V rozhovoru, který poskytla klubovému webu, prozrazuje, kterak se dostala k tomuto stále populárnějšímu sportu. Zároveň se svěřila se svými pocity ohledně lídra týmu a v neposlední řadě popsala, jak nasbírala brankářské zkušenosti.

Jak dlouho hrajete florbal za FBC Liberec? Jak jste se k florbalu vlastně dostala?
Za FBC Liberec hraju teď třináctou sezonu. O florbale jsem se dozvěděla už ve školce, kde na nástěnce visely letáčky. Poprvé jsem to zkusila ve čtyřech letech, ale protože nebyla žádná minipřípravka, tak jsem ostatním z týmu nestačila a začala jsem hrát až o rok později.

V klubu tedy působíte hodně let. Co to pro vás znamená být členkou Crazy girls FBC Liberec?
Znamená to pro mě hodně. Už od mala to bylo jedním z mých cílů zahrát si za Crazy girls FBC Liberec a být platným členem týmu. Prošla jsem si všemi kategoriemi a celou tu dobu jsem se na zápasy žen chodila poctivě koukat. Hrály tam moje trenérky, od kterých jsem se nejvíc učila. Byly mými vzory. Když jsem byla ještě věkově dorostenka, měla jsem možnost už s ženami trénovat. Hrát za tenhle tým je pro mě srdcová záležitost.

Jak zatím vidíte dosavadní působení týmu v sezoně? V šesti zápasech jste získaly dvanáct bodů…
Myslím, že jsme si v lize nevedly vůbec špatně. První čtyři zápasy jsme potvrzovaly roli favorita, i když jsme nebyly ještě úplně dokonale sehraný tým, ale samozřejmě každým zápasem to vypadalo líp a líp. Pak přišly zápasy s Vinohrady a Plzní, na které jsme si věřily, ale bohužel jsme oba těsně prohrály. Oba dva zápasy jsme se hodně střelecky trápily. Byly to zatím nejtěžší zápasy, které nám doopravdy měly ukázat, jak na tom jsme a na čem bychom měly ještě zapracovat.

Jaký je to pocit být lídrem týmu?
Je pravda, že se mi ve všech čtyřech zápasech, do kterých jsem nastoupila, bodově víc dařilo. Jsem ráda, že mi holky věří. Že šance, do kterých mě dostávají, nepromarním. Myslím, že i to ze mě dělá jednoho z lídrů týmu. Na druhou stranu být jedním z lídrů týmu je trochu zavazující pozice. Předpokládá se, že zahraju alespoň tak, jak je pro mě obvyklé a pokud možno nebudu mít nějaké velké výkyvy. Také se snažím jít příkladem holkám, které ještě nemají tolik zkušeností a co nejvíc jim toho předat. V této pozici se cítím dobře, naplňuje mě, ale občas mám tendenci brát věci moc na sebe a trenéři z toho nejsou někdy úplně nadšení.

Věříte, že se celá sezona dohraje?
Já doufám v to, že se toho odehraje co nejvíc. Chceme ukázat, co v nás je a že máme na to bojovat o postup do extraligy.

Jak se vůbec připravujete?
Určitě se ani v téhle době neflákáme, právě naopak se snažíme individuálně posunout, jak fyzicky, tak třeba i technicky. Tréninky od trenérů dostáváme šestkrát týdně s tím, že se nám střídají běžecké a posilovací tréninky, plus na každé z nás je pak nějaká technika na florbalce, střelba apod. Co se týče trénování, tak jsem poctivá, trávím hodně času i na florbalce. Řekla bych o sobě, že jsem poměrně akční a nevydržím moc dlouho na jednom místě.

Zároveň se nebojíte zaujmout pozici brankářky a odchytat celý zápas. Jak se to přihodilo?
Měla jsem možnost se dostat do brány už někde v elévech a mladších žákyních, kdy ještě všichni hráli všude a brankáři nebyli pevně daní. Chytání mě začalo hodně bavit. Byla období, kdy jsem převážně chytala a v jednu dobu to vypadalo, že začnu chytat natrvalo. Když jsem ale chytala, tak už mi po delší době začalo chybět hraní v poli a dávání gólů. Zároveň v té době byl nedostatek hráček do pole, takže šla moje kariéra brankářky stranou. V současné době už chytám jen nárazově, když je potřeba zaskočit. Do branky se moc ráda vracím, protože mě to pořád hodně baví a pořád se domnívám, že dokážu překvapit a zachytat víc než uspokojivě. Taky si myslím, že mi jako hráčce chytání hodně pomohlo při střelbě a celkově při čtení brankářek.

Věnovala jste se v minulosti i jinému sportu? Pokud ano, pomohl vám nějak?
Už od malička jsem členkou Sokola a taky skautingu. V kombinaci s florbalem to vždycky bylo poměrně časově náročné, takže na žádný jiný kolektivní sport nedošlo, i když bylo několik nabídek. Když jsem byla ještě na prvním stupni základní školy, tak jsem asi dva nebo tři roky jezdila závodně na kole. Díky tomu jsem měla poměrně dobrou fyzičku.

Chodila jste dokonce na hokejové tréninky. Pro děvčata je to v Česku poměrně neobvyklá zábava…
Hokej jsem občas chodila hrát s hobíkama. Každopádně vždycky jsem chtěla zkusit hokejový trénink jako takový, ale zatím to nikdy nedopadlo.

V srpnu jste byla nominována do reprezentace juniorek. Co se vám vybavilo, když jste se dozvěděla o nominaci?
Tak úplně přesně si pamatuju, kdy jsem se to dozvěděla. Bylo to uprostřed tréninku na Peaches kempu a musím říct, že jsem na chvíli ztratila koncentraci. Strašně mě to nadchlo a byl to další významný důvod k tomu na sobě neustále pracovat. První, co mi problesklo hlavou, bylo, že ta všechna dřina navíc měla smysl. Že celý ty roky trénování, snaha a výdrž za to stály.

Takže vaše budoucí cíle jsou zůstat v reprezentaci a pomoct Crazy girls zpět do extraligy?
Aktuálně jsou moje cíle co nejlépe připravit na to, až se liga znovu rozběhne a posouvat se individuálně pořád výš. Dlouhodobější cíle jsou určitě bojování o extraligu a mít příležitost si ještě za reprezentaci zahrát.

Máte nějaký vzor, díky kterému se posouváte neustále vpřed?
Určitě nemám jen jeden výrazný vzor. Učím se od všech hráčů, kteří jsou na tom líp než já a jejich hra a vystupování se mi líbí. Moje vzory jsou například Háňa Koníčková s Míšou Mlejnkovou. Měla jsem možnost se od nich učit přímo na trénincích, když ještě působily v Liberci. Obě dvě mě inspirují a sleduji je. Jinak ze zahraniční scény se mi hodně líbí hra finského hráče Joonase Pylsyho.