Chybí jim pravidelný sociální kontakt se spoluhráči a ačkoli přísná opatření zodpovědně dodržují, mají k nim výhrady. Deník pravidelně přináší výpovědi fotbalistů nebo funkcionářů z Libereckého kraje a ti otevřeně hovoří o tom, jak prožívají pandemii koronaviru bez sportu, který milují.

„Vidím to teď černě, dlouhá pauza mě poznamenala. Sám si říkám, jestli se mám ještě ve fotbale angažovat, shánět peníze, hráče, připravovat hřiště. Na druhou stranu ale pořád věřím, že to má cenu. Je to fotbal a ten milujeme. Až nastane čas, všichni budeme na hřišti,“ říká manažer SK Žibřidice Antonín Toločko.

Jak moc vám chybí fotbal? Jak těžké je fungovat bez pravidelného setkávání s týmem?
Všichni víme, že pokud něco milujeme, velmi těžko se nám bez toho žije. Velmi těžko snášíme, že fotbal pro nás existuje již jen v televizích. Místo fotbalu řešíme covid, místo zdraví a zdravého pohybu řešíme, jak jinak ublížit lidskému tělu a omezit mu pohyb. A není to jen o tom. Současná situace s sebou samozřejmě nese omezení sociálního kontaktu. Není to jen o fotbale, ale hlavně o partě, kontaktech a přátelství.

Stále nejsou informace o tom, kdy by se mohlo začít. Jak myslíte, že to dopadne? Kdy by se podle vás mohlo začít aspoň trénovat?
Kdy začneme, kdy nám povolí hrát náš milovaný fotbal, myslím nevědí ani naši největší činovníci státu. Nikdo vám dnes neřekne ani co bude zítra. Nejistota, to je jeden z nejhorších aspektů dnešní doby, nikdo nevíme, na čem jsme a co bude. Každý to samozřejmě snáší jinak, ale my prostě nemáme náš milovaný fotbal, ty emoce, radosti z výher, naštvání z proher, nemáme si na koho stěžovat a na co vymlouvat. A pochopitelně chybí i to pozápasové posezení u pivka. Ohledně případného restartu bych rád řekl, že v Žibřidicích hrajeme fotbal zvláště kvůli našim skvělým fanouškům, na to se těšíme nejvíce, takže pokud by se měla rozehrát soutěž bez fanoušků, jsem kategoricky proti. Fotbal hrajeme pro lidi, a fotbal bez fanoušků je pro nás nepředstavitelný.

Jste vůbec s týmem v nějakém v kontaktu? Trénujete individuálně?
Samozřejmě si občas napíšeme, máme společnou skupinu, ale individuální trénink u nás moc nefunguje. Motivace je velmi nízká, kluci si píší, nadávají, hledají cesty, jak si jít třeba jen zahrát fotbálek, ale bohužel současný stav nám moc možností nedává. Morál na sobě pracovat mají opravdu jen výjimky. Co si budeme povídat, fotbal je kolektivní sport, kluci nejsou atleti, aby každý trénoval individuálně. Mají rádi právě ten kolektiv.

Berete současná nařízení jako nutná, nebo máte pocit, že by mohla být k amatérskému sportu, který se provozuje na čerstvém vzduchu, benevolentnější?
To je otázka do diskuze. Co člověk, to názor, ale já mám takový: jedno z opatření v otevřených obchodech znělo, že je povolena jedna osoba na 15 metrů čtverečních. A to v uzavřeném prostoru. Venkovní sportoviště byla přesto uzavřena. To selský rozum nebere. V Žibřidicích máme hřiště o rozměrech 74 na 96 metrů. I kdyby se sešlo 22 lidí, připadá nám na jednu osobu dvacetinásobek plochy, navíc venku. Pokud chce někdo argumentovat, že se jedná o kontaktní sport, tak každý amatérský trenér dokáže udělat kvalitní a zábavný trénink bez kontaktu hráčů. Prostě stejně jako jiným, i mě různá opatření nepřijdou logická.

Jaké důsledky může mít současný stav pro amatérský fotbal? Pro kluby a jejich provoz? Čeho se do budoucna obáváte konkrétně u vás v Žibřidicích?
Tak to je strašák pro všechny kluby, co si budeme povídat, drobní sponzoři již nebudou, buď již nejsou nebo mají existenční problémy. Všeobecně se domnívám, že příliv peněz do fotbalu nejen na naší úrovní výrazně poklesne.

Jaké důsledky může mít dlouhá pauza pro fotbalisty, ať už pro mladé hráče, nebo naopak pro ty starší, kteří třeba chtěli odehrát poslední sezonu?
Hráči, to je druhý strašák. Kolik lidí zjistí, že vlastně dokáží žít i bez fotbalu, kolik jich přestane hrát fotbal, kolik jich zjistí, že mají jiné priority, kolik jich manželky nepustí, neb jsou teď navyklé mít je doma, kolik starších se už k tomu nevrátí. Každý půlrok je člověk přemlouval, a teď mám obavy, že mají smutný konec kariéry i bez rozlučky. Co se týče Žibřidic, ještě jsem nemluvil s našimi veterány, ale vím, že třeba náš špílmachr David Smola chtěl končit. A pomalu se i bojím ptát těch mladších. Přesto věřím a doufám, že fotbal stále milují a jakmile budou moci, všichni budou na place.

Aleš Vávra