Kde jste s fotbalem začínal a na jakém postu?
Ve velmi útlém dětském věku v Němčicích nad Hanou na pozici pravého útočníka. Díky své malé postavě. Trochu později jsem se posunul nejdříve do záložní řady a pak až do obrany. Jako každý malý kluk jsem chtěl střílet branky.

Kdy přišel přestup do Drnovic?
Po skončení dorosteneckého věku jsem přestoupil ze Sigmy Olomouc, kde mi bylo oznámeno, že dle jejich odborného názoru nemám předpoklady pro další uplatnění v profesionálním fotbalu. Přes můj nesouhlas. Přesto musím poděkovat Sigmě a trenérům za léta zde strávená od žákovského věku až po konečné bezproblémové umožnění odchodu, které už je dnes velmi výjimečné.

Co vás přivedlo do Vyškova?
Hlavním důvodem byl faktický konec fotbalového klubu v Drnovicích, přestože jsme i v poslední sezoně uhájili přes všechny problémy účast v tehdejší druhé lize. Skončili jsme na čtrnáctém místě. Dalším důvodem byla dobrá, i když krátká zkušenost s předcházejícím krátkým působením ve Vyškově a dobré vztahy s jeho tehdejšími činovníky, zejména pány Mikulíkem, prezidentem klubu Patakim a sekretářem Špičákem. Třetím důvodem byla po předcházejících negativních zkušenostech ve fotbalovém prostředí snaha pomalu orientovat osobní a profesní život jiným směrem s vizí být stejně v budoucnu úspěšný jako na fotbalovém trávníku.

David HodinářRočník: 1979
Mateřský klub: Němčice nad Hanou
Další kluby: Sigma Olomouc, Drnovice (I. liga), SK Rostex Vyškov/MFK Vyškov (12 sezon - 10 sezon hráč, 2 sezony asistent trenéra, dlouholetý kapitán, jeden zápas jako hlavní trenér)

Jaké nejsilnější zážitky máte z prvoligových Drnovic?
Určitě budu navždy vzpomínat na svůj první prvoligový zápas od začátku, který jsme shodou okolností vyhráli. Tím se vlastně splnil můj dětský sen. Pak nemohu zapomenout na všechny postupy, ať už ze třetí do druhé ligy nebo poté návrat do první ligy. Málokdo z vnějšího prostředí pochopí nezaměnitelnou domácí atmosféru v klubu, která tam panovala vždy i přes nepříznivé podmínky vlastně až téměř do úplného konce. Ze svého pohledu a s dnešním odstupem hledám na negativních věcech i něco pozitivního, protože vše zlé bývá pro něco dobré a každý konec přináší i nový začátek.

Proti komu jste sehrál první zápas za Vyškov, v jaké to bylo soutěži?
Určitě to bylo v divizi, kterou v roce 2006 tehdejší SK Rostex Vyškov hrál a chtěl se v ní dlouhodobě usídlit. Dnes si už vážně nevzpomínám na prvního mistrovského soupeře. Na co si však dobře vzpomínám v této souvislosti, byl první soupeř při mém prvním krátkém působení ve Vyškově. Paradoxně to byla Horka nad Moravou kousek od mého bydliště v Olomouci. To první angažmá bylo pouze na sedm zápasů, z nichž jsme šest vyhráli a jeden remizovali. Z tohoto pohledu to tehdy bylo velmi úspěšné období a snad i proto jsem se tak dobře zapsal u činovníků klubu a vedlo to k mému pozdějšímu příchodu do klubu.

Je nějaký zápas, na který budete vzpomínat nejvíce?
Takových zápasů je určitě mnoho, ale já zkusím zmínit ty, o kterých třeba nemusí všichni fanoušci úplně vědět, nebo si je již nevybavují. Pro mě však mají něčím zvláštní význam. Určitě velmi pozitivní emoce nejen ve mně vyvolal první domácí zápas v MSFL proti Prostějovu, který navštívilo velké množství lidí a my odcházeli po prvním poločase s vedením 5:0. Naše hra byla více než kvalitní, možná na hranici možností. V paměti mi zůstane i poslední zápas ročníku 2015/2016 proti Třebíči, který byl mým původně posledním, kdy jsem se vnitřně rozloučil s trávníkem vyškovského stadionu i kabinou. Na rovinu říkám, že má pozdější další účast v mužstvu byla vždy vyvolána pouze nejrůznějšími vnějšími okolnostmi a má výkonnost již neodpovídala tomu, jak bych si to já sám představoval. A ještě bych možná zmínil jeden konkrétní zápas, a to proti Líšni. Tuším, že v 90. minutě či hektickém nastavení jsem dal gól, kterým jsme se, jak se později ukázalo, zachránili v divizní soutěži.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Vyškov?
Přes 220 tisíc najetých kilometrů z Olomouce, přes 400 zápasů, tedy včetně přípravných, přes 20 zimních a letních příprav…

A co jména? S kým jste si nejvíc rozuměl?
Vážně bych těžko spočítal všechny dobré spoluhráče. Ne se všemi jsem si úplně rozuměl, ale vždy jsem se každého snažil respektovat jako nedílnou součást mužstva. Nerad bych na někoho zapomněl, ale je jasné, že k některým jsem měl z různých důvodů blíž. Dlouhou dobu mě v klubu provázeli zejména Valdemar Horváth, Ladislav Kollár, Jaroslav Schindler a někteří další. Zcela samostatnou kapitolou byl pak můj vztah s tragicky zesnulým Ivo Sigmundem.

Nedávno proběhl jeho memoriál, kterého jste se zúčastnil…
Těžko mohu slovy vyjádřit, jak moc se mně jeho smrt dotkla. Odešel mně velmi blízký člověk, přítel, kamarád, spoluhráč, parťák. Spolu s ním zemřelo i mnohé ve mně. Téměř každý den na něho vzpomínám a bohužel marně si přeji, abych na svém telefonu zase uviděl jeho číslo, které přesto budu mít uloženo navždy s vírou nemožného zázraku. Nestydím se říci, že on by byl tím, koho bych požádal o pomoc ve vztahu ke své rodině, pokud bych tady nebyl já. Tímto je myslím řečeno z mé strany mnohé.

Pojďme ale raději zpět k radostnějším věcem. Jako kapitán mužstva jste zvedl nad hlavu pohár pro vítěze divize. Byly i emotivnější zážitky?
Pokud se to vezme čistě podle významu pro klub za mého působení, tak zvednutí poháru a postup do MSFL byl jistě tím největším zážitkem. Ještě dnes si pamatuji na náš společný rozhovor, kdy jsem si velmi přál, abychom jako nováček obstáli a nebyla to pouze krátká epizoda. A vidíte, zanedlouho začne pro klub již pátá sezona. Toto období však hodně spojeno i s mými vnitřními emocemi, kdy jsem cítil obrovskou odpovědnost za to, abychom byli úspěšní. Ty emoce už v určitou chvíli dokonce přerostly únosnou mez v negativním slova smyslu a spolu s dalšími věcmi vedly k mému rozhodnutí skončit v klubu již po konci sezony v červnu 2016. Ale zase jsem zůstal.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ