Víc než dvacet let už pomáhá fotbalu ve Stráži nad Nisou a dnes je v takové pozici, že by se tamní TJ Sokol bez jeho nezištných služeb neobešel. Jaroslav Řízek totiž momentálně dělá takřka úplně všechno: předsedu klubu, správce hřiště, trenéra i hospodského.
„Od pondělí do neděle jsem totálně zaneprázdněný fotbalem. Ale dělám to srdcem a zadarmo,“ říká sedmapadesátiletý funkcionář. V rozhovoru pro týdeník Liberecko také prozradil, co všechno je podle něj v současném fotbalei společnosti špatně a proč přesto nachází vůli dál pokračovat.
Pojďme si to ještě jednou shrnout. Co všechno tady ve Stráži nad Nisou rámci klubu děláte?
Asi už úplně všechno (smích). Dělám předsedu, správce, mám na starosti restauraci a teď, protože mi vypověděli službu někteří trenéři, tak ještě trénuju.
Jak dlouho jste ve Stráži a jak dlouho se zmíněným činnostem věnujete?
Jsem tady od roku 1998. Nastoupil jsem tehdy trénovat žáky, v tu dobu jsem hrál ještě za béčko. Od roku 2004 jsem byl ve výboru, od roku 2005 jsem správce a od roku 2014 dělám předsedu.
Jak jste se dostal k tomu, že jste se stal funkcionářem?
Pohyboval jsem se tady ve fotbale, pak ve výboru. Dělal jsem místopředsedu a nechtěl jít do čela. Jeden předseda ale skončil, jeho nástupce tragicky zahynul a tak to zbylo na mě.
Fotbal ve Stráži vám musí zabrat spoustu času. Jak se to dá skloubit s prací, případně s rodinou?
Jsem absolutně zaneprázdněný. Rodinu zaplaťpánbůh nemám, mám přítelkyni, děti máme odrostlé, takže jsme jenom spolu. Ona to bere, naopak mi ve všem ještě pomáhá. Dělá za mě i nějaké papíry, vyúčtování. Pomůže mi i na hřišti. Je to holka, která mi ve všem vyjde vstříc. Časově to je hrozně náročné. Jsem od pondělí do neděle totálně zabitý. Víkendy jsou teď nejhorší. V sobotu vedu B mužstvo, v neděli áčko.
Moment, takže momentálně trénujete oba dospělé týmy ve Stráži?
Ano, měli jsme tu trenéra, za jehož působení to nějak přestalo šlapat, on mi teď v létě oznámil, že končí. Měl jsem nového, ten mi teď dvakrát po sobě nepřišel a já vůbec nevím, co s ním je. Abych to tady jako předseda nechal lehnout popelem, to se mi nechtělo. Tak jsem to prozatím vzal sám. A sháním trenéra. Jenže dneska za to chce každý peníze. Sháněl jsem i někoho k rozhlasu, někoho, kdo by dělal hlavního pořadatele. Ale vždycky hned slyším jednu věc: kolik mi za to dáš. Uráží mě to, protože ti lidé vědí, že klub na to peníze nemá.
Předpokládám, že ani vy za své funkce nemáte žádné peněžní ohodnocení?
Nemám z toho ani korunu, dělám to srdcem. Financování malých klubů je špatně postavené v rámci celé republiky, na dotace je velmi těžké dosáhnout. Sportovní kluby nemají na to, aby si mohly platit předsedy, správce a další. Správce vám tady nebude dělat za pár tisíc, musí třikrát týdně sekat, nalajnovat, udržovat hřiště, natahovat sítě, uklízet, dělat všechno okolo. Musí tady prostě trávit čas. V dnešní době takového člověka neseženete.
Taková je doba, dřív si ty funkce rozebrali bývalí hráči, kteří v klubu byli odjakživa.
Přesně tak, dřív to dělali staří chlapi, kteří tady bydleli, chodili sem na fotbal. Vzali kosy, posekali, připravili to. Dnes je jiná doba. Ti staří vymřeli a mladí dělat nechtějí. Vždycky se musí najít aspoň jeden člověk, který to bude dělat. Já jsem do toho zapálený srdcem, ale taky už mě to přestává bavit.
Proč?
Zaprvé za sebe nevidím náhradu, za druhé vidím, že nikdo o to nemá žádný zájem. Ohromně mě mrzí, že to lidé nahoře nedokážou pochopit. Když se podíváte, kolik bere trenér reprezentace, hráči, kolik funkcionáři na FAČRu, ti samí lidé nevidí, že v malých klubech to všichni dělají zadarmo. Je to špatně. Peníze by měli téct i do těch nejmenších klubů. A ne takové čachry s dotacemi, jako jsou teď.
Můžete říct konkrétně, jak to myslíte?
Řeknu příklad. Kvůli dotacím mi sem poslali 52 papírů, že mám na vyplnění týden. Já chodím do práce, fotbal dělám ve svém volném čase. Chápu, že oni sami mají sekretářku, účetní, právníka. Pro ně je to ohromně jednoduché. Já to nemám komu zadat, musím to dělat sám. A pak mi napíšou, že nemám nárok na dotaci, že jsem tam na něco zapomněl. Prostě byrokracie. Kdyby mi řekli na rovinu: nic vám nedáme, je to pro mě milejší. To je ale ve všem. Když slyším, že hráč má za minutu sto tisíc, tak pro tyhle malé kluby je to prostě výsměch.
Máte tu i mládež, dá se za takových podmínek, jaké popisujete, vychovat nějaký velký talent?
Už jenom proto mě to mrzí. Když se podíváte na malé děti ve velkých klubech, v Liberci, v Plzni, na Spartě, Slavii, tak tam uvidíte některé děti, co ani neumí kopnout do míče. Ale mají bohaté rodiče. Já tady mám výborného kluka, ale jeho maminka bydlí v azylovém domě. Vidím na něm, že má talent od boha. Ale nemají na příspěvky, stěhují se po ubytovnách. Takže kluk jednou hraje ve Stráži, jednou ve Vratislavicích, jednou zas někde jinde. Ten kluk takhle úplně zakrní, přitom na to má. A ve Slovanu hrajou kluci, co na to nemají. Je tam tlačenka skrz peníze. To mi na situaci vadí asi nejvíc.
Takže je to obecný problém malých klubů?
Ano, pokud nemáte silného sponzora, jako mají teď třeba Přepeře, nemáte šanci. Fotbalistům dáte nějakou stovku za trénink a přijdou vám mraky lidí. Mě naopak musejí nosit příspěvky. Když vyhrajou, dostanou třeba pivo a klobásu, ale to je všechno, co pro ně můžu udělat. Já bych byl rád, kdyby na svazu seděl někdo, kdo ví, jak to chodí. Měli by tam přece sedět i zástupci malých klubů.
Když máte to srovnání. Je to těžší shánět peníze na fotbal teď, než třeba před dvaceti lety?
O hodně. Dřív nás podporovala obec, což dělá pořád, ale dřív jsme dostali peníze a mohli jsme s nimi libovolně nakládat. Na trenéra, na trávu, na nákup sekačky. Teď je to dané tak, čemuž rozumím, že obec chce mít všechno pod kontrolou. Já musím mít na všechno faktury, profakturuju benzín, hnojivo, písek a takové věci. Ale nedosáhnu na energie, na plyn, na vodu, na trenéry. Nedá se to srovnat, dnes je všechno složitější. A to dost podstatně.
A ani hospoda asi moc nevydělá.
Sám vidíte, že je prázdná. Dřív se tady pohybovalo mraky lidí. Z čeho ten klub má žít? Máme tady jediný příjem a to je z téhle restaurace. Platím tady plyn a elektřinu. To kdyby je na svazu taky zajímalo. Když teď musela být kvůli covidu restaurace zavřená, já jsem neměl žádný příjem, ale plyn a elektřinu jsem platit musel. A to je nějakých 25 tisíc. Musel jsem si napůjčovat, protože zálohy vám neodpustí. To nikoho nezajímá.
Dřív hrál fotbal každý druhý třetí kluk, dnes je to spektrum zájmů pro děti mnohem širší. Je těžší i shánět hráče, děti?
To je další problém. Od roku 98 mi tady prošlo pod rukama strašně moc dětí. V dnešní době můžu spočítat na jedné ruce, kdo u toho fotbalu vydržel. V dorostu je nejvyšší úmrtnost, tam je to šílené. Dřív existoval jen fotbal a hokej, na vesnicích chodili hrát děti, protože to hrál táta, hrál to děda, tak je to přitahovalo. Byly mraky lidí. Teď mám v přípravce asi 40 dětí, ale už nemám starší žáky, nemám dorost. V áčku málo lidí, v béčku taky. Každý víkend to řeším, jak to poskládat, někdo musí jít oba dny. Dneska jsou počítače, florbal, bojové sporty, zájmů je strašně moc, děti ani nevědí, co si mají vybrat.
Máte tu hospodu, tak budete vědět. Dřív bylo samozřejmostí po zápase si sednout, popovídat si o zápase, utužovat tím partu, vyříkat si věci. Opadlo to taky s mladšími generacemi?
Určitě. Vždycky jim říkám, pojďte do hospody, tam si sedneme a probereme to. Nejde přece o pivo, můžou si dát limonádu, kafe. Dřív byla parta, kluci spolu rádi trávili čas, vydrželi tady sedět a bavit se. Dnes se každý sbalí, odjede, všichni někam pospíchají.
Je rozdíl i v přístupu na hřišti?
Je, dřív to bývaly party bojovníků. Chtěli vyhrávat, i na téhle úrovni. A na hřišti to bylo vidět. Dnes je to o tom zahrát si, je jedno jestli vyhrajeme nebo prohrajeme. I v tom je to jiné. A špatné podle mě. Už to dnes ani nefunguje tak, že by ti kluci na tréninky chodili rádi. Tým má konverzaci na whatsappu, dřív se vědělo, kdy je trénink a každý prostě přišel. Dnes tam dva lidi napíšou, že nepřijdou a na to se pak nabalí další a nakonec přijdou na trénink čtyři. Tahle technika někdy spíš škodí.
Hrozí to všechno průšvihem malých klubů? Jsou to existenční problémy?
Říkal jsem to už před pěti lety a jsem překvapený, že to pořád funguje. Stejně si myslím, že je to otázka času, než některé kluby zaniknou. Když se na ty vesnice zajedete podívat, hrajou tam pořád ti samí staří chlapi. Jednou už nebudou moct, nástupce nemají, není tam dorost. Fotbal tam zanikne.
Problémy konkrétně u vás s žáky a dorostem už se zmínil. Ale co dvě dospělá mužstva? Je to udržitelné?
Nedávno jsem počítal, že tady máme papírově čtyřicet hráčů. Ale trénovat chodí deset lidí. Na obě mužstva dohromady. Poslední dobou přemýšlím, a lidi mi to i doporučují, abych jedno mužstvo zrušil. Nechám áčko, tam bude patnáct lidí, kteří budou stabilně hrát. Ale zase jde o to, tři odejdou, dva se zraní a nemáte s kým hrát. Kolikrát tady v pátek sedím a obvolávám kluky, jestli vůbec půjdou.
Upřímně, všechno vypadá dost pesimisticky. Co vás tedy pohání k tomu, abyste pořád pokračoval v tom, co ve Stráži pro fotbal děláte?
Momentálně jsou to určitě děti v přípravce a žáci. Tam vidím budoucnost. Ti dospělí už se fotbal hrát nenaučí, ti malí ano. Proto pro ně chci vytvořit takový prostor, aby se to naučili. Vím, že hrají mladší žáci, tak vezmu traktůrek, válec a připravím jim hřiště, aby měli opravdu dobré podmínky. Mám pak z toho dobrý pocit, když vidím děti hrát a rodiče, jak jim tleskají a fandí. To je pro mě zážitek. Mám tady výborného trenéra přípravky Daniela Landu, dělá to suprově, chci si ho tu udržet. Tam vidím budoucnost, že za těch pět nebo šest let se tady může stavět skvělý tým. To je vize, která mě pořád pohání.
Aleš Vávra
