„Trenér nám zemřel na konci roku 2020 na rakovinu. Od té doby jsme si trenéra nesehnali, takže to postupem času převzali starší hráči a vedeme se v podstatě sami,“ vysvětluje Jan Nechanský. Mladší kategorie v Jablonci momentálně chybí až do přípravky. To přináší problém s nedostatkem mladších hráčů v mužské soutěži. „Věkový průměr hráčů je nad třicet let, kluků kolem dvaceti máme asi pět nebo šest,“ uvádí předseda oddílu.
Podzimní část sezóny nezačala pro Jablonec úplně špatně. „Ale jaro odpovídalo tomu, že jsme se přes zimu na tréninky moc nescházeli. Ze začátku jsme se nechytali vůbec a můžeme být rádi, že jsme ke konci posbírali body potřebné k záchraně. Je to samozřejmě tím, že nám chybí tréninková praxe. Sejdeme se maximálně v pátek před mistrovským utkáním a to už se do toho zase moc opírat nemůžeme,“ krčí rameny Nechanský.
Snahu a energii tak směřují spíš do nejmladších jabloneckých nadějí. O přípravku se starají zkušení nebo bývalí hráči a tatínkové malých fotbalistů. „Musíme počkat, kdo nám doroste. Nejčastěji kluci odejdou ze starší přípravky do nedaleké Jilemnice nebo do Semil, kde hrajou soutěž věkové kategorie. A pak je otázka, jestli se k nám třeba v osmnácti vrátí nebo zůstanou hrát tam, kde jsou,“ říká Nechanský trochu rezignovaně.
Potíže s mančaftem provádí menší ze dvou Jablonců v Libereckém kraji i přesto, že jsou spojení s klubem v Rokytnici nad Jizerou. „Poblíž hraje soutěž ještě Harrachov, ale jinak tu moc klubů, odkud bychom mohli stáhnout mladší hráče, není. A stejně jsou na tom všechny menší obce v okolí. Těžko sem budeme tahat někoho třeba Jablonce nad Nisou, platit mu cesťáky a tak dále. To jsou všechno hráči, kteří radši zůstanou někde poblíž, v Lučanech, v Hamrech. Přes kopec se nikomu už moc nechce,“ jmenuje Nechanský.
Přitom právě za kopcem mají díky fungovaní pod Tělocvičnou jednotou velmi dobré zázemí. „Když to porovnám s ostatními týmy v soutěži, tak máme spíš nadprůměrné zázemí. Máme jedno hlavní hřiště, jedno tréninkové a ještě jedno s menší s umělým trávníkem, takže to je naprosto dostačující. Jednota má ve správě lyžařský vlek, který pronajímáme, a z nájmu platíme veškeré náklady na hřiště a areál,“ počítá Nechanský.
Poloha obce na samé patě krkonošského hřebenu je občas zdrojem herních komplikací. „Někdy se stane, že třeba jeden dva zápasy z kraje jarní části máme ještě hřiště pod sněhem. V takovém případě se utkání odloží nebo prostě odehraje jinde. Ale ono se to u losování docela zohledňuje, že se první zápasy se snaží směřovat jinam,“ říká Nechanský a jedním dechem přibližuje výhled do další sezóny.
„Chtěl bych hlavně udržet konstantní úroveň a nezhoršovat se. Rádi bychom motivovali mladé hráče, aby na sebe nabalili nějaké nové tváře, třeba kluky, co hrávali jako malí a potom toho nechali. Hochy, co mají fotbalový základ, na kterém by se dalo stavět. Mně osobně je skoro jedno umístění ve skupině. Pokud se nám podaří zastabilizovat kádr, bude na něj spolehnutí a podaří se nám scházet se na trénincích, tak i kdybychom nedejbože spadli, tak bude mít tým plnou podporu, aby si vykopal soutěž zpátky. Ale už nechci, aby to probíhalo tak, že celý týden sháním jedenáctku na zápas a pak jim všem musím volat a ověřovat, jestli o víkendu fakt dorazí,“ uzavírá přáním Jan Nechanský.