Slavný vídeňský rodák hrál pouze na mistrovství světa 1934, ale za Rakousko, za ČSR se mu to nikdy nepovedlo. Proti ČSR si Bican zahrál v 22. března 1936 (1:1) ve Vídni. V dubnu 1937 přišel do Čech již s českým pasem, ale naše občanství dostal až po mistrovství světa v roce 1938.

Proto stihl v naší reprezentaci nasbírat mezi lety 1938 - 1949 pouze 14 startů, v nichž zaznamenal 12 gólů. Ve své premiéře - 7. srpna 1938 ve Stockholmu proti Švédsku (6:2) zaznamenal hattrick. Pak ještě před okupací hrála ČSR dva zápasy, v nichž Bican dal 5 branek. Další reprezentační start si připsal po skončení války v Paříži proti Francii 7. dubna 1946. Pak se ve svých 36 letech (1949) s reprezentaci loučil. Ale zdaleka ne s fotbalem.  

Vynikající technika, vedení míče, orientace ve vápně, přesná střelba oběma nohami a bezchybná hra hlavou, tak vzpomínají pamětníci na Josefa Bicana. Pro legendárního útočníka nebyla žádná situace ztracená, dokázal v jediném utkání několikrát vstřelit sedm gólů.

Devítinásobný král ligových střelců, bez válečných ročníků v protektorátní lize, nastřílel 218 branek. Říkalo se, že za starých časů byl fotbal pomalý, ale Pepi zvládal 100 metrů za 10,8 vteřin. "Mým největším pomocníkem byla rychlost. Měl jsem tu výbušnou rychlost, prvních pět až deset metrů. A trénoval jsem v mládí třikrát víc než mohlo stačit," připomínal. V žebříčku nejlepších prvoligových střelců všech dob je před Bicanem jen slavný Brazilec Pelé.

Podle slávistických statistiků nastoupil v sešívaném dresu k 240 ligovým utkáním, v nichž dal 417 branek, celkem má na svém kontě 655 ligových branek a za Slavii vsítil dohromady přes tisíc branek. Čtrnáct branek dal také v rakouském národním dresu, za Československo se ve 14 utkáních trefil dvanáctkrát. Dvanáctkrát se také stal králem střelců nejvyšší soutěže, desetkrát z toho se Slávií.

Josef (Pepi) Bican se narodil 25. září 1913 ve Vídni – otec František byl Čech, matka Ludmila měla české předky. Když bylo Bicanovi osm let, podlehl jeho otec následkům zranění z ligového zápasu a matka tak zůstala na výchovu tří chlapců sama. S fotbalem Pepi začínal v klubu svého otce Herthě, poté hrál ve firemních mužstvech a slavnou kariéru zahájil v Rapidu Vídeň. Debutoval jako osmnáctiletý v derby proti Austrii a šokoval čtyřmi brankami. Jeho kariéra potom nabrala strmý vzestup.

V roce 1934 se dočkal svého prvního a jediného startu na mistrovství světa za Rakousko. Vstřelil ale pouze jeden gól a Rakousko vypadlo v semifinále s Itálií. Krátce po skončení šampionátu přijeli do Sedlice u Blatné, kde Bican trávil léto u svých prarodičů, funkcionáři Slavie a on jim slíbil přestup. Hned na to přijeli i sparťanští funkcionáři, kteří marně nabízeli dvojnásobek.

Rapid však svou největší hvězdu nechtěl pustit a Bican proto přestoupil do konkurenční Admiry, která přestup do Slavie v dubnu 1937 za 120 tisíc korun umožnila. V červenobílém dresu Bican nastoupil na sklonku léta 1937 na Kladně. Již v dalších dvou zápasech zatížil konta soupeřů pokaždé čtyřmi góly a rychle se stal miláčkem fanoušků. Rok po svém příchodu se hlavní měrou zasloužil o zisk Středoevropského poháru.

Pepi zažil bohužel velké úspěchy hlavně během protektorátu. Jinak ho ale nacisté nechali fotbalově dýchat mnohem více než potom komunistický režim. A to i přesto, že Adolf Hitler chtěl, aby Bican přijal německé občanství a nastupoval za říšskou reprezentaci. „Na začátku, po okupaci, byl vyzván, aby znovu přijal německou národnost a stal se Němcem, protože by ho bývali chtěli mít jako člena národního mužstva Německa. Kolikrát o tom strýček vyprávěl, říkal, jakou zažil hrůzu, protože se bál. To nebylo jen tak, přijít tam mezi ty uniformované SS a říct, že zůstane Čechem. Ale dokázal to,“ říká pamětník Bicanův synovec Václav Smetana.

V roce osvobození bylo Bicanovi 32 let a mohl před sebou mít podle dobových svědků klidně dalších 18 let ligové kariéry. O Bicana projevila zájem řada špičkových klubů v čele s Juventusem Turín, avšak Bican se rozhodl zůstat ve Slavii, s níž získal titul v roce 1947. Jenže po únorovém vítězství pracujícího lidu v roce 1948, se stejně jako Slavia přestal líbit soudruhům. Nakonec opustil po různých tlacích Prahu a odešel do druholigových Vítkovic.

"Já a Pepi Bican. My dva jsme byli poslední Slávisti!," připomínával slavnou éru jeho spoluhráč a pozdější liberecký trenér Vasil "Váza" Buchta a přidával historku k dobru se spálením přihlášky do komunistické strany: "Byli jsme s Pepim na záchodě. Zapálili jsme tam oba přihlášky do KSČ, zpívali u toho hymnu a pak je spláchli do hajzlu." Železárnám, kde byl v letech 1949 - 52, pak pomohl Bican k postupu do nejvyšší soutěže, kde v jejich dresu vybojoval v roce 1950 svou poslední střeleckou korunu.

V roce 1952 přestoupil do Hradce Králové, následující rok se vrátil do Slavie (přejmenované mezitím na Dynamo). Úplně poslední ligový gól padl z jeho kopačky 21. srpna 1955 do sítě Jiskry Liberec, kam se trefil čtyřikrát (výsledek 7:2). To bylo na hřišti Rudé hvězdy na Králově Háji, kde přihlíželo 13 tisíc diváků. Poslední ligový zápas odehrál 20. listopadu 1955 (Slavia - Žilina 2:1). To mu bylo 42 let a byl hrajícím trenérem.

Bican se v Liberci dočkal svého jediného vyloučení. Ve druholigovém zápase v roce 1954 o postup do I. ligy mezi Hradcem Králové s domácí Jiskrou přišlo 15 tisíc zvědavců na hřiště Rudé hvězdy (v Králově Háji). V utkání s velkým Pepim s ním jako stín chodil Karel Wiencek, sice podstatně menší borec než Pepi, ale nesmírně důrazný. "Otravoval ho svojí těsnou hrou, až se Bican nechal vyprovokovat a dal mu políček. Rozhodčí tenkrát červenou neměli, takže mu jen řekl - pane Bican běžte, jste vyloučen ze hry. A velký Pepi tak nedohrál," vybavuje si incident Jaromír Pasecký.

Když se Bican do Liberce vrátil jako trenér, oba - Wiencek a on, byli největšími kamarády a chodili spolu na ryby. Oba byli vášniví rybáři a chodili hlavně na pstruhové vody. Samozřejmě bez rybářského lístku. "Já jsem Bican a lístek přece nepotřebuju," tvrdíval slavný hráč. Tehdy otci mladého Paseckého (19 let), který hrával v áčku, říkával: "Mírovi píšu i účast v sauně, aby měl kluk nějaké prachy." Tehdy totiž hráči brali (když se dařilo a peníze navíc se sehnali) jen tzv. stravné. Později, od vytvoření TJ Slovan Liberec si hráči, samozřejmě normálně chodící do práce, přišli na čtyři stovky měsíčně…

Právě kvůli penězům pro trenéra Bicana bylo zle, až vše řešil soud a padaly tvrdé, nepodmíněné tresty. Bral totiž 10 tisíc měsíčně a tehdy se psalo v novinách, že to je nemorální částka. Také Bican se dostal k soudu a musel peníze vracet. Naštěstí do kriminálu nešel. "Na jeho výplatu se skládali funkcionáři. Byly v tom peníze ze vstupného, přispívali řezníci a také lidé ze Sběrných surovin. Většinou to byly černé peníze. Taky to byla pěkně těžká výplata, která se skládala hlavně z kovových drobáků," potvrzuje svědek.

Hezkou vzpomínku na Bicana má právě Míra Pasecký: "Někdy v roce 1957 jsme hráli na městském stadionu s československou reprezentací a pan Bican chtěl proti ní samozřejmě nastoupit. Dělal sestavu a říkal - tak v útoku hraju já. Pak si chtěl přes hlavu přetáhnout dres, ale nešlo to. Přinesli tedy jinou soupravu, ale opět se na jeho mohutnou postavu dres nedostal. Obrátil se na mě a povídá (trochu zadrhával) - pa - pa pa ne Pa pa Pasecký. Tak hrajete vy. A já jsem tak šel hrát místo slavného Pepiho."

Po skončení fotbalové kariéry nastaly pro Bicana těžké časy. Byl spojován s buržoazií a kapitalisty, proto ho nikdo nechtěl zaměstnat, a tak se živil jako kopáč, řidič a také jako krmič v zoo. Světlejším obdobím bylo počátkem 70. let jeho působení v belgickém Tongerenu, který jako trenér vytáhl ze čtvrté do druhé ligy. Byl velký vlastenec, a proto odmítl angažmá v tomto klubu, který mu nabízel doživotní smlouvu.

Na svoji Slavii chodil až do pozdního věku. V roce 1998 byla po něm dokonce pojmenována planetka 10634 (Pepibican). Zemřel v prosinci 2001, ve věku 88 let.