„Mám vybudovaný tým lidí se společnou vizí. Zaměřujeme se na vzdělávání studentů, absolventů v oboru podnikání v ekonomickém sektoru. Učím lidi komunikační dovednosti, time management, prezentování, delegování práce, leadership, znalosti ohledně finančního trhu a podobně. Podnikání rád přirovnávám ke sportu, jsou období, kdy se člověku daří a kdy se zas nedaří, to stejné je i ve fotbale,“ říká Kratochvíl.
Kolik let se věnujete kariéře rozhodčího a co vás k pískání přivedlo?
K fotbalu jsem měl vždy blízko, od 4 let jsem hrál za Slovan Liberec, s pískáním jsem začal v patnácti. Občas se stalo, že při nějakém přípravném utkání jsem šel mávat na lajnu, začalo mě to bavit a řekl jsem si, že by to mohla být dobrá brigáda, jelikož je to časově flexibilní a jsem rád ve fotbalovém prostředí. Můj začátek byl velmi rychlý. Byl víkend a náš zápas pískal pan Nádeník. Já věděl, že se pohybuje v tomto oboru už dlouho a po utkání jsem ho oslovil s tím, že bych se rád přidal k rozhodčím. Za dva dny jsme měli schůzku v kancelářích OFS Liberec a dostal jsem svůj odznak a první dres, který vypadal trošku jako pláštěnka. A hned za dva dny jsem měl první zápas na lajně, myslím si že to byly dorostenky ze Slovanu, pro mě domácí prostředí, kde na mě koukali spoluhráči, trenéři. Takže jsem byl ještě víc nervózní.
Jaký největší zápas, na který jste hrdý, jste pískal?
Párkrát jsem byl vybrán do I. A třídy nebo I. B třídy, kde nás po konci zápasu hodnotil i delegát, pro mě zajímavá zkušenost, jak to funguje ve vyšší soutěži. Byl jsem rád, když jsem byl nominovaný na exhibiční utkání v Rozstání – Exhibice Bílých Tygrů. Viděl jsem hvězdy hokeje a po konci zápasu byla oslava titulu.
Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
Několikrát jsem slyšel nadávku na svou osobu. Proslulý je tím Bílý Kostel, kdy za zábradlím sedí věrná skupinka domácích fanoušků a celý zápas je rušno. Ale spíš se tyhle narážky snažím ignorovat.
Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
Byl to rok, ve kterém byly ve společné soutěži týmy Horní a Dolní Řasnice. Tyto vesnice jsou 3,5 km daleko od sebe, takže návštěvnost tohoto zápasu byla na vysoké úrovni. Zápas byl celou dobu vyrovnaný, počasí deštivé, takže typické rysy derby: skluzy, fauly na hranici, handrkování mezi hráči. Pár minut ke konci zápasu jsme společně s kolegy dávali červenou kartu a nařizovali jsme přímý kop v blízkosti pokutového území. Po zápase jsme rozdali ještě nějaké žluté a červené karty za fyzické a slovní napadení.
Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou?
Nejvíc mě rozesmála situace v Novém Městě pod Smrkem, kde jsem nějakému hráči dával žlutou kartu. A když jsem si psal do poznámek číslo hráče a minutu přestupku, tak se zpoza zábradlí ozvalo: „Napiš si tam, že seš blbej.“ Další zážitek mám opět z Nového Města. Před zápasem za mnou přišel kapitán hostujícího týmu s prosbou, že výkop zahájí přítelkyně jednoho z hráčů. Když jsme nastoupili a slečna rozehrála balón, tak jí její přítel požádal o ruku. Ještě mě napadá jedna situace, kdy jsem v Chotyni byl na pozici asistenta rozhodčího (AR1) a zápas jsem zahájil na špatné polovině hřiště. Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Co k tomu všemu říkáte? Nějak si tím nelámu hlavu. Situaci nesleduji a v rámci pískání mě to na mé úrovni nijak neovlivňuje.
Jaké máte další ambice na poli rozhodčího?
Myslím si, že mi zatím vyhovuje, tam kde jsem nyní. Vím, že v libereckém okrese dost rozhodčích chybí. Dost hráčů mě v okrese již zná a pro mě to je skvělý relax. Ještě si k tomu zasportuji, občas po zápase dostanu občerstvení. Ve vyšších soutěžích je již mnohem větší zodpovědnost, a to do budoucna nechci. Samozřejmě, kdyby byla možnost pískat nebo mávat první ligu, tak bych do toho šel, nebo když jsem pozvaný do vyšší soutěže, tak se rád přiučím ze zkušeností ostatních rozhodčích.
