Má tak trochu smůlu. Do nové fotbalové sezony se na poli rozhodčích posunul do divizní soutěže. Koronavirová doba mu ale moc divizních zápasů nedopřála. Českolipský rodák Martin Bahník je rozhodčím už 13 let. Ještě mu nebylo třicet, přesto toho má s píšťalkou v ruce hodně za sebou. Ale i před sebou.

„Člověk bez ambicí a motivace je poloviční. Chtěl bych se jako rozhodčí dostat co možná nejdále do vyšších soutěží, třeba až do nejvyšších,“ netají se Bahník, který aktuálně pracuje a bydlí ve Varnsdorfu. Zavzpomínal na své začátky, na nejdůležitější zápas, ale také na historku s kolegou, který chtěl cestou na zápas chytat slepice.

Martine, co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se stal rozhodčím?
Myslím si, že mi bylo 16 let, dostal jsem se k tomu, jako slepý k houslím. Kolega a kamarád, se kterým jsem hrával fotbal, se sám přihlašoval. K tomu přihlásil i mě. Byl jsem trochu naštvaný, je pravda, že jsem o tom mluvil, ale neměl jsem to tehdy v plánu. Přesto jsem šel na pohovor a zkoušky. Pískání mě chytlo hned od začátku, nikdy jsem nepřemýšlel, že bych s tím skončil.

Pokud se nemýlím, tak jste se nedávno posunul k rozhodování divizních soutěží.
Je to tak. Nicméně do vyšších soutěží jsem postoupil teprve teď, takže je to opravdu čerstvé, navíc ještě v době covidové, kdy se téměř žádné zápasy, krom těch z nejvyšších soutěží, nehrají. Popravdě tedy nemůžu úplně přesně soudit, jaký je rozdíl je mezi divizí a krajskými soutěžemi. Nicméně ze zkušeností, když jsem řídil už dříve přípravné zápasy mužstev z vyšších soutěží, mohu říci, že rozdíl to opravdu je. Je znát vyšší kvalita hráčů a také jejich větší připravenost. Celý zápas se hraje ve vyšším tempu. Mít dostatečný přehled na hrací ploše je mnohem náročnější.

Dokážete ze všech zápasů, co jste pískal, vybrat ten nejdůležitější, který jste rozhodoval?
Abych pravdu řekl, od začátku své rozhodcovské kariéry jsem rozhodoval nespočet utkání. Ke všem se snažím přistupovat stejně, všechny zápasy jsou stejně důležité. Pokud bych měl ale přeci jen jeden vybrat, vzpomenu hned na dva. Byly téměř na stejné úrovni důležitosti, jednalo se o krajský přebor. Tehdy jsem řídil zápas o přímý postup do divize, ale také přímou bitvu o záchranu. Jsou to zápasy vždy velmi emotivní a vypjaté. Z pozice rozhodčího to prostě byly nejdůležitější zápasy, jelikož chcete na hřišti odevzdat stoprocentní výkon.

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
Jak říkáte, pokřiků na naši adresu je celkem dost, nicméně ne všechny lze zde zmiňovat (smích). Když jsem na hřišti, diváky se snažím příliš nevnímat, snažím se soustředit na dění právě na hrací ploše, proto mi moc pokřiků v hlavě neutkvělo. Na jeden ale přesto rád vzpomínám. Myslím, že to bylo ještě v okresním přeboru. Samotný pokřik ani tak humorný nebyl, ale pán, který ho na mě pokřikoval s takovou vervou a oddaností, mě opravdu upřímně rozesmál. Co přesně pokřikoval si už nevzpomenu, ale bylo to něco v tom smyslu, že takového kouzelníka tu ještě neměli a ať se připravím na lázeň v jejich potoku u hřiště.

Jaká je podle vás úroveň fotbalu na Českolipsku?
Podle mého názoru je kvalita fotbalu na Českolipsku na dobré úrovni. V mnoha týmech hraje spousta kvalitních fotbalistů, mnozí z nich také dříve působili ve vyšších soutěžích a mají velké zkušenosti. Tohle všechno se poté odráží v celkové kvalitě.

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
Jeden pan delegát mi kdysi řekl, že když jede posuzovat můj výkon, tak se je vždy na co těšit. Údajně jsou všechny moje zápasy bláznivé (smích). Osobně ale na žádný zápas nevzpomínám, možná proto jsou tedy všechny mé zápasy bláznivé (smích). Samozřejmě se to někdy tak sejde a v některém utkání rozehraji pěkný karetní mariáš (smích).

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
Pamatuji jednoho kolegu, velmi dobrého a kamarádského. Jednou, když jsme jeli ze zápasu, zmínil se, že mu v noci něco „vytahalo“ slepice z kurníku. Protože jsme zrovna jeli přes vesnici, kde u silnice pobíhalo několik slepic, chtěl zastavit a pár slepic chytit. Dodnes si nedovedu představit, jak by to dopadlo, kdybychom se je opravdu vydali chytat (smích).

Máte v paměti nějaké nevšední červené karty, které jste musel udělit?
Obecně prý moc červených karet nedávám. Když se opět vrátím k páté otázce, možná máme další důvod, proč mé zápasy jsou všechny bláznivé (smích). Jednu červenou kartu v paměti ovšem mám. Myslím si, že to bylo ve Stráži nad Nisou, kde jsem musel ještě v A. třídě vylučovat hráče hostů za to, že vzteky nakopl svého spoluhráče do zadku.

Nemusel jste ze zápasu odstoupit kvůli zranění?
Naštěstí ne. Pevně doufám, že k tomu nikdy nedojde. Všeobecně věřím, že mi fotbalové a rozhodcovské zdraví bude sloužit.

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Abych pravdu řekl, na rozhodčí je tak mnohdy nahlíženo i normálně. O to více v této době. Tato kauza celkově vrhla negativní světlo na celé fotbalové odvětví, ne pouze na rozhodčí. Teď je ale na všech, aby udělali maximum proto, aby se důvěra obnovila.

Hrajete ještě někde jako aktivní fotbalista? Nebo jste hrával?
Sloučit dohromady roli rozhodčího a aktivního fotbalisty je velice komplikované. Času je málo a dostatečně se věnovat obojímu prostě nelze. Pokud jste v sobotu delegován k zápasu jako rozhodčí, nemůžete být zkrátka jinde jako hráč. Dělat všechno a vlastně nic nemá pořádně smysl. Chvíli jsem se o to pokoušel a odehrál před koronavirem pár zápasů za Stružnici.

Máte na poli rozhodčího nějaké větší ambice?
Každý musí mít určité ambice, aby byl schopen podávat co nejlepší výkony. Člověk bez ambicí a motivace je poloviční. Chtěl bych se jako rozhodčí dostat co možná nejdále do vyšších soutěží, třeba až do nejvyšších.

Prozradíte čtenářům, odkud pocházíte a co vás živí?
Původem jsem z České Lípy, ale aktuálně bydlím s rodinou ve Varnsdorfu. Právě tam působím na základní škole jako koordinátor ICT a učitel všeobecných předmětů. Letos v srpnu mi bude 29 let.

Od října se zastavily nižší fotbalové soutěže. Jak moc vám fotbal chybí?
Fotbal mi už chybí opravdu hodně, ale myslím si, že v tom nejsem sám. V této době, kdy téměř rok všechno stálo, je velice náročné se s tím dostatečně smířit. Osobně doufám a věřím, že se už blýská na lepší časy a vše se rozběhne. Už se nemůžu dočkat.

Na začátku května se rozhodlo, že letošní sezona už se vůbec nedohraje…
Doufám, že po rozvolnění se bude hrát alespoň dostatek přátelských utkání, případně turnajů a další soutěžní ročník již proběhne tak, jak má.

Jak jste zvládal situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Co se fotbalu týká, tak je to složité a už jsem z toho mrzutý. Jinak si myslím, že situaci zvládám celkem bez problémů. Děti učím přes počítač a se ženou nemusím jezdit nikam do obchodů (smích). Teď ale vážně, omezeních už je prostě hodně a trvají vážně dlouho. Snad se už brzy vrátí vše do normálu – to bych si přál ze všeho nejvíce. Aby se rozjely soutěže, chodili diváci, hrálo se, pískalo a vše bylo tak, jako dřív.