Právě obléknutí národního dresu i v dospělé kategorii je jedním z jejích největších cílů. Co říká na postavení ženského fotbalu a kde vidí aktuálně hlavní problém?

Co říkáte na průběh dosavadní sezony a těšíte se na jaro?
Sezona se nevyvíjí vůbec podle našich představ (ženský tým je v nejvyšší soutěži předposlední, pozn. red.). Našim cílem bylo obhájit loňské umístění a zůstat v první čtyřce. Bohužel máme na kontě pouze dvě výhry a budeme bojovat o udržení. Na jaro se ale těším, máme co napravovat a dokázat tím, že do první ligy patříme.

Jak vlastně vypadala příprava ženského týmu přes zimu?
Přes Vánoce jsme dostaly individuální plány a trénovat společně jsme začaly v první půlce ledna. Pokračoval klasický sezonní režim – třikrát týdně. Obvykle jezdíme na kondiční a herní soustředění, ale letos jsme vzhledem k posunutému začátku sezony stihly pouze třídenní herní ve Frýdlantu a kondici jsme doháněly na hřišti nebo v posilovně během průběhu celého měsíce s naší kondiční trenérkou. O víkendech jsme také odehrály čtyři přátelská utkání.

Jste odchovankyně Slovanu. Proč u vás tenkrát vyhrál fotbal a jak vzpomínáte na svoje začátky?
Na fotbal jsem chodila odmalička s tátou jako divák a na zahradě jsem si vždycky nejraději kopala. Bohužel se ale tenkrát ještě v Liberci o ženském fotbale moc nevědělo a celkově nebyl tak populární, takže jsem se k němu dostala až ve svých 13 letech přes školní turnaj, který pořádal Slovan. Na své začátky vzpomínám ráda, byly jsme s holkami skvělá parta. Se žákyněmi jsme hrály přebory s kluky a s juniorkami druhou ligu dívek, kterou se nám podařilo několikrát vyhrát.

Do toho studujete, navíc jste se rozhodla trénovat začínající holky. Není úplně zvykem, že by člověk rozjel v 21 letech hráčskou i trenérskou kariéru. Co vás motivuje a dá se to stihnout?
Mám ráda děti, práci s nimi i fotbal. Při trénování můžu skloubit obojí a dělat, co mě baví. Naplňuje mě to. K trénování přípravek a žákyň mě motivovala hlavně také snaha rozšířit naši základnu od nejmenších a zvýšit do budoucna počet libereckých odchovankyň v A-týmu. Neříkám, že vše není časově náročné. Je to žrout volného času včetně víkendů a je často nutné tomu hodně obětovat. Ale když se chce, zvládnout se to dá.

Co by se podle vás dalo v liberecké ženské akademii zlepšit?
Především celkově její postavení v klubu a tréninkové plochy, kterých je nedostatek pro všechny kategorie.

Slovan avizoval, že bude usilovat o zlepšení dívčí akademie, vytoužený krok vpřed?
Určitě ano. Za každý posun kupředu jsme tu rádi.

Obecně podpora ženského fotbalu roste všude po světě. Na nejvyšší úrovni hrajete i přes nízký věk docela dlouho, pociťujete v průběhu let změnu k lepšímu?
V poslední době se hodně zlepšila propagace ženského fotbalu, dostává se do povědomí většího množství lidí a jde na něj i více peněz, než tomu bylo dříve.

V roce 2016 jste si zahrála dva zápasy za reprezentaci do 19 let. Jak na ně vzpomínáte? Určitě byste chtěla národní dres někdy obléknout znovu, že?
Byla to pro mě velmi cenná zkušenost, která mě obohatila a hodně mi otevřela oči. Měla jsem možnost porovnat úrovně hráček z větších klubů, úroveň realizačního týmu a trenéra, včetně jeho přístupu k hráčkám a komunikace s nimi. Určitě ano. Obléct znovu reprezentační dres je pro mě jeden z vysněných cílů, kterého bych chtěla jednou dosáhnout.

Co ženský fotbal podle vás aktuálně nejvíc sráží? V čem je potřeba změnit pohled veřejnosti, nebo co by mu pomohlo?
Asi hodně záleží na finančních rozpočtech klubů, pořád panují obrovské rozdíly. Jsou tu dva kluby (Sparta a Slavia, pozn. red.), které mají profi hráčky a zbytek týmů to dělá víceméně pro radost. Určitě se nechceme chlapům rovnat, to ani nejde. Ale je potřeba si uvědomit, že už dávno není fotbal jen mužská záležitost a i v ženském podání dokáže přitáhnout hodně diváků, což nám ukázala například návštěvnost Slavie při zápasech Ligy mistryň. V tomhle jsme oproti zahraničí ještě hodně pozadu.

Slovan má nízký věkový průměr týmu. Sedí vám, že jsou holky mladé, nebo naopak pomůžou v týmu zkušenější hráčky? Je jiná i třeba sranda v kabině?
Momentálně by nám pomohly spíše zkušenější hráčky. Chybí nám osobnost na hřišti i v kabině, co by ty mladé trošku srovnala. Neřekla bych, v kabině záleží spíš na typu osobností než na věku.

Jaké máte v životě fotbalové cíle? Chtěla byste jednou naplno přejít k trénování?
Můj největší fotbalový sen a zároveň i cíl je hrát na profesionální úrovni a dostat se do zahraničí, kde je úroveň ženského fotbalu přeci jen pořád mnohem výš. U trénování mám v plánu určitě zůstat, ale naplno se mu chci věnovat až po skončení hráčské kariéry.