Trenér Ladislav Škorpil absolvuje s libereckým týmem v těchto dnech v Hraběticích v Jizerských horách již své osmé zimní soustředění v této podobě. „Tuto tradici jsem přijal. Nelze to aplikovat slepě na všechny hráče stejně, je potřeba individuální přístup. Ale obecně je běh na lyžích v této fázi určitě pro fotbalisty prospěšný.“

V hrabětickém hotelu Maruška se kromě Škorpila podělili o své lyžařské zážitky a svůj vztah k běžkám a k horám také dva hráči, kteří patří k těm lepším v lyžařském pelotonu Slovanu: obránce Miroslav Holeňák a útočník Jan Nezmar.

Jaký je váš vztah k lyžování?

ŠKORPIL: Kladný. Před lety na vojně v Dukle Žamberk jsem si při sjezdu v Žamberském kotli zlomil klíční kost. Byla to motokrosová trať, takže na ní byly hrboly. Na jeden jsem najel, vylétl jsem do vzduchu a padal jsem hlavou dolů. Těsně nad zemí jsem místo hlavy nastavil rameno, a tak mi praskla jen ta klíční kost.

NEZMAR: Teď už mi běžky problém nedělají. Ale když jsem tuhle přípravu absolvoval v Liberci poprvé, tak jsem na tom taky víceméně poprvé stál. Předtím snad jen někdy v sedmé třídě na lyžařském výcviku. Takže jsme vytvořili s Bobem Neumannem takovou dvojici, která pravidelně dojížděla z dopolední fáze v době, kdy už všichni byli po obědě, zatímco my jsme si stačili dát jen banán a vyráželi jsme na druhou fázi…

HOLEŇÁK: Když jsem přišel do Liberce poprvé v roce 2000, tak jsem byl podobně jak říká Honza. Tehdy tady byli takoví běžci jako Čapek nebo Lexa, taky Tomáš Janů, ten je vlastně i teď, a já jsem dojížděl daleko za nimi. Myslím, že teď už patřím do té lepší skupiny, ale do kopce se pořád nadřu. A když už mám slovo, tak bych chtěl pozdravit své dva kamarády ze Zlína, Přemka Šolce a Karla Zámečníka.

Proč? Jakou to má souvislost s lyžováním?

H: Žádnou, ale jsou to moji fakt dobří kamarádi a myslím, že jestli mám takový prostor v novinách, tak se sluší je pozdravit.
Tak dobře. Kolik kilometrů tady v Hraběticích denně běháte?

N: Teď už se neběhá na počet kilometrů, ale řekne se čas. Třeba hodina, nebo hodina a půl a běhá se podle sporttesterů. Někdo za tu dobu ujede třicet, někdo třeba deset kilometrů.

Š: Jak jsem říkal, je dobré nastavit zátěž individuálně, což dnes už umíme velmi kvalitně. Taky je potřeba brát ohled na zdravotní indispozice některých hráčů. A aby bylo jasno, oni tady jenom neběhají na lyžích. Chodí na aerobik, nebo občas běhat po svých, plavat, taky si zahrát fotbálek v hlubokém sněhu, což je velice přínosné pokud jde o kondici a sílu. Možností je řada a přínosem je jednak změna prostředí, jednak využití všech dostupných prostředků, aby byl tréninkový proces co nejkvalitnější.

H: Nejde ani tolik o počet kilometrů, ale o to, že bychom se měli držet nějaké tepové frekvence. Když jedem z kopce, tak jde samozřejmě dolů. Každý jede, jak umí. Mně je celkem jedno, kolik ujedu kilometrů. Především bych chtěl pozdravit Přemka s Karlem. Já už jsem měl v novinách ve své kariéře celkem dost rozhovorů, ale ani v jednom jsem je ještě nepozdravil. Tak to chci napravit.

V čem vidíte přínos běžek pro fotbalovou přípravu?

N: Spíš honíme objem, posiluje se všeobecná vytrvalost, jedná se o dlouhodobější intenzivní pohyb, při němž dostane zabrat celé tělo. Je to takový komplexní trénink a kdybych byl trenér, určitě bych to také používal.

Kdo je v libereckém mužstvu nejlepším běžkařem a kdo se naopak pohybuje na konci?

N: Nejlepší jsou Janů, Holeňák, Liška, Dort, možná i trochu já, ale všechny nás stejně předjede masér Brendl. Na opačném konci se tradičně každý rok objevují cizinci. Dřív to byli třeba Jihoameričani, teď jsou to naši tři Chorvati – Andrej Kerić, Lovre Vulin a Renato Kelić. A někdy se stane, že někdo dostane od běžek úplnou úlevu. Třeba Hudson, ten běhal jen po svých.

H: Honza Nezmar a Tomáš Janů běhají jako závodníci. Já se držím trošku za nimi. Ale ne moc. Po konzultaci s naším servismanem Jardou Kerdou mám nové běžky. Přemek s Karlem by ze mě měli radost. Honza Nezmar má ale ještě lepší lyže.

N: Já jsem si je pořídil už minulý rok, jsou skejtové a opravdu na nejvyšší úrovni. Ale samy nejedou, i na nich se musí šlapat.
Když o vás spoluhráč Holeňák říká, že běháte na lyžích jako závodník, neláká vás zkusit si někdy zazávodit? Co třeba Jizerská padesátka, nebo Vasův běh?

N: Tak Vasův běh, to určitě ne. Ale docela jsme o něm obeznámeni, protože náš dlouholetý horský vůdce na těchto soustředěních Ota Petráček ho jel a bavili jsme se o tom. Jinak, běžky mě baví a občas si vyjdu i sám. A o Jizerské padesátce jsem uvažoval. Teď to samozřejmě není reálné, ale možná až skončím s fotbalovou kariérou, tak bych si to třeba někde ze čtyřsté řady zkusil.

Poznávají vás při vašich horských túrách lidé, běžní rekreanti?

N: Mě ani tak ne, protože nejezdím v klubové bundě, navíc mám brýle. Ale na kluky, co mají erární oblečení, často volají. Hlavně to bylo znát o víkendu, když byla na horách spousta lidí, člověk se pořád musel někomu vyhýbat.

H: Třeba jsem stoupal pomalu do kopečka, takže mě nějaká rodinka vedle stopy stihla poznat a volali na mě, jak to jde. Tak jsem jim řekl, že na silvestra to bylo lepší…

A jak jste vůbec užíval volna okolo Vánoc a silvestra? Ten návrat do fyzické šichty potom musí trošku bolet?

H: Já už zažívám asi patnácté nebo šestnácté zimní soustředění, takže trošku vím, jak se na to připravit. Úplně bez pohybu jsme přes svátky nebyli, i když jsme si samozřejmě Vánoce i příchod nového roku trochu užili, pozdravili jsme se s Přemkem a s Karlem, a tak podobně. Ale měli jsme od trenérů individuální plány, co máme dělat, a třeba ty poslední tři čtyři dny před nástupem na soustředění bylo pochopitelně potřeba jít si zaběhat, aby to potom nebyl tak velký skok. Kondiční soustředění je samozřejmě změna oproti běžnému životnímu rytmu, ale daří se nám dobře dočerpávat energii, protože nám tady na Marušce výborně vaří.

Máte nějaký teplotní limit, pro který by se běh na lyžích na tomto vašem soustředění ten den zrušil? Třeba kdyby bylo méně než dvacet pod nulou?

N: To nevím, ale v úterý už jsem zkoumal na pokoji, co všechno mám za oblečení na sebe a jak to udělat, aby mi byla co nejmenší zima.

Š: U mě žádný limit neexistuje. Když se v létě na soustředění jezdilo po horách na kolech, začalo pršet a jeden člověk z vedení klubu vyslovil obavu, že to může být pro hráče nebezpečné. Odvětil jsem: Tohle by Suvorov nikdy neřekl. Protože my, co jsme museli stát na vojně na buzerplace, jsme před očima měli nápis „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.

Jak si užíváte pobytu na horách?

Š: Šíleně. V sobotu jsem si užil pěknou vycházku, ale tím to skončilo. V neděli v půl deváté ráno mi sem dorazili inženýr Karl, ředitel klubu inženýr Kleibl a z představenstva pan Marek. Pět hodin trvalo pracovní jednání, byla to šichta. V pondělí jsem musel brzo ráno na fyzické testy hráčů do Prahy, a když jsem se vrátil, začala v půl páté odpoledne ředitelská porada se sportovním úsekem. A v úterý jste na mě vyrazili vy, novináři. Takže až odjedete do pr…, budu mít snad zase trošku klidu.

Sledujete běh na lyžích na vrcholové úrovni, třeba Tour de Ski? A jak se těšíte na mistrovství světa v Liberci?

N: Na finále Tour de Ski jsem se díval a musím říct, že to jsou naprostí šílenci. Ti jsou prostě někde úplně jinde než my. Třeba Bauera strašně beru, fandím mu, stejně tak Koukalovi, s kterým se taky znám osobně. Když mám čas, sleduji běžecké závody v televizi a na mistrovství světa bych se rád podíval, ta atmosféra bude asi nenapodobitelná, nikdy jsem na podobné akci osobně nebyl.

H: Když vidím Bauera, Koukala, obdivuju je. Hlavně když sám vím, jaká je to dřina. Uvidíme, jak to při mistrovství světa bude, jak to vyjde s časem, protože nám už začíná liga. Ale Přemek s Karlem se určitě budou dívat.

Š: Kvůli mistrovství světa byla liga cíleně nalosována tak, abychom v jeho průběhu hráli venku. Takže jedeme v prvním jarním kole do Teplic a pak do Plzně. Tak já se mám na mistrovství těšit? My budeme mít svých starostí dost, aby nám soupeři nenakopali. Předpokládám každopádně ohromné komplikace v dopravě. Až pojedu z domova z Hradce, tak nastane problém na úseku Turnov – Liberec. Počítám, že někde za Hodkovicemi se vyrojí policajti, záchytná parkoviště, tápající zahraniční řidiči a spousta šílenců, kteří na sto třicítce pojedou sto osmdesátkou. Chystám se na to dopředu a budu jezdit vlakem. Já už jsem z Turnova dvakrát takhle jel a je pravda, že někteří lidé se podivovali, jak to, že čelný představitel královského města Hradce Králové a trenér významného fotbalového klubu Slovanu Liberec jezdí vlakem. Jenomže i Karel IV. chodil mezi lid, aby viděl, jak lidé žijí.

O víkendu vás čeká halový turnaj v Praze, na české poměry s docela hvězdnou účastí. Nemáte strach, že ten přechod z běžek a z hor k fotbalu, byť halovému, bude trošku velký skok? Že si třeba uříznete ostudu?

H: To je možné, asi budeme potřebovat lyžařské hůlky, abychom tam něco předvedli. Ale vážně – já myslím, že ostatní mančafty na tom budou podobně. Fotbal člověk nezapomene, navíc my si v pátek v Liberci fotbálek zahrajeme, takže se do toho trochu dostaneme. Je možné, že některé ostatní týmy se na to trochu připravují, třeba Austria Vídeň, kterou máme ve skupině. My se na to zatím nepřipravujeme vůbec. Přesto bychom samozřejmě rádi uspěli, ale když se to nepovede, tak se svět nezboří. Takhle to asi bereme. Hlavně tam nezapomeňte napsat ten pozdrav pro Přemka s Karlem.

Co pořád máte s tím Přemkem a Karlem? Vždyť jsou ze Zlína a tenhle článek vyjde nejspíš jen v severočeských vydáních Deníku…

H: To je jedno. Já si ho vystřihnu a pošlu jim ho.