Jenže všechno je jinak. Kraslice mnoha velikostí, barev a vzorů, velikonoční beránci i pomlázky jsou teď k vidění jen u ní v obýváku.

„Nevadí, nedá se nic dělat. Schovám si to na příští rok,“ říká paní Zdislava a zasvěcuje mě do výroby kraslic, kterých jsou všude kolem v ošatkách desítky. A nejen z vajec slepičích, ale třeba i kachních, husích a dokonce pštrosích, ale malinkých i křepelčích. „Ty malé nezdobím, ty maximálně nabarvím a používám je jako dekorace do těch vajec větších, husích nebo pštrosích, které zdobím děrováním,“ říká zručná malérečka.

Přiznává, že je samouk, nikdo z jejích předků se této zálibě nevěnoval. „Je pravda, že mě vždycky bavilo malování, ale ke zdobení velikonočních vajíček jsem se dostala náhodou Když mi před léty onemocněla maminka a já se oni starala. Abych si trochu odpočala a odreagovala se, začala jsem vyrábět kraslice,“ vzpomíná paní Zdislava.

Když později jezdila po jarmarcích a své výrobky ukazovala, napadlo ji, že by tuto dovednost přiblížit třeba dětem. „Vždy se nějaké najdou, které si to chtějí zkusit, ale ne každé dítě má trpělivost. Někteří, když se jim nedaří, tak to na chvíli odloží a po chvilce se vrátí a pokračují. Ale nedej Bože, když mají třeba půlku hotovou a vajíčko jim praskne. To je pak slziček,“ říká s úsměvem paní Zdislava.

Ona každý rok na svátky jara vyrobí tak do stovky kraslic. Vedle klasických ze slepičích vajec, jsou velmi hezké z vajec kachních a husích. „Jsou větší a dají se zdobit třeba děrováním. Kde je kupuju? Na farmě. Stejně jako ta pštrosí. Klidně vám je z farmy pošlou i poštou. Samozřejmě vyfouknuté,“ říká malérečka z Dětmarovic.

S velkým vejcem se dá více experimentovat. Paní Zdislava mi ukazuje pštrosí vejde, uvnitř kterého je malinkaté křepelčí a plátky, znázorňující listy, jsou ze skořápky vejce husího.

Školní lump se dnes kaje

Jelikož velikonoční pomlázka je letos kvůli koronaviru zakázaná, hodně kraslic paní Zdislavě zbude. Ale možná, že dorazí jeden „stálý“ koledník, který se u jejích dveří objevuje každé Velikonoce.

„Je to mladý muž tedy ze sousedství, který když přišel poprvé, ptal se po mé dceři, jeho bývalé učitelce. Když jsem mu řekla, že „paní učitelka“ už bydlí jinde, byl zklamaný. Tak jsem ho aspoň odměnila kraslicí. A on od to doby chodí každý rok, vždy se ptá po dceři a vždy si řekne o kraslici, ani peníze nechce,“ líčí žena.

Dokonce se prý přiznal, že by rád svou bývalou učitelku na Velikonoce „vyšlehal“ a omluvil se za to, jaký byl ve škole divoký. „Byl jsem největší sígr, jakého si dovede představit. Co jsem mohl, to jsem vyvedl,“ přiznal se prý matce své bývalé učitelky dnes už asi 30letý muž.

Tak třeba si přijde kajícník pro kraslici i letos.