstřelil hlavou po rohových kopech. Také jeho trestné kopy byly bezvadné,“ vzpomíná jeho mladší spoluhráč z Hradce Králové a později ze Slovanu Liberec František Landovský. „Kvačkovi jsme říkali tatranka, protože si k obědu dával polívku a k tomu tatranku,“ směje se Landovský.

VESNIČANÉ Z HRADCE

Landovský se seznámil s Kvačkem po vojenské službě v Dukle Jičín (1964 – 65), když byl vybrán do krajského výběru, který byl v drtivé většině složen z hráčů Hradce Králové. „Tam byli páni fotbalisté – Zikán, Tauchen, Pičman, Zahálka a také Kvaček. Ve výběru se mi dařilo, a tak jsem přestoupil do Hradce a hrával po boku Kvačka. To byla I. československá liga, a přestože byl Hradec velké město, byli jsme stále pro ostatní týmy jen vesničané. Kvaček poté odešel do Jablonce a následně do Austrálie,“ říká „Lanďák“.

Landovský přestoupil do Slovanu Liberec, a tam se opět po nějaké době s Kvačkem setkal. „Po návratu z Austrálie ho Jablonec nechtěl, a proto zkoušel Liberec. Předseda pan Vošoust se mě ptal, jestli ho má získat a po mém schválení Míla k nám šel. Ve Slovanu byl tehdy dobrý mančaft – Mařan, Ženíšek, Hledík, Kunc, Vydra a další, takže jsme místo kopané hráli fotbal. Kvaček odehrál za Liberec řadu utkání a i když nebyl žádný fofrník, měl dobré trestňáky i rohy, uměl s míčem a hlavou. Hrálo se nám s ním bezvadně,“ přiznává Landovský.

TRENÉRSKÁ DRÁHA

V roce 1968 skončil ve Slovanu trenér Vaněk a Kvaček začal s trénováním. „Dělal si tenkrát trenérskou licenci a nás starší, kteří jsme mu tykali, postupně vyřadil. Ještě jsem pak hrával ve Frýdlantě a Kvačka jsem už nepotkal, jen vím, že byl u československých lvíčat a v Malajsii,“ dodává.

Kvaček jako trenér vedl Mladou Boleslav a od začátku osmdesátých let pracoval pro fotbalový svaz. Dvakrát po sobě dovedl reprezentaci do 18 let ke stříbrným medailím na mistrovství Evropy, v roce 1983 v Mexiku postoupil s dvacítkou do čtvrtfinále mistrovství světa. Pod jeho taktovkou začínali na mezinárodní scéně například Skuhravý, Hašek, Bílek nebo Kubík. V letech 1985–1987 vedl československou reprezentaci do 21 let, i olympijskou reprezentaci, byl asistentem u reprezentace.

Později rozdával své bohaté zkušenosti v Malajsii a Singapuru, kde trénoval národní tým v Malajsii (1989/90) a Singapuru, kde vedl i armádní mužstvo (1997). Pak se vrátil do Čech znovu k hledání fotbalových talentů. Ještě v důchodovém věku byl vedoucím tréninkového centra mládeže v Mladé Boleslavi. S mladoboleslavským fotbalem byl spojený mnoho let. V ročníku 1975/76 vedl tehdy druholigový tým dospělých, ale především se podílel na vytváření koncepce práce s mládežnickými družstvy. Trénoval dorostenecké družstvo a působil v pozici šéftrenéra mládeže FK Mladá Boleslav.

VYZNAMENÁNÍ OD SVAZU

V roce 2004 ho Výkonný výbor ČMFS vyznamenal Cenou Václava Jíry za rozvoj fotbalu. Kvaček byl uznávaný odborník a autor několika metodických publikací.

Kvaček patří neodmyslitelně do historie českého fotbalu, ale také asijského. Trénoval totiž i v Malajsii a Singapuru.

VZPOMÍNKA TRENÉRA MILOUŠE KVAČKA NA EXOTICKÁ ANGAŽMÁ

"Na jaře 1988, kdy jsem trénoval československé olympijské mužstvo, nám nedopadl postup na OH v Soulu. Naše mužstvo bylo složeno z mladých perspektivních hráčů, které jsem ještě vedl v různých dorosteneckých výběrech. Že to byla úspěšná generace, svědčí fakt, že si jich deset vybral trenér Vengloš do národního mužstva pro MS 1990 v Itálii a s hráči jsem přešel do národního mužstva i já jako jeho asistent.

Rozehráli jsme úspěšně kvalifikaci na MS, když v roce 1989 přišla na fotbalový svaz žádost o moje uvolnění pro práci v Malajsii. Já tam již měl dobré jméno, s olympijským mužstvem jsme tam vyhráli prestižní Merdeca Cup a v Soulu Prezident Cup. Z funkce Venglošova asistenta jsem byl uvolněn díky tomu, že Jozef prosadil místo mne do této funkce Václava Ježka. A tak jsem odešel na své první trenérské zahraniční angažmá.

Myslel jsem si, že Malajsii dobře znám, byl jsem tam již čtyřikrát, nejprve jako hráč v roce 1961 s Hradcem Králové, pak roku 1985 s ligovým výběrem jako zodpovědný trenér, naposledy v roce 1988 s olympioniky. Ale najednou byla rovníková Malajsie jiná než ta, kterou jsem poznával z hotelových pokojů vychlazených aircondition, jiná bez doprovodu a péče hostitelů, jiná bez kolektivu našich hráčů a vedoucích, kterými jsem byl vždy obklopen.

Celou Malajsii sjednocoval společenský fenomén fotbal. Fotbalem doslova žijí jak Malajci, tak Singapurci. Malajská profiliga je velkou soutěží, ale Malajský pohár je nesmírně prestižní, jeho vítěz je oslavován a získává titul nejlepšího klubu státu. Malajskou ligu i pohár hrálo deset profesionálních týmů ze 13 malajských států a Bruneise Singaporem. Každý malajský stát má svého sultána, svoji vládu a v čele fotbalových klubů je vždy čelný představitel státu.

Angažmá jsem začal ve státě Kedah, na hranici s Thajskem. Od prezidenta klubu, který byl ministerským předsedou státu, jsem dostal plnou podporu, ale zároveň jasný cíl - vyhrát Malajský pohár. Podpora byla, ale podmínky amatérské. Vnitřní organizace klubu téměř žádná, nebylo lékařské zabezpečení, ani masér a podmínky pro rehabilitaci, příprava hřiště po tak častých monzunových deštích neexistovala. Hřiště s matným osvětlením pro necelých 15 tisíc diváků, malá kašírovaná dřevěná tribunka pro sultána a jeho doprovod - to vše příliš kontrastovalo s moderním vybavením stadionů v okolních bohatých státech. Všichni nás měli za chudé příbuzné z rýžových polí i proto, že jsem v mužstvu neměl žádného reprezentanta.

Ligová soutěž nás prověřovala, postupně jsme se zlepšovali a bez problémů jsme ze 4. místa postoupili do Malajského poháru. Tam začala slavná jízda Kedahu. Snadno jsme přešli předkolo i čtvrtfinále, semifinále jsme rozhodli v prodloužení a dostali jsme se do finále. Celý stát byl na nohou a 20 tisíc fandů, což je polovina kapacity stadionu Merdeka v hlavním městě Kuala Lumpur, cestovala s námi na finále! Sultán dokonce vyhlásil v případě našeho vítězství tři dny volna. Ale neprosadil jsem svůj program, který měl mužstvo soustředit do klidného prostředí a plně se zde soustředit na zápas. Nutno říci, že jsme byli oslavováni již dopředu, to na hráče silně působilo, novináři a spousta příbuzných chtěla s hráči před utkáním mluvit, byl to velký psychický tlak. Finále jsme však prohráli, místo velké slávy přišlo strašné zklamání.

Prezidentovi klubu jsem oznámil, že se za rok vrátíme a pohár vyhrajeme, když splní mou podmínku - celoroční plán přípravy bude zajištěn a moje požadavky budou plněny. Byl jsem přijat sultánem a po rozhovoru s ním se děly neuvěřitelné věci. Během necelých čtyř měsíců byl postaven super moderní stadion pro 40 tisíc diváků a s mužstvem jsem odjel na tři týdny do Evropy.

Za rok a den jsme se skutečně na Merdeca stadion vrátili. Naším soupeřem ve finále byl vysoký favorit Singapor. Rivalita mezi malajskými mužstvy a Singaporem je obrovská. Prohrát s tímto soupeřem byla pro Malajce doslova potupa. Zájem o finále přesáhl kapacitu stadionu. Zápas se stal prestižní národnostní událostí obou států. Nebudu napínat, zápas byl pro Kedah i pro mne ódou na radost.

Nebyli jsme lepší než soupeř, utkání šlo do prodloužení a v něm pět minut před koncem jsme z rohového kopu dali rozhodující gól. Byl jsem šťastný, že jsem dokázal jako první zahraniční trenér vyhrát Malajský pohár a předat ho sultánovi státu Kedah. Svoje angažmá v Kedahu jsem neprodloužil. Věděl jsem, že nejsem schopen tento úspěch zopakovat.

Přesto jsem v Malajsii pokračoval dalších pět let. Třikrát jsem se dostal do semifinále poháru, ale vyhrát se mi ho podařilo až v roce 1997. Singapurský pohár jsem s mužstvem SAFA (armáda) vyhrál a po devíti letech jsem svoje zahraniční angažmá ukončil."