Nejslavnější liberecký rodák (narozen 9. dubna 1891) bydlel s rodiči v Lucemburské ulici do svých 10 let, pak se Burianovi přestěhovali na pražský Žižkov. Z fotbalových žižkovských plácků se Burian propracoval nejprve do malého klubu Saturn Žižkov, odkud přestoupil do Slavoje.

A zde na sebe svými výkony v brance upozornil funkcionáře slavnějších klubů – Unionu a Viktorie Žižkov. Burian byl obdařen mnoha talenty, ale schopnost přizpůsobit se kolektivu mu nebyla dána. Měl-li tedy ve fotbale nalézt sám pro sebe uplatnění, mohl stát jedině v brance. Tam, kde si velí sám, tam jedině mohl předvést, co umí.

A uměl toho hodně: byl vysoký, mrštný, měl dlouhé ruce, bystrý postřeh a odhad situace – vlastnosti, které denně uplatňoval i na jevišti. Byla ho plná branka – opět přesně totéž platilo i o jevišti. A jak se dostal do ligové Sparty? V létě 1914 většina hráčů Sparty musela okamžitě na začátku války narukovat.

Mezi nimi byli například Pilát, Mates, Váňa, Plaček a další. Na Spartě se hrál nenápadný přátelský zápas s Meteorem Vinohrady. Sparta se v podstatě nemohla sejít, dorazilo málo hráčů. Jen tak tak tehdejší kapitán Vaník sehnal mužstvo, chyběl ale brankář. Manažer Sparty Ferdinand Scheinost stál s Vlastou Burianem v ochozech a vzpomněl si na jeho vyprávění o tom, že chytá na Slavoji.

A tak se Burian poprvé postavil do sparťanské svatyně. Všichni byli plni očekávání, a Burian zachytal výborně. Slovo dalo slovo a Vlasta již za pár dnů skládal brankářskou maturitu, chytal proti Slavii! A udržel čisté konto. Sparta vyhrála 3:0 a Burian se stal pražskou fotbalovou senzací. Ve Viktorce, zejména však ve Spartě, byly kolize s jeho hereckou dráhou.

Nadějná fotbalová dráha se protnula už s jeho prvním angažmá ve vinohradské Pištěkárně, nehledě na dráhu čím dál tím žádanějšího kabaretního komika. Došlo-li k prodloužení zápasu, Burian nestíhal představení například v Rokoku (zde byl angažován od sezóny 1915/1916) aj.

Spoluhráč ze Žižkova Emil Seifert vzpomínal, že se stávalo, že právě v nejlepším, když probíhala závěrečná čtvrthodinka soupeřova náporu a vyrovnání náskoku Viktorky viselo jen na vlásku, křikl Vlasta zoufale z branky na Seiferta: „Emile, já už musím jít“. A hodil bekovi svůj svetr i nákolenky. Seifert spěchal do branky a Vlasta do divadla. Není tedy divu, že se brzy stal Burianovou životní potřebou namísto fotbalu tenis. Své dopolední hraní mohl s každodenním hraním divadla sladit lépe než podvečerní fotbalové zápasy.

Když utkání Sparty začínala dopoledne nebo brzy po obědě, do kabaretu Rokoko to jakž takž stíhal, i když na Václavském náměstí vyskakoval z taxíku ještě v brankářském dresu a kolegové při představení zdržovali přestávky. Další příběh je ze Sparty. Ta hrála pohár s Unionem Žižkov a došlo na prodloužení, jenže pomalu začínalo představení.

Burian chtěl z branky pryč, klidně by pustil i gól. Sparta se dostala do vedení, když vtom sudí pískl penaltu. „V táboře sparťanských fanoušků vypuklo zděšení. Spínali ruce a slibovali Vlastovi nůši peněz, jen když tu desítku chytne. Rána k tyči, robinsonáda a Burian s bravurou vyrazil míč. Jásot a konec zápasu. Mecenáši, to se ví, kvapně opustili hřiště, aniž dali korunu navíc. No a Burian nestihl kabaretní představení, čímž přišel o místo v Rokoku,“ líčí kniha Železná Sparta.

Divadlo a sport se dalo stíhat na amatérské, nikoli však na vrcholové úrovni. Na herectví i sport měl Burian talent od Pánaboha a do svých pětadvaceti let se nemohl rozhodnout, zda dá přednost profesionální kariéře sportovní nebo herecké. Chytal za ligovou Viktorii Žižkov a Spartu Praha, vítězil v nejrůznějších cyklistických závodech, hrál na kurtech rovnocenné tenisové zápasy s budoucími špičkami české reprezentace.

A večer co večer vystupoval jako komik na několika pražských scénách zároveň. V obou případech tehdejší poptávka vysoko převyšovala možnosti nabídky. Hrával ve Slavoji, Spartě a krátké intermezzo zažil také v brněnských Židenicích, kde v závěru války pobýval jako zdravý nemocný v nemocnici, aby nešel do války.

Pak odešel do žižkovské Viktorie, která patřila v té době spolu se Slavií ke špičce české kopané. Po 1. světové válce se Vlasta do Sparty vrátil a působil zde až do roku 1924. Další zajímavostí byl zájezd Sparty v roce 1921 do Německa, kde sehrála utkání v Drážďanech a v Lipsku. Oba zápasy vyhrála 5:1. Vlasta tehdy jel se Spartou jen jako fanoušek.

Po prvním zápase se konal večírek, kde Burian bavil společnost takovým způsobem, že druhý den ranní německé noviny věnovaly bývalému brankáři Sparty tolik prostoru, kolik samotnému zápasu. Vychvalovali ho jako krále komiků a brankáře AC Sparta – tehdy v Německu ohromně populární.

Burian miloval fotbal stejně jako divadlo, fotbalem žil jako hráč i jako divák, vyhrála-li jeho Sparta, byl schopen hostit celou jedenáctku i s náhodnými fanoušky. Prohrála-li, večer představení nestálo za nic. Bývalým fotbalistům pomáhal i jako zaměstnavatel. Pokud to jen trochu šlo, zaměstnával je ve svém divadle.

Když sám skončil s pravidelnou aktivní činností ve Spartě, pořídil si ve třicátých letech vlastní tým – Jedenáctku Vlasty Buriana. Zanedlouho stavěl do svého mužstva, kde samozřejmě sám chytal, i takové internacionály, jako byl Jaroslav Puč a František Ženíšek. Burian už tehdy vydělal dost peněz a na sportu nikterak nešetřil.

Již dříve dotoval Spartu štědrý mi příspěvky. Jednou, když hráli s Ambrosianou, zavolal si mužstvo a promluvil k hráčům: „Kolik dáte gólů, tolik stokorun každý dostanete!“ Muselo ho to stát dost peněz, neboť tehdejší výsledek byl 6:1! Jedenáctka Vlasty Buriana šla od úspěchu k úspěchu. Porážela domácí i zahraniční kluby, na které si tradiční a v lize řádně zapsané kluby netroufaly.

Často se o ní psalo a lidé o populárním mužstvu Vlasty Buriana zpívali: „Ta naše jedenáctka válí, ať je to doma nebo v dáli…“ Mnozí aktivní hráči ligy hráli s Vlastou radši, než ve svých mužstvech, a tak hrozily pokuty, že u něj hrají o třídu lépe. Zvláště Ženíškovi a Pučovi. Pozvánky z celé republiky zaplavily sekretariát Slavie, avšak Burian byl na invazi připraven a měl přímo tam ustavený štáb, kde navíc pracoval jako písař.

Po sedmi vítězných zápasech v Praze jel tým na venkov a vrcholem se stal mezinárodní mač s ligou Maďarska na Letné, kdy zvítězili právě díky herci. Útočník vystřelil dělovku a meruna se odrazila od rohu branky ke druhému. Vlasta ji stopil svou proslulou robinzonádou. Ale největší poctou Burianově týmu byl cvičný zápas proti národnímu týmu ČSR před utkáním s Itálií, kde proti Burianovi chytal sám Plánička.

Mnohá vítězství Burianovy XI. nad domácími ligovými kluby však zapříčinila závist a při jednom zápase v Praze, který byl hrán velmi ostře a kdy bariéry řvaly „vosol ho!“ a „zlom mu nohu!“, byl Vlasta úmyslně raněn. Přestal aktivně hrát a rok na to rozpustil tým. Bez trávníku ale nevydržel, vrátil se do Sparty. Roku 1939 měl už další jedenáctku, kde se stal pro změnu středním útočníkem, a také za války sehrál řadu exhibičních utkání.

Chodilo na něj pět tisíc diváků a po zápase vždy uspořádal čistě soukromý kabaret pro protihráče. Nutno dodat, že jako útočník se na hřišti neunavil, a spoluhráči se prý mohli přetrhnout, aby se pan ředitel neobtěžoval. Výtěžek z utkání pak Burian dával Asociaci do fondu penzí a pro raněné hráče. Vzorem pro kamarádství byl ovšem v jedenáctce život ve Spartě, na kterou Burian nějak nemohl zapomenout.

A i když pak zvolil divadlo a film, vyznal se: „Hrát jedenáctého sólistu s letenskými hvězdami Hojerem, Pospíšilem, Fivébrem, Káďou, Šroubkem, Pilátem, Jandou a Špindlerem, to byl celý můj svět.“ Ze svých spoluhráčů si snad nejvíce oblíbil Káďu – Peška. To byl u něj ideál sportovce: inteligentní, přemýšlivý, obětavý.

„Stát v brance Sparty, slyšet potlesk bariér, to bylo pro mne větším požitkem, než kdyby mne každé nedělní odpoledne zanesli v Aréně vavřínovými věnci.“ Byl Sparťan, i když přešel v roce 1930 na dvě sezony do Slavie, vrátil se zpět. Burian k tomu později řekl: „Dva roky jsem nosil v kapse slavistickou legitimaci, ale v srdci jsem měl stále Spartu!“

Spartě zůstal stále velmi nakloněn a finančně pomohl postavit novou tribunu, když ta stará shořela. Těsně před druhou světovou válkou začal kádr stárnout a Sparta se propadla o několik pater soutěže níž. Zachránil ji až Burian, který fiktivně zaměstnal ve svém divadle několik hráčů, a ti pak mohli nastupovat za Spartu. V těžké krizi Sparty v letech 1941 a 1942 se na čas ujal mužstva jako trenér.

Sport zužitkoval i kulturně. Už roku 1935 vydal román Klub fotbalových panen, ilustrovaný tvůrcem Rychlých šípů, Janem Fischerem, a  hrál brankáře v divadelní komedii Navoněná primadona (1938). Téhož roku složil a natočil v rádiu fotbalovou písničku.

Burian má v Liberci od roku 2015 svůj dům. Centrum představuje slavného libereckého rodáka v komplexní podobě.