"V Hodkovicích jsme super parta. I díky tomu mě fotbal začal zase bavit. Máme hodně registrovaných mládežníků, takže se teď začalo pracovat na staronovém tréninkovém hřišti," prozrazuje Jiránek, co vězí za jeho střeleckou potencí.

Jako dvojnásobnému otci by se mu ještě líbilo vybudovat v areálu nějaké dětské hřiště. "Na naše zápasy chodí celé rodiny a často tam během zápasu běhá klidně dvacet dětí. Jinak ale vše funguje a pro fotbal máme vše, co potřebujeme," chválí místní klub.

Čtyři góly v jednom utkání ale nejsou útočníkovým maximem. "Jestli si dobře pamatuji, tak kdysi jsem dal šest gólů za Bílou, když jsem tam jako hráč Českého Dubu chodil hrát načerno. Takže to nebylo ani na moji registračku," přiznává se po letech se smíchem v obličeji.

O víkendu je na programu třaskavé derby mezi Jabloncem a Libercem.
Kam za fotbalem? Hitem bude třaskavé derby o Ještěd

Má takový kanonýr nějaké speciální rituály? "Před zápasem nic speciálního nemám. Během zápasu mě vyhecuje nejvíc soupeř. Není moc těžké mě vytočit. Nebo když na mě křičí diváci, to se taky umím kousnout a začít bojovat ještě víc. Pokud se zdravě naštvu, tak to většinou pro soupeře není dobrá zpráva," hlásí a opět se u toho směje.

Je známo, že v těchto soutěžích se ani za tak skvělé výkony hráčům v převážné většině neplatí. Nejinak tomu je také v Hodkovicích. "Nejvíce se vždy těším na klobásu a pivo po fotbale. U našeho stánku to mám za hattrick zdarma," tudíž je jasné, že pro mísntího stánkaře jsou Jiránkovy výkony občas prodělečné.

Celkově ale fotbalem tolik času všesportovní nadšenec netráví. "Trénink máme jednou týdně a jeden zápas o víkendu, takže počítám, že mi fotbal zabere asi šest hodin. Je potřeba do toho ale počítat i pivo po fotbale, tam ten čas narůstá," směje se s poznámkou, že parta se musí utužovat.

I.B třída: Hrádek nad Nisou 'B' (v modrém) - Nové Město pod Smrkem 0:0
Série výher musela skončit, ví kouč Rapidu. Do čela se vrací Ruprechtice

K fotbalu se dostal klasickou cestou skrze rodiče. "K fotbalu mě přivedl táta. Od začátku mě podporoval a dodnes na zápas dorazí, když to jde. Hrát mě naučili v Českém Dubu," říká nostalgicky a vzápětí pokračuje. "Rád vzpomínám na to, když jsem se v šestnácti letech dostal do A-týmu Českého Dubu a mohl jsem hrát několik let divizi. Bohužel to v Dubu s fotbalem nedopadlo dobře," krčí rameny.

Český Dub není jediné místo, kde nejrozšířenejší sport zanikl. "A nezapomenu ani na fotbalové roky v Bílé. To je vesnice, ve které jsem se narodil, a podařilo se nám tam vykopat I.A třídu. Tam jsem byl určitě nejšťastnější. Bohužel i tady fotbal skončil, což mě doteď mrzí," praví smutně.

A přemýšlel on sám někdy, že by s fotbalem také skončil? "Když jsem jako mladý hrál v divizi, několikrát jsem přišel domů, že to nedám a končím. Naštěstí mě táta vždy podržel a dokázal mě podpořit," cení si ho. "Měl jsem i nepříjemný úraz na fotbale, zlomil jsem si lýtkovou a holenní kost. To znamenalo skoro roční pauzu a ani po ní jsem nemohl nohu zatěžovat tak, jak bych si přál," prozrazuje těžký život fotbalisty. "A když skončil fotbal na Bílé, tak jsem pár let fotbal nehrál, protože jsem do toho prostě vůbec neměl chuť," řekl kanonýr Jiránek na závěr.