Příběh matky a dcery: Zázrak za časů koronaviru

Denní rutina

Zdroj: hasiči HZS Kraje Vysočina

Směny jsou dvanáctihodinové, denní a noční. Klienti se nacházejí v různém stádiu stařecké demence a většina je nechodících. Personálu v ochranných oblecích se  zpočátku báli – nechápali, co se děje, nikoho nepoznávali, ale rychle přivykají, někteří si už ani nepamatují, že ještě před týdnem tady v obleku nikdo nechodil.

Horší je to pro personál. V ochranném obleku se začnete okamžitě vydatně potit. Máte na sobě zdravotnické prádlo a vrstvu igelitu, na nohou gumové boty a vysoké návleky, na rukou troje chirurgické rukavice (prostřední pár si k rukávům připevňujete lepící páskou, svrchní pár měníte po každém kontaktu s klientem), na hlavě igelitovou čepici a přes ni kapuci, na obličeji laboratorní brýle, respirátor, přes něj roušku a přes to celé ještě ochranný štít. Vaše pohyblivost je omezená, citlivost v prstech snížená a vidění zkreslené, chvíli vám trvá, než se naučíte správně odhadovat vzdálenost.

Takto vybaveni pak krmíte, přebalujete, neustále všechny a všechno myjete, pícháte inzulín, drtíte léky, zvedáte klienty a cvičíte s nimi, aby měli pohyb. Nejpozději po třech hodinách musíte jít do dekontaminačního stanu a oblek svléknout, jinak se tělo přehřeje a vy dostanete úžeh.

Dekontaminace je dvoufázová. V prvním stanu rozpažíte a necháte se ze všech stran osprchovat dezinfekcí. Počkáte, až to na vás zaschne a vejdete do druhého stanu, kde vás "ozáří" ozón. Následuje svlékání, přičemž poslední jde dolů ten pár rukavic, který jste si navlékli jako první. I když jste hodně unavení, musíte se soustředit na přesné dodržování postupu. Uděláte chybu a ohrozíte všechny.

Z ozónu jdete pod sprchu, kde se pořádně umyjete mýdlem a potom si ještě vydenzifikujete ruce. Celý proces zabere patnáct až dvacet minut, a čím častěji ho opakujete, tím větší musíte dávat pozor, abyste si na nebezpečí nezvykli a nepolevili v opatrnosti. Když se každý ošetřovatel třikrát za směnu převlékne, rychlost, jakou mizí zásoby sterilního prádla a ochranných pomůcek, je závratná.

Po dvanácti hodinách si nepřejete nic než upadnout do bezvědomí, karavany jsou pohodlné, lůžka vyhřívaná, takže dobrou, mami, zavoláme si zase zítra.

Dnes volám své matce. Pochopitelně zmíním, že její oblíbená vnučka odjela na misi. Zvýší na mě hlas, což se stalo naposledy, když mi bylo asi čtrnáct. "A tys ji pustila?! Jak jsi to mohla udělat?" Vysvětluji, že dítě je již plnoleté, tedy je nemám co nepouštět. Pak říkám: "Mami, vždyť ty sama jsi zdravotní sestra s padesátiletou praxí…" Matka mě přerušuje: "No právě proto, právě proto!"

Po mnohačetném opakování, že domov pro seniory není nemocnice, není nemocnice a není nemocnice, se obě trochu uklidníme. Já se pak pokouším udělat nějakou práci, ale nejde mi to. Pořád musím myslet na to, jestli jsem neudělala chybu. Kdybych si před dcerou klekla na kolena a s pláčem prosila, ať nejezdí, asi by nejela. Měla jsem? Domov pro seniory není nemocnice, není nemocnice, není nemocnice…

Svoboda medicíny

Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot

"Tady je jeden pán a ten už druhý den nic nejí, asi se mě bojí, protože mě nezná. Všechno odmítá," vypráví dcera do telefonu. Nevěděla si rady a tak k němu zavolala sestřičku. Ta na něj: "No to jsem přece já, pamatujete si mě? Jak jste mi vždycky vyprávěl o Leninovi…"   

Děda poznává její hlas: "A jo, o Leninovi."

Sestra: "Tak se teď najezte, já za vámi pak přijdu a pokecáme, jo?"

Děda: "O Leninovi?"

Sestra: "Ano, o Leninovi, umíte o něm hezky vyprávět."

Nejkrásnější je na medicíně ta svoboda. Nezajímá vás, jaké má kdo politické názory, jakou povahu, jestli je to dobrý člověk nebo zločinec. Prostě pomáháte žít, ulevujete od bolesti, udržujete naději a nesoudíte. To přenecháte jiným.

"Dneska nám hasiči pomohli nastěhovat do pokoje jedné paní elektrické klávesy. Dřív byly ve společenské místnosti, ale ta je teď zavřená. Když to viděla, začala se smát a od té doby pořád hraje a všem děkuje. Říkala mi, že ví, že ztrácí paměť, že si to uvědomuje, ale i tak se snaží být šťastná. Vůbec všichni jsou tady skvělí, jen vejdu do pokoje a už mi děkují, ani ještě není za co… Pak je tady jedna paní a ta je zase strašně smutná. Vždycky se mě ptá, jestli jí pomůžu, a já hned no jasně, to víte, že jo, ale ona se najednou zarazí, vzdychne a řekne, ať se na ni nezlobím, že je hloupá. To se mi vždycky chce brečet, ráda bych jí pomohla, ale nevím jak," svěřuje se dcera. No ano, to jsou formující zážitky.

Večer mi ve feedu na Facebooku vyskočí status předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Ironicky glosuje, že dnes místo na banány stojíme fronty na roušky. Za třicet let demokratury jsme to tady pěkně dopracovali a teď jen sledujeme, jak vláda v přímém přenosu lapá po dechu. Před pár dny tento politický génius podal návrh zákona, aby peníze na provoz dostávaly jen ty neziskové organizace, které pomáhají plnit cíle státní politiky schválené vládou. Za tu, co by neměla dostávat nic, označil Člověka v tísni… Návrh je naštěstí tak špatně napsaný, že se ani nebude projednávat – je v rozporu s právním řádem.

Dlouho hledám na facebookové stránce pana předsedy, jak tedy v krizi pomáhá on nebo jeho strana. Nikde nic. Pak najdu fotku s krabicí jednorázových roušek a pod ní popisek, že KSČM zařídila dar dvou tisíc kusů této vzácné ochranné pomůcky z Vietnamu. Do toho čtu, jak se o své seniory stará pražská Židovská obec. S přispěním dobrovolníků rychle zorganizovala pomoc – rozvoz nákupů, uvařených obědů, našitých roušek, vitamínů a taky dezinfekce, kterou ve spolupráci s ČVUT vyrábí a pak sám distribuuje majitel košer restaurace U krále Šalamouna. Během pár dní si zařídil povolení a certifikát, teď už všechno běží jak na drátku, žádné zbytečné řeči, žádné prostoje. Stránku Vojtěcha Filipa dávám do "karantény", abych se zbytečně nerozrušovala.

Už jsem taky na misi

Zdroj: HZS Kraje Vysočina

Další den se dozvím tohle: Břevnický domov není soukromé zařízení, patří kraji Vysočina. Ředitelka tedy nemá žádné „vlastní“ peníze, ty jsou kraje a ten za ně také nakupuje a distribuuje pomůcky. Ačkoliv se hejtman Jiří Běhounek (sám lékař) snaží co může a komunikace s ním je výborná, nemůže zaručit, že další dodávka respirátorů FFP3 a ochranných obleků přijde včas. Protože zrovna čtu, že Česká republika má celkem vysoké procento nakažených lékařů a sester, trošku se mi zrychlí tep. Musíme ten výpadek v zásobování zajistit vlastními silami. Bez povolení kraje ředitelka nemůže založit finanční sbírku a zřídit v bance účet, nejjednoduší a nejrychlejší řešení je proto dar. Ostatně právě tímto způsobem sem od sousedů z Břevnice putují roušky a je jich víc než dostatek. Chvíli přemýšlím, kde rychle sehnat respirátory a ochranné obleky – a vlastně nevím. Nevím, jak se to dělá. Píšu výzvu na Facebook. Žádám o radu, kontakt, informaci. Moc si od toho neslibuji, ale jiný nápad  nemám.

Za pět minut mi píše Štěpán, podle fotek asi DJ nebo tak něco. Odchází na poštu a posílá dva respirátory, které má doma. Další je rabbi Aaron Günsberger, ten, co vyrábí a rozváží dezinfekci. Má možnost nakoupit nanotkaninu se stejnou účinností, jako mají trojkové respirátory. Musíme se na to ale nějak složit.

Vzápětí píše paní Dagmar, primářka Oddělení radiologie a zobrazovacích metod ze svitavské nemocnice. Chce mi poslat deset tisíc korun na účet, ať za ně něco seženu. Jsem překvapená a dojatá – osobně se ani neznáme, jen naše děti spolu kamarádí. Deset tisíc utratím jindy jako nic, ale teď, když jsem jako OSVČ měsíc bez příjmu, se mi to najednou zdá nepřijatelně moc. Hodnota peněz je vskutku relativní.

Nakonec se všichni domluvíme, že půlka stačí, druhou půlku (a nakonec ještě víc) doplatí Aaron ze svého. Do večera mám přes sto zpráv, v nichž mi nabízejí pomoc zcela neznámí lidé.

Dostávám tip na pražskou občanskou iniciativu Daruj zdravotníkovi respirátor. Napíšu jim a za dvě minuty mám odpověď: v jejich odběrném místě budu mít připraveno třicet setů, každý obsahuje dvě látkové roušky a čtyři nanofiltry, které se sice musejí po pár hodinách sterilizovat v autoklávu, ale životnost mají až sedm dní. Samozřejmě mi píší i překupníci s "výhodnými" nabídkami respirátorů po šesti stovkách za kus, "musíte se ale rozhodnout rychle, zítra už nebudou". Namítám, že je to drahé. "Tak kupte jen jeden pro dceru a ostatním ať seženou jejich rodiny, ne?" Aha, tak takhle jsem o tom zatím nepřemýšlela… Nakonec nacházím zprávu od anonyma. Obsahuje pornografický obrázek a názor, že žádná pomoc není potřeba, protože seniorům stačí podat jídlo pode dveřmi, zamknout je na noc v pokojích a jít domů. "Tvoje hloupá dcera riskuje zdraví kvůli pár přestárlým senilům, kteří by za čtrnáct dní umřeli tak jako tak. Jestli nás něco zničí, tak to nebude vir, ale tenhle falešný humanismus!"
Aha. Naštěstí to není všechno.

Přímá akce ministra

Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot

Mé výzvy si všimla paní Marcela Melková. Operní pěvkyně, pedagožka, máma dvou dětí a poslankyně ANO ve Sněmovně. Ani s ní se osobně neznám, jen se navzájem sledujeme na sociálních sítích. Předá prosbu o pomoc ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi, který obratem reaguje esemeskou: "Ano, samozřejmě pomůžu, a rád". A opravdu. O dva dny dřív než stihnu vypravit do Břevnice auto, se u brány domova objeví zásilka 180 respirátorů FFP 3, 200 ochranných obleků, 400 kusů rukavic a 200 kusů návleků na obuv.

Dcera posílá video. Ošetřovatelky přivyklé, že jejich těžkou, špatně placenou práci společnost nejen nedoceňuje, ale vyloženě přehlíží, otvírají krabice a nemohou tomu uvěřit. Upřímně – po tom, odkud to je, nebo kdo to posílá, nepátrají. Nemají čas.

Víte, ať opozice kritizuje, je to její práce. Občané ať klidně nadávají, v historii jsem zatím nenašla zmínku o vládě, se kterou by byli spokojeni všichni. Ale když někdo udělá něco správně, měli bychom mu to přiznat, to je přece fér. Představa, že žijeme ve Star Wars, kde jsou všechny postavy buď vyloženě kladné, nebo záporné, je stejně nebezpečná jako falešná romantika v medicíně.

Epilog

Zdroj: HZS Kraje Vysočina

Zpráva z 9. dubna: V domově důchodců v Břevnici u Havlíčkova Brodu se onemocnění covid-19 při opakovaných testech potvrdilo i u posledních dvou seniorů. Uvedla to ředitelka domova Hana Hlaváčková. U zbylých z 22 obyvatel domova se nákaza projevila v průběhu března, stejně jako u části personálu. Dva klienti od té doby zemřeli, dva jsou hospitalizovaní.

Večer si zase píšeme.
Já: "Bojíš se, že se nakazíš?"
Ona: "Někdy trochu. Ale hned to potlačím." 
Já: "Bojíš se, že jednou budeš stará?"
Ona: "Ne. Jen teda doufám, že nebudu dementní." 
Já: "Nepřipadají ti teď všechny ty věci, co nás dřív zajímaly, myslím třeba, jaké tenisky se budou nosit na jaře, nebo který rapper je trapnější, takové strašně vzdálené? Jako z jiného světa?"
Ona: "Připadají mi naprosto irelevantní."

MARTINA OVERSTREET