Stal se hrdým tátou malého Tadeáše a s nadějí hledí k další sezoně, ve které by jeho tým chtěl potřetí za sebou útočit na vytoužený postup do Okresního přeboru. Frýdlantští měli dvakrát za sebou našlápnuto k posunu o soutěž výš, dvakrát se ale sezona nedohrála.

„Nic není ztraceno. Jak se říká, do třetice všeho dobrého,“ potvrzuje svůj pozitivní přístup hráč s dynamitem v noze, který si před lety v dresu chrastavského Spartaku zahrál i divizi.

Jak moc vám už chybí fotbal? Vidíte teď konečně šanci, že se zase začne?
Fotbal mi chybí opravdu hodně. Doufám, že se začne co nejdříve, už je to dlouhé pro všechny. Celkově sport je pro mě dost důležitý a v téhle nelehké době nemít šanci se nějakému naplno věnovat je dost frustrující. Všichni čekáme, kdy se to vrátí do normálu.

Pomalu se začíná trénovat. Jste s týmem v kontaktu?
S týmem jsme v kontaktu po celou dobu. Ať už přes zprávy, facebook nebo další sociální sítě. Trénovat jsme začali hned, jak to opatření umožnila. Stále je to v omezeném režimu, ale jsme vděční aspoň za tohle.

Dvě sezony po sobě jste měli dobře nakročeno k postupu o soutěž výš, dvakrát byla soutěž přerušena. Jak jste to v týmu nesli?
Ano, přesně tak, dvakrát bylo našlápnuto na postup. Pocity byly všelijaké. Od naděje, přes zklamání a smíření. Bohužel se nám postoupit zatím nepovedlo, ale nic není ztraceno, samozřejmě to zkusíme znovu. Jak se říká, do třetice všeho dobrého.

Je to ztráta dvou let. Jaké to může mít důsledky konkrétně pro váš tým, jsou tam třeba kluci, kteří se k fotbalu už nevrátí? Bude teď těžší dávat tým znovu dohromady?
Já doufám, že to nějaké zásadní negativní důsledky mít nebude. Naopak si myslím, že to lidi po té skoro dvouleté pauze nakopne. Každý, kdo miluje fotbal, se musí těšit až vyběhne znovu na trávník.

Když mluvím s fotbalisty, tak někteří si zvykli na život bez fotbalu, našli jiný způsob jak trávit volný čas. Pak jsou tu srdcaři, kteří se už nemohou dočkat návratu na trávník. Řadíte se tedy mezi ně?
Každý, kdo mě zná, tak ví, že fotbal je něco, na co nedám nikdy dopustit. Takže ať už stojíme na hřišti. Samozřejmě jsem si v pauze musel najít nějakou sportovní alternativu. Snažím se pravidelně běhat nebo chodit na procházky. Teď už s kočárkem. Moje největší zábava je teď můj půlroční syn.

Jak jste se zvládl při tak dlouhé pauze udržovat v kondici? Trénovali jste v týmu individuálně?
Ano. Hned jak začal zákaz kolektivního sportu, jsme dostali individuální tréninky. Běh, švihadlo nebo třeba posilování.

Hrajete i futsal za Gazely, jaká je situace tam?
Futsal je momentálně pro amatéry passé. Zápasy se neodehrály skoro žádné. Bohužel, oproti fotbalu nemůžeme ani trénovat v uzavřené hale, kde tréninky standardně probíhají. Doufáme, že i tato situace se brzy změní a pustí nás do tělocvičny.

Ještě před nástupem covidu jste si vážně zranil ruku. Jak proběhla rekonvalescence, už je všechno v pohodě?
Ano, v listopadu to budou dva roky od začátku a konce mé hokejové kariéry. Tam jsem si zlomil zápěstí i loket. Podstoupil jsem dvě operace. Chodil jsem asi rok na různé rehabilitace. Byla v plánu ještě jedna operace, ale bohužel kvůli této situaci je odložená. Ruka už nebude nikdy funkční jako dřív. Mám omezený pohyb jak v loktu, tak i v zápěstí.

Aleš Vávra