Pracovní režim jedenačtyřicetiletého Litevce není ideální ani pro rodinu, ani pro fotbal. „Jsem vždycky tři týdny v práci na lodi v Holandsku a tři týdny doma. Ale když mě zvali do Nové Vsi, tak mi říkali, že to vůbec není problém. Tak jsem si řekl proč by ne,“ popisuje útočník zvaný Radzi. Za Novou Ves hrál první mistrovské utkání. „Ale většinu těch kluků, se kterými hraju, znám z dřívějška. Je to dobrý mančaft. Já jsem snad v žádném klubu neměl problémy s kolektivem. Když je dobrá parta, tak se hraje úplně jinak,“ vysvětluje Radzinevičius.

Ještě v minulé sezóně hrál divizi za Velké Hamry, ale potom se dobrovolně rozhodl s velkým fotbalem skončit. „Byl jsem v Hamrech strašně spokojený, ale už jsem cítil, že tělo není v takové formě a budu muset tu svoji kariéru postupně ukončovat. A jestli, tak hrát maximálně za nějakou vesničku. V ten moment se mi ozval kamarád Jirka Štajner, že taky končí a jestli s ním nechci hrát za Novou Ves,“ vypráví střelec. „Nejhorší je, že už po zápase nestihnu tak rychle zregenerovat. Všechno bolí déle, nohy, třísla. A já bych si nerad způsobil nějaké závažnější zranění,“ popisuje nástrahy vyššího fotbalového věku střelec.

Skok z divize v Hamrech do okresního přeboru jde v pohodě zvládnout během jedné sezóny. Cesta litevského basketbalisty do české etraligy trvala ale mnohem déle. „Od dětství jsem měl rád fotbal, protože ho hrál můj otec. Ale v Litvě je sport číslo jedna basketbal. Až v šesté třídě za mnou přišel trenér a přetáhl mě do fotbalového klubu. Hrozně mě to bavilo a v sedmnácti letech jsem se dostal do A týmu svého klubu, který v tu dobu hrál druhou ligu,“ vzpomíná Radzinevičius. Rok na to postoupili do nejvyšší soutěže, kde se stal nejlepším hráčem sezóny, následoval evropský pohár a reprezentace. Nabídka ze Slovanu Liberec přišla agentovi, když bylo Tomasovi dvacetčtyři let. Útočník podepsal tříletou smlouvu a přestěhoval se do Čech.

Kanonýr Hodkovic nad Mohelkou Jan Janků
Vyhrát gólem v poslední minutě je nejhezčí pocit, říká kanonýr Jan Janků

V České republice vystřídal během pár let několik klubů. Po skončení smlouvy v Liberci se rozhodl odjet do Polska. Místní klub se ale dostal do finančních potíží a hráče rozprodával. Radzinevičius se tak octinul v Opavě, v Karviné a jako zasloužilý třicátník se vrátil na tři roky do Litvy. „Poslední rok v Litvě se mi hrálo skvěle, byla to asi moje nejlepší sezóna v kariéře. Dal jsem 35 gólů a stal jsem se ten rok nejlepším hráčem Litvy a hezky jsem tam to angažmá ukončil,“ říká skromně kanonýr. Následoval rok na Maltě, který ocenila jako dovolenou i jeho žena. „Ale rozhodl jsem se vrátit do Čech. Už jsem nechtěl hrát velký fotbal, chtěl jsem si hlavně najít práci a fotbal dělat jen k tomu. Začal jsem hrát za Chrastavu. Po roce se mi ozval Pepa Hnídek z Velkých Hamrů, že potřebuje posílit tým, protože postoupili do divize. A já jsem to vzal,“ dostává se Radzinevičius na začátek celého vyprávění.

Po tolika letech cestování našel doma v Oldřichově v Hájích. Tam má u lesa dům, kam se vždycky rád k rodině vrací. „Česká republika je celá krásná. Líbí se mi, že jsou tu kopce a hory. Měl jsem možnost poznat díky fotbalu spoustu míst, ale nejvíc se mi líbí právě tady na Liberecku,“ usmívá se Radzinevičius. Tanelnt zkoušel ve Slovanu Liberec uplatnit i jeho syn, nakonec se ale našel v hokejbalu, který ho baví mnohem víc. „Říkám mu, že i kdyby chtěl hrát šachy, tak ho budu podporovat. Hlavně, aby mu to dělalo radost,“ ujišťuje hrdý tatínek.

Pro dlouholetého profesionála je dnes fotbal už hlavně zábava. „Mám rád, když si zahrajeme a když se přijdou podívat kamarádi, rodina a fandí se. Musím ukázat, že jsem hrál ligu a že to tam pořád je,“ směje se střelec. Chce dávat góly a uvědomuje si, že to je jeho role v týmu. „ Největší odměna je, když mě někdo blízký pochválí, že jsem hrál dobře. Když fanoušci skandují moje jméno, to mě potěší,“ uzavírá s úsměvem Tomas Radzinevičius.