„Začal jsem se věnovat pískání v létě 2015, kdy jsem se měl zraněnou nohu a nemohl jsem hrát aktivní fotbal, ale fotbalu jsem se věnovat chtěl. Od známého jsem dostal číslo na zesnulého pana Nádeníka, který nás v té době vedl a ten mne pozval na seminář rozhodčích, kde to vše začalo,“ uvedl Bohuš.

Kromě pískání se věnuje bojovému sportu capoeira, kde je trenérem mládeže a dospělých. „Mám dva tituly mistra Evropy v dospělých kategoriích,“ přiznal rozhodčí, který momentálně píská libereckou I. A třídu a jako asistent mává krajský přebor.

Kolik let se věnujete kariéře rozhodčího a co vás k pískání přivedlo?
Kariéře rozhodčího se věnuji 6 let, od té doby, co jsem si zranil nohu a nemohl jsem fotbal hrát. První zápas na lajně si moc dobře pamatuji. Jeli jsme do Jablonného v Podještědí s panem Filipim a Tondou Bohatou. Bylo mi čerstvě 15 let. Moc jsem nevěděl kde stát, co dělat a tak.. Naštěstí za mnou seděli fanoušci a trošku mě do toho dostali. Byli na mě hodní, asi to na mě bylo hodně vidět. Ani nevím, jak už zápas skončil, ale možná naštěstí se k němu žádná historka neváže.

Jaký největší zápas, na který jste hrdý, jste pískal?
Každý zápas, kde neudělám chybu a jsem se svým výkonem spokojený, jsem na sebe hrdý. Člověk si může říct, že na tom nic přece není, ale právě ty malé zápasy často bývají ty nejtěžší. Ale kdybych měl jeden vyšvihnout, tak to bude jeden z těch posledních tuto krátkou sezónu, kdy jsem poprvé pískal I. A třídu. Krásná Studánka A – Velké Hamry B, kde Studna prohrála 1:4. Za Hamry nastupuje mnoho kluků, co hraje divizi, takže takové zápasy jsou pro mě momentálně nejatraktivnější. Občas se nám povedlo dostat se i na nějaký dobrý přátelák, jako třeba Varnsdorf – Slovan Liberec A. To je úplně jiná rychlost a komunikace s hráči, kteří jsou mnohem ukázněnější a vy jako rozhodčí máte velký respekt, i já jakožto dvacetiletý klučina. A abych nezapomněl, na výročí Slovanu jsme měli možnost s kolegy odřídit exhibiční utkání legend na hlavním stadionu, jako jsou Štajner, Rabušic, Pudil atd.. Musím říct že to byl úžasný zážitek.

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
Co bych dal za to, kdyby mi nadávali do mrkve či mlhy. Pokud mají někteří lidé takovéhle představy, rád budu ten, co je vyvede z omylu. Bohužel fotbal je hra emocí a pokud si nedokážete občas nechat nadávat, tak rozhodcování není pro vás, ale není to pravidlem. Spíše ojediněle. A jsou taky i slušní hráči, ale zase nechci říci, že jsme sport „dlaždičů“. Ale na jednu vtipnou hlášku vzpomínám velmi rád. Tým ze Studence má velké jádro fanoušků, na zápasy i venku chodí minimálně, nebojím se říct 100 lidí a potom je vtipný, když přehlídnete nějaký ofsajd a i v této lize vás sborově povzbuzují „rozhodčí, rozhodčí, kup si kapky do očí.“ Tomu jsem se pousmál a i když se to nemá, odpověděl jsem, že si příště dám pozor a že doma určitě nějaké kapky mám. Naštěstí to vzali sportovně a nikdo po mě nehodil pivo.

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
To si moc dobře pamatuji – III. třída, Rozstání B – Vesec B. Třetí zápas jako hlavní rozhodčí. Někde ke konci 1. poločasu jsem písknul penaltu za ruku pro Vesec, kde domácí „vylétli“ z kůže a zápas se dostal do trošku jiných obrátek. Utkání skončilo třemi červenými kartami a velikou nevraživostí domácích, kde mě po konci zápasu napadl nějaký opilý fanoušek kopačkama, kterými mě trefil do obličeje. Zápas měl dohru u disciplinárky, kde popadaly nějaké tresty na všechny strany. Za to, že jsem po tomto zápase zůstal u pískání, vděčím sekretářce OFS a dovolím si říci mé kamarádce Rině Havlíčkové, která se mnou celou situaci komunikovala a tak trochu mě popostrčila k tomu, abych pokračoval. Vtipné na tom je, že ani ne za půl roku jsem Rozstání potkal na nějakém přáteláku, kde jsme si s hráči podali ruce a řekli si, že je to za námi. Za to jim patří obrovský dík, takže opravdu bláznivá historka, ale naštěstí s dobrým koncem.

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
Určitě jich je spousta, ale bohužel si pamatuji spíše to špatné, abych si na to dával příště pozor. Určitě to bude něco společně s kolegy, protože i když na hřišti určitě vypadáme jako největší drsňáci, tak se všemi kolegy je jak před utkáním, tak po něm sranda a hodně se nasmějeme. Pamatuji si, že když jsme byli na výjezdu do Hradce Králové na zápas Královohradecké I. A třídy a přijeli jsme na stadion, kde po trávníku pobíhaly nutrie, tak to bylo vtipné… A ještě vtipnější bylo, když se je pořadatel zkoušel odehnat, ale ony se pokaždé vrátily zpět. Vyvrcholilo to tím, když je nějaký hráč trefil balonem a ony samozřejmě odlétly daleko pryč. Je to trošku morbidní historka, ale kdybyste tam byl, tak se tomu smějete taky. Pak před dalším zápasem nám delegát z Hradce poslal zprávu, kde toto bylo napsáno jako chyba pořadatele: „Nutrie pohybující se v blízkosti hřiště.“

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Co k tomu všemu říkáte?
Já jen doufám, že moji kamarádi, kterých mám mezi hráči spousty a nejen hráči, ale i civilní, nám budou jako rozhodčím věřit. Nemůžu určitě mluvit za všechny kraje, ale myslím si, že ten náš Liberecký je čistý. Fandím panu Šmicerovi, aby tu něco změnil a dokázal, ale na druhou stranu se trochu bojím voleb u nás v kraji, Víťa Šťastný odvádí skvělou práci s delegacemi, které při nedostatku rozhodčích určitě není lehké dělat a trošku se bojím, co bude. Nová komise samozřejmě může vytvořit nové pořádky a třeba to některým neumožní postup do vyšších soutěží, ale nechci to přehánět. Určitě je dobře, že nějaká změna nastane, protože to, co jsme viděli na záběrech od ČT, že si peníze předají přímo v šatně, je prostě strašné. Myslím, že v tomhle nám covid trochu pomohl a situace se snad do začátku sezony zase trochu uklidní.

Jaké máte další ambice na poli rozhodčího?
Momentální cíl je pro mě udržet výkonnost pro krajský přebor a jeho nižší soutěže. Dlouhodobý cíl mám ligu, i když je to těžké v kombinaci s tím, že o víkendech mám i občas povinnosti jako trenér capoeiry, kde musíme jezdit na různé semináře a závody. Ale doufám, že liga, popřípadě nějaká ta Evropa mi nezůstanou zapovězeny. Mistrovství světa je sen, na který si asi nesáhnu, a pokud ano, doufám, že o tom vyjde další článek v Libereckém deníku.